SLOVENSKÉ DOTYKY | ||
SEPTEMBER 2003 | ||
MNOHÉ JE UŽ JASNĚJŠÍDesať rokov od rozdeleniaPo deseti letech je mnohé jasnější a ostřejší. A tak se jeví vytvoření dvou samostatných států na jeho základě jako nutný důsledek rozbíhavých procesů v polistopadovém vývoji, které reprezentanti tehdejší politické garnitury na české i na slovenské straně nedokázali nebo ani nechtěli zvládnout, pokud je sami přímo nestimulovali.Noví političtí představitelé neměli nejen žádoucí znalosti, ale ani potřebné zkušenosti z politického jednání. Zejména jim chyběla trpělivost, při takovýchto komplikovaných jednáních nezbytná. V revoluční době, což je obecná zkušenost, chtěli noví čeští i slovenští držitelé moci mít rychlé výsledky. Chtěli ukázat veřejnosti, že jsou schopni v krátké době uskutečnit její požadavky, a tak se osvědčit a politicky upevnit své pozice a vliv. Nacionální struna je v takové době zvlášť vhodným prostředkem, jak prokazovat a posilovat roli oprávněného reprezentanta národních zájmů. Obtížné jednání spojené s nutnými kompromisy a ústupky o udržení další existence společného čs. státu žádný rychlý politický zisk neslibovalo. Rozehrávání nacionálních citů a nálad ano, a tak se na obou stranách různí málo odpovědní populističtí politikové činili.
Po 17. listopadu 1989I významní činitelé na obou stranách často měnili své názory. Slovenští zástupci přicházeli neustále s novými požadavky. To vedle obtížnosti dosáhnout nějaké pevnější dohody zvyšovalo vzájemnou nedůvěru mezi stranami. Racionální jednání bylo obtížné a často nemožné, protože z objektivních i subjektivních důvodů nebyl jasný rámec a cíl jednání o novém uspořádání česko-slovenských vztahů. V tehdejší revoluční době, v níž působily v často neprůhledné podobě nejrůznější vnitřní zájmy i zahraniční vlivy, si ti nebo oni zástupci politických sil na české i na slovenské straně dostatečně neujasnili, jaké jsou vlastně podstatné národní a státní zájmy obou národů. Dlouhodobější perspektivy byly v tomto ohledu zcela zastíněny krátkodobými zájmy bezprostředních politických úspěchů. Střízlivé racionální rozbory, co je z mezinárodních i vnitropolitických důvodů výhodnější pro další existenci a vývoj sovětského impéria a překonání někdejšího rozdělení Evropy pro zvládání obtížných problémů politické i sociálně ekonomické transformace, zda je řešit v nějaké nové podobě společného státního útvaru nebo samostatně, dostatečně silný ohlas neměly. Věcné racionální důvody jsou vždy silně ovlivněny emocionálními přístupy a postoji, jež v nacionálních vztazích hrají podstatnou roli. Jsou účelově používány k jejich prosazení. Tak tomu bylo i v česko-slovenských vztazích po 17.11.1989, a proto snahy o uchování česko-slovenské státnosti neuspěly.
Valoni a VlámovéTato problematika byla v následujících letech poměrně obsáhle literárně zpracována. V této souvislosti chci zmínit dvě významné práce. Je to dílo Erika Steina Česko-Slovensko, konflikt, roztržka, rozpad (Academia, Praha 2000) a Šútovcova kniha Semióza ako politikum alebo pomlčková vojna (Kalligram, Bratislava 1999), v níž je provedena hluboká a zároveň velmi jemná analýza složitého přediva slovenské nacionální politiky.Mezinárodní prostředí a podmínky po rozpadu Varšavské smlouvy na další udržení česko-slovenského státu nijak přímo nepůsobily. V této relaci lze uvést, že v Belgii Valoni a Vlámové mají k sobě jako národy mnohem dále než Češi a Slováci, jazykově si vůbec nerozumějí, ale protože žijí spolu v zemi, jež byla členem Evropských společenství a nyní je členem Evropské unie, je toto integrační začlenění Belgie hlavním důkazem, proč k jejímu rozpadu nedošlo.
Po časovém odstupuČeskoslovensko se rozdělilo. Místo středně velkého středoevropského státu, který vzhledem k vnitřním ekonomickým a kulturním potencím a geopolitické poloze mohl působit jako vlivný stabilizující činitel v tomto prostoru, vznikly tu dvě malé "republičky", jak se o nich psalo tehdy v zahraničí. Rozdělení státu znamenalo pro oba národy ochuzení z hlediska kulturně politického obsahu národního života. To, že spolu v jednom státním společenství žili příslušníci obou národů, je vzájemně obohacovalo, působilo k překonávání provincionalismu a pod. Tyto i jiné výhody a přednosti státního soužití se tehdy nejevily jako podstatné. Až po časovém odstupu a oddělení dochází k ocenění jejich pozitivního významu.
Základy československých vztahu se ukázaly pevnějšíPo rozdělení na základě vlastních zkušeností z obtížné sociálně-ekonomické transformace si příslušníci obou národů většinově uvědomili, že se musí spoléhat na sebe a že nemohou příčiny vlastních neúspěchů a ztráty hledat u druhého. Slováci rychle poznali, že v minulosti na Čechy opravdu nedopláceli. Různé averze a předsudky na obou stranách postupně odpadávaly. V tomto ohledu se česko-slovenské vztahy (ovšem podstatně méně bohaté a intenzivní) pročišťovaly, a tak ankety o vzájemných vztazích Čechů a Slováků vyznívají nyní velmi příznivě. V prvních letech po rozdělení Československa byly v obou republikách vlády vedené představiteli těch stran, jejichž vedení se dohodla o zániku společného státu, ODS a HZDS, personifikované Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. Jejich politika musela zdůrazňovat správnost tohoto rozdělení, proto odmítla nadstandardní vztahy mezi ČR a SR. Bylo v ní latentně obsaženo nebezpečí rozehrávaní české, resp. slovenské karty i v zájmu odpoutávání pozornosti veřejnosti od vlastních problémů a také k němu občas docházelo. Základy česko-slovenských vztahů se však ukázaly pevnější, a tak je ani tyto různé nacionalistické defekty z té nebo oné strany významněji nenarušily.
Důsledky pro vnitřní vývoj v ČRPo volbách v roce 1998, když v ČR i SR přišly k moci nové vlády, jejichž představitelé neměli žádnou nebo ne hlavní odpovědnost za rozdělení Československa, se mohli Zeman s Dzurindou, abych tyto síly personifikoval, shodnout v úsilí o intenzivní česko-slovenskou spolupráci. ČR v tomto období účinně podporovala snahu SR o členství v NATO i v EU a vzájemné vztahy obou republik získaly opravdu nadstandardní charakter a jsou předpoklady, že by tomu tak mohlo být i do budoucna.Vedle rozporných důsledků zániku Československa pro vzájemné vztahy ČR a SR, českého a slovenského národa, nelze opomenout důsledky tohoto procesu pro vnitřní vývoj v ČR.
Odmítnutí referendaDo voleb v červnu 1992 nešla žádná česká strana s požadavkem rozdělení společného státu a samostatnosti ČR. Když se na podzim situace rychle měnila, požadovaly opoziční strany, aby se o otázce další existence čs. státu rozhodlo v referendu. Je to základní otázka státní existence občanů a ti by se k ní měli vyslovit. Většina občanů v ČR i SR, jak o tom svědčí tehdejší průzkumy veřejného mínění, si přála i v té době uchovat společný stát jako základ česko-slovenského soužití. Názory občanů však z povahy věci byly v této otázce rozporné a proměnlivé. Vzhledem k tomu i vliv občanů na chování a postoje politické reprezentace byl zprostředkovaný a poměrně omezený. Proto teď nechci spekulovat o tom, zda by referendum, kdyby se konalo, mohlo rozdělení Československa zabránit. Spíše asi ne. Odstředivé síly byly tehdy velmi silné a jejich vliv vzrůstal. Chci však zdůraznit druhou stránku nekonání referenda a politiky tehdy vládnoucí pravicové koalice, která rozhodla za občany. Tato problematika zůstává stranou zájmu a pozornosti, ačkoliv v ní jsou jedny z hlavních příčin pozdějšího neuspokojivého fungování parlamentní demokracie v ČR.Odmítnutí referenda mělo nepříznivé důsledky pro občanské sebevědomí a další demokratický vývoj v ČR. Obnovilo obecný pocit, který existoval za starého režimu, zvláště za normalizace, a který v polistopadové revoluční eufórii dočasně zmizel, že si politikové mohou dělat, co chtějí, a že nemusí dbát na přání občanů.
Řada vnitrostranických pučůPřezíravý postoj k občanům projevila pravicová vládnoucí koalice i tím, že po vytvoření samostatné ČR neuznala za potřebné uskutečnit nové volby, aby z nich mohli vzejít zástupci do nového dvoukomorového Parlamentu ČR. Předchozí volby se konaly do Federálního shromáždění a do České národní rady jako parlamentu členského státu federace. Proto nemohly založit demokratickou legitimitu nového českého státu a jeho orgánů. Vznik samostatné ČR byla tak významná politická skutečnost, že vyžadovala, aby občané mohli demokraticky rozhodnout o novém složení Parlamentu.Při vzniku ČR k 1. 1. 1993 se poslanci ČNR prohlásili za jediné oprávněné parlamentní představitele ČR a českou federální reprezentaci, v níž byly vedoucí osobnosti české politiky včetně všech předsedů parlamentních stran (až na ODA) vyloučili z další parlamentní činnosti. Znamenalo to fakticky řadu vnitrostranických pučů, jež měnily vnitropolitickou situaci v ČR.
Opět "my dole" a "oni nahoře""Druhá liga" politiků v ČNR, jak se sami označovali, odmítla také zřídit Senát, za jehož ústavní zakotvení se pravice předtím tak zasazovala, a tím vážně oslabila legitimitu této instituce ve veřejnosti. Po celé volební období vládní exekutiva zcela dominovala nad Poslaneckou sněmovnou, jež byla silná svými pravomocemi, ale slabá svým faktickým vlivem.Tyto právní a politické skutečnosti spojené se zánikem ČSFR a vznikem ČR překryl čas, takže jsou již do značné míry zapomenuty. Měly však velký bezprostřední i zprostředkovaný vliv na politický život v zemi. Uvedená politika pravicových stran spojená s tímto málo legitimním způsobem ustavení moci v ČR prohloubila rozdíl mezi "my dole" a "oni nahoře". Ten je zdrojem trvající nedůvěry občanů k politickým stranám a jejich představitelům, jež se projevuje v klesající účasti voličů ve volbách a oslabuje sociálně politické zakotvení demokratických institucí a kvalitu veřejného života společnosti.
ZDENĚK JIČÍNSKÝ Zpět na obsah |