ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ
 

Smrtka, Naďa a iné

VADAS VERZUS KLIMÁČEK

Místo úvodu

Rozdělení Československa naštěstí nepřerušilo kontakty mezi českými a slovenskými literáty. Zkomplikovalo sice vzájemnou knižní výměnu (přesněji: zvýraznilo nerovnovážnost této kulturní komunikace, podtrhlo její dlouhodobě téměř jednosměrný charakter, na který doplácejí především čeští zájemci o slovenskou literaturu), ale samotní tvůrci, případně odborná veřejnost na potřebnost a užitečnost vzájemného poznávání, společných setkání či jednání nezapomněla a nerezignovala: Setkání spisovatelů a literárních odborníků organizovaná Obcí spisovatelů a Asociací organizací spisovatelů Slovenska střídavě na českém území a na Slovensku přerostla v každoroční mítinky středoevropských slovesných umělců v Luhačovicích, pravidelné je reciproční hostování na knižních veletrzích či festivalech a nezaostává ani akademická obec. Už několik let se Ústav slovenské literatury Slovenské akademie věd a Ústav české literatury Akademie věd České republiky střídají v přípravě odborných seminářů, kde aktuální beletristická i literárněvědná díla vybraná jednou stranou procházejí kritickou reflexí reprezentantů strany partnerské. Debatování to bývá obsáhlé a vzdálené zdvořilostnímu kladení komplimentů, přičemž nutno zdůraznit (v duchu publicisticko-politického žargonu), že diskuse se vedou nejednou "napříč národnostním spektrem".

Letošní seminář se konal na konci května v Lednici a na půdě Mendelovy univerzity přibližně patnáct slovenských a českých literárních vědců analyzovalo, interpretovalo a hodnotilo trojici slovenských (Marek Vadas, Prečo sa smrtka smeje; Mária Feničová, Skryté titulky; Tomáš Horváth, Rétorika historie) a českých (Ota Filip: Sousedé; Miloslav Topinka, Trhlina; Miroslav Červenka, Fikční světy lyriky) prozaických, básnických a literárněteoretických knih. Při této příležitosti byl přednesen i následující příspěvek.

Smrtka sa smeje a Naďa má čas

Odpověď na titulní otázku Vadasovy povídkové sbírky Prečo sa smrtka smeje je jasná hned po přečtení několika textů (a vlastně možná už před začátkem četby): Smrt má koneckonců vždycky navrch, nikdo a nic jí neuteče. A to vzpouzení se, marná snaha uniknout vlastnímu konci (nebo jej aspoň za jakoukoliv cenu oddálit), může být pro pozorovatele, "který má svý jistý" docela zábavné.

Marek Vadas ve svých povídkách (mnohdy spíše črtách, etudách) prezentuje vskutku různorodou a rozsáhlou paletu odchodů ze života, přičemž způsobem podání akcentuje jejich absurditu, podivnost, neuvěřitelnost… Ta pravá hrůza se však dostaví ve chvíli, kdy si uvědomíme, že autor se v podstatě nepohybuje v oblasti zvrácené fantazie, jak by se snad mohlo na první pohled zdát, ale jen mírně modifikuje každodenní mediální zpravodajství, přetékající násilnostmi a tragédiemi. (Viz povídku Dedina s dvoma puškami, v níž se výletník, libující si v idylické atmosféře vesnické hospůdky, stává svědkem střelby štamgastů na školačky vracející se domů. Tady nejde v zásadě o nic jiného, jak odhalí i méně bdělý a nepříliš soustavný publicistický konzument, než o transpozici incidentů v amerických - a nejen amerických - školních zařízeních.) Ani šokující snadnost, vynalézavost či bezohlednost s jakou se některé postavy podílejí na likvidaci jiných, aniž by si připustily, že by snad dělaly něco zlého, odsouzeníhodného (Na prechádzke) není bohužel vůbec záležitost tvůrčí fikce. Vadasova záliba v tajemnu, v hororové atmosféře je více než zjevná. Manifestuje ji například i využíváním a variováním, dalo by se říci, kanonických námětů. Konkrétně v povídce Arne hľadá fotografie předsmrtné zmítání obětí zabijáckých ptáků (Hallo, Mister Hitchcock!) vytváří v obilných polích legendární kruhy a obrazce.

Leitmotivem reflektované knihy jsou děsivé, zlé sny. Příkladná je v tomto směru úvodní povídka, ve které autor konfrontuje lidské individuum s řadou malérů, nepříjemností, větších či menších osobních proher a tragédií. Takto vysílenému, na existenční hranici se ocitnuvšímu jedinci se pak ve chvíli, kdy nad ránem konečně zavře oči, "začne snívať naozaj zlý sen! (6)". Padlo-li tu jméno Alfred Hitchcocka, nutno konstatovat, že vedle tohoto filmového mága by mohli a měli být jmenováni i další Vadasovi předchůdci a inspirátoři, jako například Hieronymus Bosch, E. A. Poe, ale též Franz Kafka, či Daniil Charms. Kafkovská atmosféra by se dala krájet v povídce Poštár neklope, jeho "obludný kolos beznádeje (44)" na nás dolehne v próze Cudzinec. Charmsovský černý humor a groteskní prvky na nás zase dýchnou například v povídkách Šťastie či O voňavom chlapíkovi).

V posled jmenované dvě povídky se vymykají ze základního tematického plánu Vadasovy povídkové sbírky, které jednoznačně dominuje, jak už naznačeno výše, mortální a postmortální tematika. Autor vlastně pracuje s jistým schématem, jehož součástí je postižený či jinak asociální jedinec, nacházející se obvykle v baru, hospodě atp. Tato postava posléze musí být pokud možno co nejkurióznějším způsobem sprovozena ze světa. Proces tvorby uměleckého textu tak postupně nahrazuje kombinační hra, v níž se základními pravidly stávají schválnost a krkolomnost, a která bohužel časem ústí v nudu (alespoň v mém případě). Naštěstí toto schéma není autorem aplikováno důsledně a dejme tomu v povídkách Michael Jackson sa ide ženit popřípadě Šimon vylieza z krčmy len, keď je pekne Marek Vadas prokazuje, že se umí obejít i bez křečovité a násilné absurdizace významového vyznění textu a zároveň v něm kondenzovaně, nejednou s využitím realistického detailu, plasticky a sugestivně dokáže vystihnout tragikomický charakter lidského osudu.

Bohužel, takovéto povídky představují jen malou část Vadasovy knihy, a tak své poznámky k ní, zahájené pokusem odpovědět na autorovu titulní otázku, ukončím doznáním, že se mi nepodařilo najít uspokojivou odpověď, proč se tento povídkový soubor stal mezi slovenskými čtenáři (alespoň dle nakladatelova vyjádření) i některými kritiky (viz např. výroční anketu časopisu Dominofórum Kniha 2003) tak populární.

Zato rád souhlasím s recenzentkou Andreou Koch (mimochodem, na Slovensku se dámy vyhýbají přechylování snad ještě usilovněji než tuzemské průkopnice feministického lingvopurismu: viz Janu Kirschner, Daru Rolins, Dagmar Roberts...), která před časem v časopise RAK konstatovala, že román Viliama Klimáčka Naďa má čas disponuje kvalitami, jimiž by mohl zaujmout i neslovenské čtenáře. Kochová (pardon, ale podle mne je přechylování přednost, nikoliv nedostatek) argumentuje, že dotyčná próza sice rozebírá slovenské hodnoty (jazyk) a rituály (Hviezdoslavův Kubín), ale činí tak ironicky a parodicky (protagonistka romantického milostného eposu Marína je třeba prezentována v pornografické verzi jako radodajnuo ďjeuča). Svébytné hororové a fantaskní sekvence (kdo neosvědčí před tajemným bratislavským Jazykářem dostatečné znalosti mateřského jazyka, ten je o vlastní jazyk připraven chirurgickým nástrojem, tramvaje mizí při průjezdu městským tunelem, prázdný a pustnoucí městský bazén je vlastně součástí fenomenálního stroje času...) Klimáčkovu knihu zase přibližují k zasněžené krutosti Petra Hoega či působivé vůni Patrika Süskinda. Jako pozitivum, které přispívá k zahraniční atraktivitě dotyčného díla Kochová zmiňuje i slušnou románovou konstrukci a rovněž skutečnost, že spisovatel při jeho tvorbě sice ztratil ve zdravé míře sentiment vůči minulosti, ale neztratil přitom pojem minulosti. Posledně jmenovaný tón z Klimáčkovy autorské klaviatury by měl v českém prostředí znít libě především Miloši Urbanovi a jeho vyznavačům. Dodávám, že ač se to nemusí z našeho břehu Moravy zdát, nabízí současná slovenská literatura podobně rouhačských hrátek s národními fetiši, jaké předvádějí Klimáček nebo Urban o poznání víc než česká (viz knihy Pavla Vilikovského, Martina Kasardy či Igora 0čenáše...).

Satiricky a sarkasticky přistupuje Klimáček též k současnosti, s již zmíněnou hravostí hyperbolizuje její rysy a do barvitých detailů představuje např. turistický projekt Hagi - tour, umožňující tureckým občanům prožívat na dnešním (ale historicky patinovaném) slovenském venkově dobyvatelské slasti svých dávných předků, podmanivších si silou svého času Horní Uhry (a zejména tamní děvy). Klimáčkova protagonistka, typizovaná soudobá sklamaná tridsiatnička se ocitá také třeba v lůně Remixované církve, která brain washingu (nebo chcete-li k duševní očisty) svých příslušnic dosahuje tancem na remixy liturgických chorálů či modliteb se soudobými rytmy. Bojový národniarský zápal pak ad absurdum (?) přivádí úderný oddíl cvičený v originálním slovenském bojovém umění pod heslem Tni Huna, tni, junák udatný.

Všechno (včetně žánrové synkreze: text nese znaky prózy o problémech současné ženy, detektivky, sci-fi, thrileru, přičemž nechybí parodický rámec ani mnohočetné a nápadité jazykové hříčky), tedy vše vskutku nasvědčuje tomu, že se pohybujeme na výsostném území postmoderny. Patrně to v postpostmoderní současnosti neradno příliš zdůrazňovat, neboť pro mnohé už jde o značku de mode, popřípadě o signál absolutní nečtivosti, intelektuálské zakuklenosti. Ani jedno ani druhé přitom ovšem není pravda. Klimáčkova kniha je aktuální, komunikativní, zábavná, poučená i poučná, prostě čtenářsky vděčná a poutavvá. Aby toho nadšení nebylo podezřele mnoho, osobně bych ubral na akčnosti ve finální apokalyptické smršti, kdy dějová dynamizace jednoznačně dominuje nad jazykovou a myšlenkovou invencí. Ale to je drobnost, neměnící v zásadě nic na výše uvedeném souhlasu s názory Andrey Kochové a na doporučení, najít si čas k přečtení Klimáčkovy knihy. Naďa ho pro každého z vás určitě má. I když... Smrtka ho má ještě víc. Proto se směje naposled. A nejvíc... P. S. Vilko, Karel Hynek nepical Marinku, ale Lori.

LUBOMÍR MACHALA


Zpět na obsah