ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ
 

Literárna súťaž Jána Kollára

IKA

Vážený a milý čtenáři, nevím sice, co ode mne očekáváš, ale pokusím se Tvé očekávání naplnit. Můj příběh je sice obyčejný, přesto mi věř, že pro mě znamená mnoho.

Psal se rok 1985. Tehdy si dva mladí, krásní lidé řekli své "Ano" před oltářem v chrámě sv. Vojtěcha. (Tomu předcházela civilní svatba, tehdy to jinak nešlo.) Jak už tomu bývá, chtěli mít svůj vlastní domov. Po dlouhém rozhodování se naskytla jedinečná příležitost zakoupit starý domek s číslem 27 v Lipové.

Vím, příteli, že zatím nerozumíš, proč mluvím o tomto domku, brzy však pochopíš, že skrývá zvláštní význam.

Starý domeček zbourali a postavili si svůj vlastní, který zdědil ono "magické čílo". . . O čtyři roky později (1989) dům oživil dětský smích.

Hádáš správně, narodila se jim holčička.

Děvčátko rostlo, vyvíjelo se, v deseti měsících už běhalo mamince pod nohama. Rodiče měli z prvního potomka obrovskou radost, jen kdyby v noci tolik nekřičela. Zanedlouho Petruška poznala i svou mladší sestřičku. A tak děvčátka rostla vedle sebe jako panenky. Mladší byla velice roztomilá, štíhlá "blondýnečka", jen trochu stydlivá. Petruška byla živá a bystrá. Měla velká zvědavá očka, překrásný smích a jemné tmavé vlásky. . .Tak plynula léta.

Příteli, nevím, která z dívek se Ti doposud jevila sympatičtější, věnovat se však budeme jen jedné - Peťce.

Společně chodily do mateřské školky, poznaly tam řadu nových kamarádů, hrály si a naučily se znát mnoho dalších věcí. Obraťme nyní svou pozornost k Peťulce. Ve školce tehdy potkala svého prvního prince. Ten, jak to i pohádka praví, políbil svou princeznu. Časem se ukázalo, že princové byli hned dva. Brzy se vše změnilo. Peťa začala jezdit autobusem do Slavičína, kam chodila na základní školu.

Nediv se, čtenáři, že nové začátky přeskočím. Jistě si umíš představit, co následovalo dál: nový kolektiv, kamarádi, učení, učitelé, dojíždění, . . .

Ocitli jsme se v roce 1998. Petřička, tak jí říkával dědeček, je už třeťačka. Škola spěje ku konci a všechny děti se už těší, jak si budou užívat. Kam vyrazí? Peťa si nechystá svůj plán, nechává to osudu . . . Na vysvědčení měla samé výborné, tak byla na sebe pyšná. Rodičům i prarodičům dělala radost, avšak jedna věc ji trápila. Neměla totiž svoji jedinou, jedinečnou, nejlepší kamarádku, se kterou by sdílela všechny pocity a prožitky. To ji opravdu rmoutilo. Chtěla poznat, jaké to je mít přátelství na život a smrt.

Drahý, věrný posluchači, pevně věřím, že rozumíš těm pocitům, že je také znáš. Ten pocit, tam uvnitř (v srdci či v duši) je prázdno, že tady pro Tebe není člověk, který by Ti skutečně rozuměl, chápal Tvé myšlenky radil Ti, když by to bylo potřeba. . . . Nemýlím se, viď? . . . Ano, možná si říkáš, vždyť má rodiče a sestru, ale dobře víš, jak to myslím. J

Jednoho letního odpoledne zvoní telefon. Volá babička. Přijela nějaká Jolana s dětmi. Peťa nechápala, co má ta žena s nimi společného. Přijela, chce nás navštívit, ale není to teta, sestřenice ani dobrá známá . . .Časem se vše dozvěděla. Jolana byla vnučkou staré dámy. Ta v roce 1985 zemřela. Zbyl po ní maličký, "chatrný" domeček, který si rodiče koupili. Její otec byl synem oné staré dámy a se svou druhou ženou (v Košicích) měl dvě děti. Jolaně se zastesklo po milované vesničce, kam vždy ráda jezdívala. A když našetřila dostatek peněz, vzala své děti na známá místa.

Plně si uvědomuji, že padlo mnoho informací pro další děj téměř nepodstatných. Já jsem však ráda, že znáš celou pravdu.

(Již zmíněná) babička vzala Jolanu i s dětmi (Iveta(11), Dominik(7)) na návštěvu ke svému synovi. Holky byly u vytržení. Ihned si plánovaly, kdo se bude bavit s kým. Trošku se přitom dohadovaly, a pak se opět ozval zvonek (tentokráte dveřní). Peťula, jak jí říkal druhý dědeček, běžela ke dveřím. A to už do místnosti vcházela mladá, sympatická brunetka Jolana a v těsném závěsu za ní drobná brunetka Ivetka, blonďatý Dominik a babička.

Jedlo se, pilo, hodovalo (přeháním), hlavně se povídalo. Peťka se seznámila s Ivetkou. Té říkaly Ika. Ika byla slečna už na první pohled milá. S Peťou si hned káply do noty. Povídaly si dlouhé hodiny, obešly nejzajímavější lipovská místa a návštěva jim uplynula jako mávnutím proutku. Neboť si dobře rozuměly, vyměnily si adresy. Jolana se se svými dětmi vrátila k babičce, kde teď a krátkou dobu bydlela. Následující den byl táborák. Peťa s Jankou tam samozřejmě nemohly chybět. Ika se k holkám připojila, a tak se lépe poznávaly a prohlubovaly vzájemné sympatie. Rozuměly si na tolik, že se všichni (Jolana, Ika, Domino) přestěhovali k holkám (Petra, Jana), samozřejmě za souhlasu rodičů, jinak by to asi nešlo. Každý den se děti chodily koupat do místní požární nádrže, místními lidmi zvané "Žblk". Vždy se tam řádně vyřádily. Plavaly, potápěly se, hrály různé hry, cákaly na sebe, . . . Rodiče je podporovali, chodili s nimi, rádi viděli šťastné. . .

Pomalu se blížil den, kdy se měla Jolana i s dětmi vrátit zpět domů do Košic. Bylo to smutné. Holky si na sebe za těch pár dní přivykly a staly se z nich poměrně dobré kamarádky. Rodiče se rozhodli, že se všichni vydají společně na poslední výlet. Jelo se do ZOO Lešná ve Zlíně. Petra měla toto místo ráda. Doma sice měli řadu domácích zvířat od vietnamských prasat, přes kozu a králíky až po slepice. Zoologická zahrada však naskýtala naprosto jiné pohledy. Snad i proto byl tento nápad přivítán obrovskou vlnou nadšení . . .

Ach, příteli, musím Ti odhalit celou pravdu. Popravdě už Ti nedokážu dále lhát. Tušíš, co mám na mysli? . . . Mé jméno je Petra. Věř mi, že i když můj příběh zní jako pohádka, je stoprocentně pravdivý. Pro upřesnění informací: Ika tady byla necelý týden, z toho tři dny strávila u nás doma. Teď se však vraťme do Zoo.

V Zoo jsme si užívali, co se jen dalo. Vůbec jsme nemysleli na smutný fakt, že je to na dlouho poslední společná akce. Oběhli jsme snad všechny výběhy. Nohy nás bolely, ale v dáli jsme spatřili kolotoče. Znovu jsme pocítili nekonečný elán. Zanedlouho už jsme seděli na obrovském kolotoči s barevnými kabinkami. V jednom jsem seděla já a Ika a v druhé Jana s Dominem, jak mu všichni říkali.

Bylo to úžasné! Nikdy na ten den nezapomenu! Nevím už, kdy a jak Ika odjela. Co však vím jistě, že mi tehdy moc chyběla. Netrvalo to dlouho, za krátký čas mi začaly domů chodit dopisy a toto byl počátek skutečného přátelství.

Jsi zklamaný, můj milý posluchači? . . . Čekal jsi víc? Pořádnou zápletku? Drama bez konce? . . . Ten krásný příběh opravdu obsahuje jednu událost, o které doposud nepadlo jediné slovo. Nerada o tom hovořím. Pokud chci být skutečně upřímná, tak Ti to povím.Věz, milý čtenáři, že jsi první, komu se s tímto tajemstvím svěřím. Ví to jen mí rodiče. Ani Ika nic netuší.

Mám jednoho poněkud vznětlivého strýce (bydlí u babičky). Měla jsem jeho rodinu moc ráda, neminul týden, abych se tam neobjevila, nehrála si se svým bratrancem a sestřenicemi, nepovídala si s babičkou. Pak ale nastala změna. Strýc není špatný, možná to všechno myslel dobře, jenomže tehdy se ho velice dotklo, že se Ika přestěhovala k nám. Prý jsem jim je "přebrala". Přišlo mi to jako naprostý nesmysl. Křičel na mě a vůbec jej nezajímalo, že nás sledují lipovské drbny, které najděte snad všude na světě. Tu větu, kterou mi tehdy řekl už se sebou ponesu navždy, nikdy . . . NIKDY na to nezapomenu. Řekl, tak ironicky : "Tak víš co, Petruško, už k nám nechoď!!!" Znělo to hrozně, nikdy mi nikdo jedinou větou tak neublížil. Rozplynuly se všechny mé představy. Bylo to jako rána pod pás, jako . . . šíp směřující hrotem přímo do srdce. A mělo to obdobný účinek. Zabolelo to, zranilo mě to na duši, vhrkly mi tehdy i nyní (když na to vzpomínám) slzy do očí.

Vím, příteli, že mé pocity nejspíše nedokážeš sdílet. Nepřála bych Ti to zažít. Možná si myslíš, že vše zveličuji. Ne, tak to skutečně cítím, takhle si to opravdu pamatuji. Tisíckrát (údajně) snad on sám za mnou poslal tetu, aby mi to vysvětlila, abych to tak nebrala, přišla k nim, že to tak nemyslel. . . Po čase na naléhání babičky (asi za 4 měsíce) jsme jí tedy přišli popřát. Až tehdy se pokusil mi to sám vysvětlit. Nikdy se mi nepokusil omluvit. Nepochopil, že mě to zranilo. . .

Odpustila jsem mu, samozřejmě, ale nezapomínám. Kdykoli s ním mluvím, vzpomenu si na tuto větu, odporná ironie. L

Nyní znáš celou pravdu.

Psal se rok 1998 a já poprvé obdržel svůj vlastní dopis. Od koho? Od nikoho jiného než od mé nejlepší kamarádky přece. Nebyl jeden, ani dva. Dodnes je jich nespočet. Z Iky je letos maturantka a já už také přemýšlím, co se mnou bude dál.

Život je pořád stejný, stále jsem malá upovídaná holčička, . . . , pořád stejně zmatená v citech, přesto jedna věc zůstává neměnná. Mám člověka, který se mnou žil na dálku celých sedm let. Zažil mou pubertu, kdy jsem já nechápala svět a svět nedokázal pochopit mě. Zná moje nálady, radosti i starosti, lásky, rodinu i přátele. Nikdo mě nezná tak dobře jako ona (kromě rodičů, ti jsou přece se mnou každý den a já nemám potřebu si hrát na něco, co nejsem). Stala se mou zpovědnicí, mojí věrnou vrbou, a tak se na sebe můžeme vždy spolehnout. V dnešní moderní době si stále píšeme dopisy, jsou přece jen osobnější než SMSky a e-maily.

Drahý příteli, neviděla jsem ji celých sedm let. Věříš mi, že mi chybí? . . .Tak mě napadlo, asi jí to pošlu. Co říkáš? Vždyť blízkým lidem máš vždy říkat, jak moc jsou pro Tebe důležití, protože jednou může být i pozdě.

Co říci závěrem? Snad jen toto : "Díky Ice jsem si utvořila pevné pouto ke Slovenské republice. Miluji slovenskou hudbu, rádio, přírodu i lidi. Ika je na tom podobně, dokonce by chtěla studovat v Česku.

Druhé místo hned po Ivetce zabírá v mém slovenském žebříčku kapela No Name (též z Košic). Jsou naprosto úžasní, kdykoli hrají někde v okolí, navštěvuji jejich koncerty. Obdivuji procítěnost a upřímnost textů, které oslovují široké spektrum posluchačů, mám ráda ty písně, v jejichž rytmu se pohybuji. Když se v noci (po koncertě) vrátím domů, sednu si na svoji milovanou postýlku, opřu se o stěnu a hltám plnými doušky doznívající nadšení, znovu si opakuji pocity fanynky, která vzhlíží ke své oblíbené kapele, reaguje na každou hlášku a na každý pohyb.

Ano, můj milý čtenáři. Dovol mi zasněně skončit. Mám na tebe poslední prosbu. Drž nám s Ywette (tak se podepisuje) pěsti (pro štěstí), abychom se brzy setkaly. A teď už si vychutnej text jedné z mých oblíbených písní.

Naše srdcia sú navždy rozdelené plotmi
Slová, čo vravím teraz, vravím do tmy.
Pocity sem zveril týmto štyrom stenám
Myslím to vážne, dal som im aj mena.

Nevidím v tom zmysel, láska zmysel nedáva,
keď človek zistí prečo vlastne ľúbi ,
v tej chvíli ľúbiť prestáva.
Zaváhal som, ja zišiel som z cesty,
Chyby sa robia a za ne sú tresty.

Včera som mal sen, že si prišla na koni bielom.
Dnes sa mi zas zdalo, že som sochár a Ty mojim dielom.
Vdýchol som Ti život, bola si iba hlinou,
čo som zažil s Tebou už nezažijem s inou.

Prečo sú rieky po daždi kalné? O čo sa ľudstvo snaží?
Ako rozhodnúť sa, čo je správne? Prečo bolesť tak tiaží.?

Nevidím v tom zmysel . . .

Naše srdcia sú navždy rozdelené plotmi
a slová, čo vravím teraz, vravím do tmy.

PETRA KUŽELOVÁ


Zpět na obsah