Štúrovské reminiscence

NEVŠEDNÉ JUBILEUM

přátelům, k bratrům v polovině let padesátých

Vzpomínka Dr. Vladimíra Reise, kterou přečetl na slavnostním večeru k 190. výročí narození Ľudovíta Štúra při prezentaci mé Knížky o životě Ľudovíta Štúra v pražském Nostickém paláci 17. října, patřila jiné knize, vydané v Praze už na počátku roku 1956 s názvem Ľudovít Štúr: K přátelům, k bratrům... Byl to český výbor z kratších prací Štúrových, z jeho poezie, novinářských článků a korespondence. Iniciátor i odpovědný redaktor knihy Vladimír Reis vybral pro ni také název, když našel ve Štúrově poezii - v jedné Dumce večerní - krásný verš: "K přátelům, k bratrům soucitným vesluje"... Ve své vzpomínce se nespokojil jen vyprávěním o vzniku této knihy, ale chtěl také připomenout tíživou atmosféru let padesátých, jak ji prožívali v pražské redakci Státního nakladatelství krásné literatury, kde se rozhodli, že vydají právě Štúra záměrně a programově v prvním svazku připravované edice Slovenská knihovna. Tehdy v lednu 1956 uplynulo sto let od předčasné smrti Štúrovy.

Až o devět let později vyšla v Bratislavě kniha Skvitne eště život, můj pokus o Štúrův životopis, bylo to už v jiné situaci, v uvolněnějším a radostnějším ovzduší kulturního života. Ale o tom se Reisova vzpomínka nezmiňovala. sahala jen do roku 1956.

VLADIMÍR REIS: DÍK ĽUDOVÍTOVI

Ta doba nám všemožně, mermomocí a násilně vnucovala názor, s kterým bylo nezbytné se vyrovnat nejen v oblasti kulturní politiky, ale i v politice takříkajíc obecné. Osudy mnoha vynikajících Slováků tragicky poznamenal výrok Viliama Širokého, pronesený počátkem padesátých let, že je třeba vykořenit vzmáhající se buržoazní nacionalismus. Ta slova se stala rozbuškou vyvolávající řetězovou reakci výslechů, kriminalizací, a dokonce poprav. Každý totalitní režim, tedy i ten náš komunistický, potřeboval a potřebuje unifikovat masu, aby se dala ovládat s minimálním rizikem, že odolá tlaku shora. Bylo tedy třeba zbavit oba naše národy, tehdy důrazněji Slováky, všeho osobitého koloritu a vyhraněných kontur jako výčnělků, které překážejí při soustružení.

Engels dospěl k termínu negace, což znamená, že negace, projevující se v pohybu hmoty, je dalším procesem negována. Tedy i ve společnosti. Jistě netušil, kolik pracovníků v kultuře tehdy - aniž měli o poučce tuchu - jí využívalo. Takovou drobnou podkopnou činnost aplikovala i redakce Státního nakladatelství krásné literatury, přezvaného později na proslulý Odeon. Tehdy kolem roku padesátého čtvrtého počala diskutovat o tom, že právě v době, kdy je před Čechy vyvolávána představa o stálém rozvratnictví Slováků, že právě tehdy je třeba dát českému čtenáři na stůl důkazy, že žijeme v jednom státě s národem, s kterým stojí za to si porozumět.

Tahle malá česká negacička velké státní negace dostávala obrysy ediční řady. K přípravě byla sezvána řada odborníků pod vedením člena Slovenské akadémie vied Karola Rosenbauma. V podkresu příprav se prosazoval názor, že pro oba národy je nejpotřebnější ukazovat na tom druhém právě to osobité, ty specifické tvořivé schopnosti posilující jeho cestu dějinami, a tak podporovat svobodnou volbu všeho zajímavého a přitažlivého, co vede ke společenství v mnohosti.

Byl jsem pověřen interní koordinací a náhle přede mnou stál úkol, jakým titulem řadu začít, dílo kterého tvůrce by ji mělo iniciovat. První mě napadl Kollár. Pro kolegyni Zdenku Sojkovou, s kterou jsem se znal z Československého kroužku vedeného profesorem Janem Blahoslavem Čapkem, byl tím nejpřesvědčivějším iniciátorem Štúr. Musel jsem uznat, že tento plamenný polemik je schopen důrazně oponovat uťápnuté unifikaci nařizované strany, že nejspíš on vyburcuje ono soutěživé společenství s Čechy, jako to udělal před sto lety. Aby byl první svazek, to kýžené křtěňátko, vybaven půvabným povijanem, obrátilo se nakladatelství na přední tvůrce knižního designu. Max Švabinský s radostí vytvořil dva z nejkrásnějších a nejlidštějších portrétů Ľudovíta, přední knižní grafik Oldřich Menhart dal knize noblesní úpravu, Zdenka Sojková předložila k diskusi působivě sladěný výbor, napsala komentář a vybrala obrazové přílohy. Kromě Štúrových textů psaných ještě v češtině zařadila i práce psané slovensky v překladu Václava Rosického. Předmluvou svazek doprovodil český znalec Štúrova díla Jan Linhart.

Svazek dostal jméno K přátelům, k bratrům a objevil se na knihkupeckých pultech roku 1956.Ujišťoval českého čtenáře, že je obohacujícím požitkem přátelit se s takovým spolubydlícím. Dnes už nejsme spolubydlící ani ve společném dvojdomku, a přece se duchovní svazky mezi námi ještě upevnily a jsou snad nejlepší v dějinách.

Předeslal jsem, že můj příspěvek bude pouhá osobní vzpomínka, a nyní dodávám, že nadmíru uspokojivá. Obzvláště dnes mě těší, že i Ľudovít mě učil hledat a snažit se o povzbuzení osobitosti, tvořivé otevřenosti a zanícení pro úsilí vydat ze sebe to nejlepší. A dnešek moje, tedy naše cílení potvrzuje, dává mu doteď nebývalou intenzitu, protože současný celosvětový trend zdůrazňuje vzájemné chápání a součinnost národů.

ZDENKA SOJKOVÁ