ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ | ||
JAR 2005 | ||
Slovenská čítankaZRURIRORIZOZII.Dva pokoje - útulná ložnice a obývák. Kuchyňka, předsíň, koupelna, toaleta. Tam se cítí bezpečně. V tomto bytě tráví mnoho času; pokud možno co nejvíc. Zná každou rýhu na zdi; popraskaná malba v ložnici může představovat psa, kozu nebo kupříkladu sehnutého člověka; a přitom ani není nutné změnit úhel pohledu, je třeba se jen umět jinak podívat.Jeho byt se nachází ve velké moderní a rozsáhlé budově, v níž je množství bytových jednotek - nezná tvary ostatních bytů, ani výměry (případně počet pokojů), neví, je-li jeho byt v této velkostavbě zopakován - a kolikrát. Se sousedy z tohoto bytového velkoměsta se vlastně ani nezná, ba zdá se mu, že jsou to neustále jiní lidé. (Alespoň ti z bytů kolem jeho bytu). Schválně se pokoušel někoho z nich si zapamatovat (někoho ze svého poschodí) a přiřazovat označené lidi k jednotlivým dveřím; není to však snadné, může-li k jedněm dveřím patřit větší počet lidí. Rovněž dost dobře netuší, podle jakého kritéria by měl rozlišovat jeden obličej od druhého; jaké jsou distinktivní příznaky, podle nichž by jeden obličej mohl zahrnout do určité třídy obličejů a v ní jej odlišit: nedaří se mu ani ten nejelementárnější výkon kategorizace obličejů. Poměr dolní části obličeje k horní (pokud je rozdělí pomyslnou přímkou), vzdálenost očí od kořene nosu a situování levého konečku úst vzhledem k obočí - to vše si vyžaduje mnohem více času, než může nabídnout letmé střetnutí. Zdraví lidi, kteří na něj překvapeně zamrkají, a množství zvláštních lidí zase zdraví jeho; on příště pozdraví jejich dvojníky a jimi samotnými se už věru nenechá nachytat; řekne si, že to je určitě past, a nepozdraví člověka, který se na něj podívá tak, jako by ho pozdravit měl. Má dosti značné problémy dostat se z nákupů domů, svůj byt hledá často i několik hodin. Dům nachází snadno. Jakmile se za ním zavřou prosklené dveře od vchodu, střídá výtahy, které pravděpodobně nestoupají kolmo, vychází se z nich do všech čtyř stran; smýká se skluzem určeným pro odpadky, prochází sítí schodišť a mezischodišť, malými přechody pod holým nebem; ještě nedostavěnými nebo už bouranými trakty se záhadnými nápisy "nebezpečí", občas odpočívá ve výklenku, který je místem větvení se vícera chodeb (má problémy s průvanem), na druhé straně opět narazí na výklenky, nalézající se asi na půl úrovně nad chodbou, jejichž účel mu uniká. Nejsilněji ho to sevře, když probíhá bočními chodbami určenými výhradně pro elektrické vedení: když zaslechne tajemně pravidelné cvakání jakéhosi spínače a jemný bzukot elektřiny; pak rychle přebíhá po rozestavěných trámech, je mokrý, když prší, škrábe se po balkonech. Občas na chodbě až ztuhne: myslí si, že je na chodbě, že je to chodba ("vypadá tak" - jak se to říká v reklamě na nový Ariel), ale cedulka mu oznamuje, že se už nachází v soukromých prostorách, slyší přece ždímání pračky a splachování záchodu - tehdy vybíhá, otevírá dveře (modlí se, aby nevpadl do ložnice), a utíká přes nějaké ateliéry (slyší štěkot psa, který může pronásledovat jeho nebo něco jiného, zatímco mizí ve vedlejší chodbě). Stěny bytu, v němž žije, jsou přátelské jen zevnitř. Svůj byt nalézá většinou náhodou.
II.Když vyráží na nákup, nejdřív hodnou chvíli sleduje průzorem ve dveřích pohyb na chodbě. Většina bytů bývá prázdná, jen čas od času projde kolem dveří náhodný (spíš zbloudilý) chodec. Občas se dívá do obličeje člověku, který přikládá oko na jeho průzor, a uvidí jeho oko. Sem tam někdo zazvoní, tehdy ztlumí televizi a čeká. Po dlouhé chvíli naprostého ticha se připlíží ke dveřím. Jednou byl svědkem vraždy; vše, co si pamatuje, je ruka s těžkým pánským prstenem, která mu buší do dveří vedle průzoru; vidí ruku (teď, když si na to vzpomíná), jak se nehty zarývá do lesklého povrchu dveří, jako by ji někdo odtahoval; slyší tlumené chrčení, jako když někdo tají smích nebo bolest. Zaslechne, jako by někdo namířil proud vody ze sprchy naproti jeho dveřím. Ráno má dveře důkladně umyté saponátem.Ale jeho nepřevezou. Pokaždé vyčkává o něco déle, než by to bývalo nezbytně nutné; nerad riskuje, radši se pojistí. Když prochází kolem pootevřených dveří jiných bytů, slídí, snaží se nahlédnout, a oni mu je zabouchávají před nosem. Nebojí se ani tak krádeže, ačkoli bojí se i té; nesnesl by vědomí, že někdo viděl jeho křeslo. Sedává na něm jen on. Stejná televize je vystavená ve výkladu obchodního domu, ale nikdo přece nemusí vědět, že má právě tuto televizi. Vlastně pouhý typ televize. A nikdo neví, jaký vryp udělal vedle obrazovky a co znázorňuje, nesvěří to ani papíru. Musí se ujistit, že nikdo nevnikne do něj; do toho, co je jím (popraskaná malba a vryp u obrazovky jsou jen jeho pohledem), aby ho svým zvědavým pohledem nezcizil jemu samotnému. Pokud se tedy přesvědčí a ujistí, že vzduch je čistý, opatrně otvírá dveře, zajištěné řetízkem. Nikdy totiž průzorem neobsáhne celý prostor, chodba je sice poměrně dlouhá, ale on už nevidí za roh (a za další roh chodby) a neví, kdo se přikrčí a přitiskne k jeho dveřím! Ještě rychlým pohledem přehlédne chodbu, aby mohl včas přibouchnout (odrazit útočníkům nos). Udělá to tak několikrát, aby nevěděl, kdy skutečně vychází. Pokud se mu zdá, že je vše v pořádku, zamyká zvenčí. Ujišťuje se, zda jeden z náhradních klíčů nezůstal zastrčen v zámku tak, že by se nedalo zvenčí odemknout: nemohl by se dostat dovnitř a musel by si hledat nový byt. Nejvíc ho však odrazovala představa, že dveře jednou vyrazí. Klíč nechává zevnitř v zámku vždy - ale mírně vytažený, aby mohl dveře v klidu odemknout zvenčí a nemusel se zároveň zdržovat vkládáním stejného klíče zevnitř, náhradní klíč pouze zasune a pohodlně (a rychle) zamkne. Je opět uvnitř. Pokládá za značně nepravděpodobné, že by se v riskantních "otevřených zlomcích vteřin mohlo přihodit něco neočekávaného. Jakoukoli možnost má promyšlenou předem. Za předpokladu, že se mu podaří bezpečně uzamknout byt, se dává do rychlé chůze. Vpouští klíč do kapsy, náhradní ho chladí na stehnech (ale ne ten náhradní, který zůstal částečně zastrčený v zámku). Na zádech má velký batoh, do kterého nakupuje, dělá velké nákupy na co nejdelší dobu. Musí však dávat pozor, aby to nepřehnal s váhou nákupu, jelikož ho čeká ještě několikahodinové /a stává se, že i několikadenní) hledání bytu; na to nesmí zapomínat. Jednou se mu stalo, že zapomněl, a musel po tříhodinovém bloudění absolutně vysílený vyložit část zboží na chodbě a nechat ji napospas jiným nájemníkům - vznikla mu tak velká škoda. Východ najde vždy poměrně snadněji než svůj byt, když se vrací z nákupu; k východu totiž proudí nejvíc lidí a mnoho lidí směrem od něj i přichází. Podle jejich frekvence lze východ najít i za zhruba půl hodiny. Nejlepší je za někoho se nenápadně zavěsit a dostat se bezpečně ven. Čím je frekvence protijdoucích větší, tím blíže je k východu. Za chvíli se už nadýchne vzduchu z ulice. Rychle prochází kolem parku a jde nakupovat, zbytečné "slunění se" nemá příliš v lásce. Nejdřív oběhne pár antikvariátů, co se v nich za ten týden změnilo (má svou stálou, přesně vytyčenou trasu). Často tam nalezne knihy uspořádané stejně jako před týdnem, dodává mu to jakýsi pocit jistoty i mimo vlastní byt. Lehce se orientuje. Ale občas přibudou i nové: jejich křiklavost zruší tím, že si je koupí. A potom to nejdůležitější: samoobsluha (potraviny, pamlsky) a papírnictví (toalet. papír)
III.Po poledni se vrací domů. (Bez oběda.) Vejde vchodem určeným pro obyvatele našeho domu a ještě chvíli ho unáší proud lidí. Postupně osamí. Lidé se vytrácejí v chodbičkách - velmi sebevědomě, jako by přesně věděli, kam mají jít. Také on odbočí velmi sebevědomě. Velmi sebevědomě se nechá vyvézt několik poschodí. Zasekl výtah na mezipatře a poměrně bez větších problémů se mu z něj podařilo dostat. Výtah otevřou až za několik dní - i tak ne proto, že by nejezdil. Šlape do schodů.Na které že poschodí? To on neví, pane. Disponuje, přirozeně, jistým odhadem, a tak pokaždé ví, kdy se má přestat pohybovat nahoru (vertikálně) a pustit se horizontálně (syntagmaticky). Bydlí zhruba mezi šestnáctým a třiadvacátým poschodím, možná jen o něco výš nebo níž. Má velké podezření, že se jeho byt nachází nejspíš v určitém mezipatře, ve slepém záhybu, odkud se poté prstencovitě rozbíhá trs popostranních chodbiček (nazývá tak postranní chodbičky postranních chodeb), jimiž se dá velmi pohodlně dostat až k východu, za předpokladu, že se za někoho zavěsíte. Jeho průzkum ztěžuje do jisté míry i to, že dveře jsou všechny stejné a nejsou barevně rozlišené, jak to mají například na Západě. Jeho dveře se od ostatních liší pouze jistým drobným detailem - totiž jménem, které je na vizitce; je to jeho jméno, ale nepatrně pozměněné; několika hláskovými alternacemi se liší od jeho vlastního jména - je to jeho jméno určené pro ty, kteří toto jméno čtou na vizitce jeho dveří. A tak musí jako otrok přistoupit ke každým dveřím (dost blízko - malá písmena & nedostatečné osvětlení) a číst (brýle). Zabouchne dveře a horečkovitě zamkne (klíčem, který je už v zámku). Ještě prohledá byt. Vykopne dveře do koupelny - Ruce vzhůru! - zařve v kuchyni - Je tu někdo! - zašmátrá pod postelí a rozhází knihovnu Ufff... oukej Prozatím je v bezpečí. Teď přichází ten slastný pocit. Úplně vyčerpaný se svalí na postel a zhluboka vydechuje. Všechen vzduch zvenčí. Nádech, výdech, krok sun krok. Nechce se mu ani se poškrábat, ale v uchu ho šimrá tak strašlivě, že se (asi po dvaceti minutách) musí. Potom se dopotácí do kuchyně a vytahuje nákupy. Knihy hodí k televizi. Provádí taxonomii potravin: velmi přesně si vymezí, který den může sníst konkrétní složku stravy. Láhve nenosí: jsou příliš těžké a voda teče i z kohoutku (pokud nepřeruší dodávku). Místo toho může přinést vzácnou výživu a na tím delší čas se zásobit. Vždy má v zásobě určité množství vody v hrncích: pamatuje si, jak - když jednou na delší dobu zastavili vodu - skončil téměř úplně dehydrovaný. Neovládne se a sní čtyři utopence. První den jsou pokaždé hody. Je tak šťastný, že nedokáže nic dělat, nemůže se soustředit ani na televizi, ani na čtení. Televize ho totiž uspokojuje, dodává mu to, co nemá - ale ve stavu, kdy je absolutně spokojený, kdy nemá žádné touhy (neboť jakákoli touha je už a priori splněna), by sledovat televizi bylo absurdní.
IV.Druhý a třetí den má nejradši: bláznivé vzrušení už opadlo, v tyto dny se věnuje svým koníčkům. Rozdělí byt pomyslnými čarami na zóny. Nebezpečným zónám se snaží vyhýbat - ale byt rozdělí pokaždé tak, že nebezpečnými zónami musí někdy nevyhnutně projít. Cesta na toaletu nebo do kuchyně je vykoupena vteřinami napětí. Celou dobu však ví, že nebezpečné zóny nejsou opravdu nebezpečnými - že toto nebezpečí je jen součástí jeho bezpečí, součástí jeho hry. Při pronikání nebezpečnými zónami se sice šíleně bojí, lomcuje jím třesavka, ale zároveň se nebojí: ví, že toto nebezpečí si vymyslel on sám. Pocit mrazivé třesavky je osvobozující, zejména pokus se mu přitom chce akutně močit. Je to příjemné napětí a nic se potom nevyrovná minutám uvolnění v teplé, bezpečné zóně. Navíc má tu své strážce: sluhy, kteří bdí, dokud on spí, a kterým dovolí občas si zdřímnout, když je vzhůru on. Archibald se probil z jejich zadních řad a zavolal na něj: "Vše je v pořádku!" Srdce mu poskočilo, když zaslechl jeho známý hlas. "Přijdou nejdříve tak za dva dny, dokud se nevrátí i s posilami," sdělil mu Archibald: jeho hlas rozezná mezi tisíci. Prostor kolem televize je naprosto bezpečný: rozestavěl je u dveří a tady, hned vedle květináče... Aha, je třeba zalít kytku! hned ho napadne.Ujídá brambůrky: jsou to jeho brambůrky, sáček pečlivě označil. Nakreslil na něj zvláštní značku, ale nehodlá ji předělávat, je to jeho značka. Označí všechno, co přinese zvenčí: a zároveň si - vytvářením bezpečných zón - vytváří v nejhlubším nitru své "venku". Čte, přepíná kanály, hoduje (holduje životu). Čtrvtý den - zneklidní, přijímá jen nezbytné množství potravy, zbytek doplní pitím vody. Pátý den se už nemůže soustředit ani na televizi - větří u dveří, obhlíží terén. Častokrát se připlíží k průzoru, aby ho nachytal. Cítí, jako by mu dýchal za dveřmi. Je tam - přikrčený, přitisknutý ke dveřím? Ne, neotevře ani za nic, radši umře hlady! Hlasitě se zasměje, aby ho bylo slyšet i na chodbě - jen si zkuste, haha, vyrazit tyhle dveře! Haha" zaslechne ten smích, zastaví se. Pomalu se připlíží ke dveřím. Přikládá oko k průzoru a uvidí tam - oko. S trhnutím se odlepí od průzoru. Ha, kouká na něj. Podívá se na jmenovku na dveřích. jméno odpovídá, zazvoní. Slyší, jak mu za dveřmi zakručelo v břiše. Vím, že jste tam, řekne. Slyšel jsem vás... smát se. Je to snad zakázané? zeptá se. Ve svém bytě mám právo dělat si, co chci! Haha je to dost naléhavé... a choulostivé, říká. Otevřete, prosím. Nemám ve zvyku otvírat.
V.Neřekl, že nemá ve zvyku otvírat neznámým lidem. Řekl: Nemám ve zvyku otvírat. Může to být on?Šestého dne se ujišťuje, že před dveřmi nikdo není. Musí, bezpodmínečně musí ven. Šestý den vždycky musí. Žije vlastně jako ti ostatní (v televizi): druhý a třetí den, to je víkend, a zbývající dny jsou pracovní. Jenomže jeho týden, to si neuvědomuje, má o jeden pracovní den méně, protože první se rovná sedmému. Ráno když vychází na lov, začíná sedmý den - ten nejtěžší, ví, že stačí jediná chybička, a ztroskotá - a když se stejného dne v podvečer vrací - začíná první den, ta nejsladší odměna, jakou kdy okusil. První den však není skutečným štěstím - je jen zapomenutím, spánkem neopatrnosti po namáhavém boji, kdy Archibald poctivě hlídá u dveří a nebezpečné zóny v bytě pohltil pocit domova - teď, uvědomuje si ve sladkém polospánku: teď jse nejzranitelnější. Takříkajíc vydaný napospas jemu - a v té chvíli si to zároveń uvědomuje a zároveň to nebere na vědomí. Je však tím, co dává výpravám jakýs takýs smysl. Pátého dne se pokaždé zděsí (to je to správné slovo), jak mohl být první, ale i druhý a třetí den tak neopatrný, jak mohl nahlas pouštět televizi a nečíhat u dveří. Nevědomá smrt je však bezbolestná. Znovu si vybavuje, jak se procházel před jeho dveřmi a vyzváněl. Mohl to být on? Měl oblek a obličej. Vypočítával vzdálenost od prvních kořínků vlasů na čele. Zároveň věděl, že pokud ho ještě jednou potká, nepozná ho. Nepoznává ho vlastně ani teď. Není si jistý, že ten, co je prochází před jeho dveřmi, u něj před chvílí zazvonil. Čtrvtý den je charakteristický tím, že se mu Archibald ztrácí. Hledal ho v koupelně, volal na něj. Archibald se objeví jen občas, tak dvakrát denně, říká, že je vše v pořádku, ale nezní to přesvědčivě. Poslechněte, mluví k němu, říkali, že jste to byl vy... kdo nastupoval do toho výtahu. Ta holčička bydlela ve čtrnáctém - vy jste vstoupil do výtahu za ní. To říkali poslední, o kterých se nám podařilo zjistit, že ji viděli. Žádnou holčičku jsem neviděl. Vlastně vídám spousty holčiček. Nedělám v tom rozdíl. Potřeboval bych jen svědeckou výpověď, pochopte, říkal. Výtah se zasekl mezi devátým a desátým. nějak jste se z něj musel dostat. A stejnou cestou, jako jste se z něj dostal vy, se do něj musel dostat někdo jiný. Ten... druhý, rozumíte. Zbystřil sluch. Velmi by nám pomohlo, kdybyste nám vysvětlil, jak jste se odtamtud dostal. Otevřel jsem dveře a vyšel ven, ha. Tak se normálně vychází z výtahu. A ona tam ještě zůstala? zeptal se. Jela výš? A v kterém jste vystoupil vy? Jel jsem výtahem sám. Zásadně jezdím výtahem sám, řekl. Prosím vás, zasmál nehoráznosti té představy, kdo vám co mohl o mně říct? Jak mohl někdo odlišit můj obličej od jiných a říct, že jsem to zrovna já? Jste od policie? Ukažte mi průkaz! Kdo jste? Viděl, jak se muž na chodbě rychle rozhlédl kolem sebe. Potom spěšně vykročil doleva a ráznými kroky zahnul za roh chodby.
VI.Abychom však pokročili dál: nechával různé předměty (kniha, kalendář, vibrátor) jen tak pohozené a přitom si do paměti zafixoval jejich místo a polohu. Samozřejmě také banality, jako na které straně je kniha otevřená, ale i to, pod jakým úhlem je situována vůči květináči. Naschvál, záměrně je nechával pohozené jen tak jakoby naspěch, aby nepoznal, že je to past nachystaná právě na něj. A chytil se: poopravil knihu, která ležela jen tak pohozená, prolistoval pár stránek... V té chvíli si to uvědomil a řekl si, že už se jí nebude moct dotknout, nebo nechytí jeho. Všímal si totiž, že pokaždé, když přichází domů, zdá se mu jeho byt vždy jakoby trošku jiný, ale jen trošku: tak nepatrně jiný, že nemohl sám sobě uspokojivě odpovědět na otázku, v čem je jiný. Rozmístění předmětů se nezměnilo) odložil úhloměr a pravítko), jen květináč je mírně posunutý doleva: udělal to nevědomky on sám?Po vyčerpávajícím pozorování chodby se mu tedy nakonec podaří dostat ven. Zavěsí se na něj a tak projdou několika chodbami. Tu se náhle otočí a ostře na něj upře zrak. Přinutí ho zabočit do nečekané chodby. V dálce před sebou zahlédl postavu - jak se k ní přibližuje (postava kráčí stejným směrem jako on), povšimne si, že je to žena. Nepatrně zrychlí krok. Žena se na chvíli ztrácí v chodbě, která zatáčí doprava, ale on popoběhne. Bojí se, že až doběhne k chodbě, žena tam už nebude, ale ona tam stále ještě je. Z postranní chodby se však vynoří muž a kráčí proti ženě. Z výklenku seskočí někdo jiný a teď jde za ním (nechce se otočit, aby zjistil, kdo to je). Čtyři náhodní kolemjdoucí (jedním z nich je on sám) jdou každý svou cestou; a právě tento jistý malý kousek cesty mají společný. Ale on si v té chvíli uvědomí: Jsou tři! Jestli se všichni třo postaví najednou proti němu, můžou ho jednoduše i zabít! Pokud jsou to tři náhodní kolemjdoucí, jsou - každý sám - slabí. Ale co když jsou smluvení?! Prudce zabočí! Ano, to je to nejlepší, co může udělat, a tak skočí do chodby vyhrazené pro elektrické vedení. Slyší, že jeden za ním stále ještě jde.
VII.Přejížděl rukama po zdi. Neví, kdo a co je za tou zdí (jeho byt musí nutně sousedit s jiným bytem nebo s chodbou). Tam, kde má okna, je to jasné. Ale tam, kde jsou jen zdi... Nedokáže si představit situování svého bytu. Je tam někdo jiný, kdo přikládá své dlaně ke zdi stejně jako on právě teď, na totéž místo? Nebo je tam zeď domu, stejně tak jako tam, kde jsou okna? Co když se právě v tomto okamžiku (nebo spíš v tom bezprostředně následujícím) provalí kus zdi, ke které se tiskne jako k největší jistotě? Právě teď totiž lyší vzdálené ťukání kladiva... Ještě chvilka času. Dobývají se k němu? Co když největší nebezpečí číhá v tom nejhlubším vnitřku? Padl na podlahu, nad hlavou se mu rozprostřel strop. Rukama si chránil hlavu. Přetočil se na břicho a tiskl se k podlaze. Vzápětí se však vymrštil, skákaje po špičkách, jako by se mu podlaha hnusila - vyskočil na pohovku. Podezíravě se zadíval na koberec. Provrtávají... se. Kdokoli se provrtává... Zvedne hlavu opět nahoru: tak, jako by se mohl provrtat i on sám. Všechno jsou to jen běžné pocity, vždyť za okamžik začíná pátý den. Archibald se tu neukázal, ani neví kdy. Ale výtahem, výtahem jezdím zásadně sám, pane. Archibald, ten výtahem nejezdí. Já jezdím zásadně sám, pane. Proč se mu zdá, že to je, jako kdyby mu poskytoval cennou informaci? Muž za dveřmi nedokáže potlačit vzrušení. Poslyšte, křikne náhle, máte vy vůbec nějakou legitimaci?Zaslechne vzdálené hlasy za zdí. Rozeznává vysoké, zřejmě ženské hlasy - aby byli tlumeně slyšet, musí lidé mluvit, bavit se, křičet, vraždit nebo se smát hodně nahlas. Nedokáže dost dobře určit, odkud zvuky přicházejí: jestli z vedlejšího bytu (je-li nějaký takový) nebo zezdola pod ním. Nebo z bytu kdesi na úplně jiné straně budovy (může je nést potrubí); možná slyší zrovna ty, kteří spolu právě teď hovoří ve vestibulu u východu domu. Občas zaslechne velmi zřetelně vzdálenou výpověď, vytrženou z kontextu; nějakou zvláštní zvukovou cestou se najednou objeví a vzápětí i utichne (například: jeden člověk ve čtrnáctém patře odklopí záchodovou mísu právě ve chvíli, kdy žena ve třetím hází odpadky skluzem, přičemž se někdo třetí zrovna sprchuje), slyší například: "A já jsem musel", nebo "je to jedno." Procházet chodbami je nejvhodnější, když jsou plné lidí, když jde o dostatečně velký dav, aby na něj lidé nemohli být navzájem smluvení: právě tehdy je, jako by ani nebyl. Nejmohutnější je tento zástup lidí, když vychází zvenčí do domu; postupně se však lidé rozcházejí do chodbiček a postanních výtahů, dav řídne; nejhorší je, když zůstane na chodbě sám s nějakým člověkem. Je zlé, jde-li za někým (dotyčný si může myslet, že ho sleduje - což je i pravda), a nepříjemné je rovněž, když jde někdo za ním (mrazivý pocit v zádech - úplně jiný než v bezpečných zónách uvnitř bytu) - a velmi špatné je, pokud někdo například jde proti němu. V tu chvíli se nedá vyhnout vzájemnému pohledu (chodba je příliš úzká) a nikdy není jisté, že vás kolemjdoucí náhodou nebodne nožem. A snaží se být připravený, svaly má křečovitě stažené a napjaté; když je chodba prázdná, dává si pozor, jestli na něj někdo nečíhá. Jednou na něj z boku vyrazil pes. Po baráku se vůbec toulá množství ztracených psů; i velkých oblud, které vznikly náhodně spěšným zkřížením dogy s boxerem; naslouchá štěkotu, odrážejícímu se ode zdi, a odhaduje, jestli se pes prohání mimoběžnou chodbou (je to dost zrádné, protože zvuk ozvěnou mnohonásobně rezonuje; možná patří psu, který už před nějakou dobou zdechnul). Přičemž mlčící na něj číhá hned za zády. Když pocítí chvění v oblasti žaludku, v takových chvílích nejradší naskakuje do prázdného výtahu a zmáčkne tlačítko do nejvzdálenější zastávky, přičemž když se k ní blíží, má už ruku připravenou, aby mohl hned zmáčknout tlačítko zastávky co nejdál odtamtud. často se mu daří uniknout dřív, než něčí surové ruce otevřou dveře zvenčí. Ještě vidí pěst dopadající na matné sklo a výkřik: - Jen počkej, já si tě najdu! Tehdy rychle přeskakuje do jiného výtahu. Po čtyřhodinovém tápání, vysílený a žíznivý, konečně našel dveře se svou jmenovkou (v něco takového už po tak dlouhé pouti přestává věřit). Otevřel dveře, klíč jimi proklouzl dokonce ještě lehčeji než jindy, tak nějak "vzdušně". Rychle zabouchl a zatlačil klíč, který byl v zámku. Jenže klíč tam nebyl. To byl stejný pocit jako ve filmech, kdy stav euforického uvolnění na chvíli oslabí naši ostražitost a právě tehdy je nebezpečí uvnitř - na okamžik nevěděl, jestli má vyběhnout ven nebo se zevnitř zamknout; netušil, co je lepší udělat a jestli vůbec je něco lepší. Taky ho dost překvapilo, že někdo vyměnil nábytek, ba dokonce rozestavěl jinak i pokoje; lítal po tom bytě jako splašené ptáče a narážel do stěn. Až po určitém čase, ve fázi chladnokrevné reflexe, si s ledovým klidem uvědomil toto: že má shodou okolností jmenovce, který shodou okolností bydlí ve stejném domě jako on a jehož zámek se shodou okolností hodí k jeho klíči ( a tedy i opačně: jeho jmenovec možná právě v tuto chvíli klidně otevírá jeho byt). Po nesmírně chladnokrevném uvědomění si posledního důsledku zařval. V tom okamžiku vzplanulo jeho duch strašlivou pomstou, skočil do pracovny a začal si číst jeho korespondenci. Vyházel šatníky a porozbíjel vajíčka v kuchyni - s tím nepříjemným pocitem, že jeho jmenovec dělá právě v této chvíli totéž. Vůbec se nedivil té shodě náhod: je-li možná jediná shoda, jsou možné všechny. Když se prohraboval špinavým prádlem, ovládl ho pocit přímo nevýslovné rozkoše. A vtom se ozval zvonek u dveří.
VIII.To určitě není on! blesklo mu hlavou, on by přece nezvonil ve svém vlastním bytě, od kterého má klíče a ve kterém bydlí úplně sám (to si zjistil). Opatrně se plížil ke dveřím. Jedině kdyby... kdyby věděl, tak jako on ví, že on je u něj a on právě proto zvoní... zadíval se do oka v průzoru.Hej, vím, že jste tam, řekl. Potřeboval bych vám položit několik otázek. Je dost arogantní. Ohledně jisté příhody... v jednom výtahu, říká. Neznám žádnou holčičku, odpovídá. Ani tu, kterou hledáte, ani žádnou jinou! křičí. Já ti dám holčičky! vykřikne. Ještě jednou mi ujedeš výtahem před nosem a já si na tebe počkám! Já si na tebe počkám a to se ti nevyplatí! Muž (jak vidí) v obleku se otočil na podpatku a dal se do svižné chůze. Za chvíli ho v průzoru ztratil z dohledu. Nevšiml si jeho rukou. Nemůže je porovnat s rukou bušící na dveře výtahu. Nemůže je porovnat s rukou s těžkým pánským prstenem, která bušila na jeho dveře. Pohled mu padne na jeho vlastní ruce. Vlastní! Vždyť je neoznačil!!! S hnusem odhodí ruce od sebe, hledá po kapsách propisku. Archibalde! zavolal. Je přece první den, měl by mít pocit uvolnění. Často se uprostřed noci vzbudí a kontroluje, jestli je klíč zevnitř zámku. Projíždí rukama po křesle, na kterém sedí, když nemůže usnout. Uvažuje takto: Je-li faktem, že má jmenovce, který bydlí v tom samém domě jako on (který je zase - reverzně - jeho jmenovcem), jehož zámek se dá otevřít jeho klíčem (a jeho zámek se zase, stejně tak, dá otevřít jeho klíčem), je potom vcelku dobře možné, že v tom samém domě může bydlet ještě jeden jmenovec, který má rovněž stejný zámek jako on, který má však stejné rozmístění místností jako on, ve kterých má také stejný nábytek jako on, který si rovněž označuje předměty stejně jako on! Jenže co když se nachází právě v bytě tohoto jmenovce, a ne ve svém vlastním; a co když se nachází v bytě třeba toho prvního jmenovce (nepamatuje si, že odtud odešel, ale ani, že tam zůstal), přičemž jeho byt a nábytek považuje za svůj a svůj byt a nábytek považuje za jeho?! A kde je teď, ve svém bytě, který považuje za jeho; nebo v jeho, který považuje za svůj... Archibalde! zavolal.
IX.Když se probudil, nebo když ještě snil, viděl před sebou ruku bušící na sklo výtahu, to bušení bylo dost naléhavé; prsten, který zpočátku pokládal za těžký pánský prsten, byl jemný dívčí prstýnek. Nvěděl, vidí-li ruku zvenčí nebo zevnitř; zda je on ve výtahu a ruka buší na výtah zvenčí, nebo je on venku a ruka buší zevnitř z výtahu; nebo je ruka vevnitř ve výtahu a on sám ji také vidí zevnitř z výtahu. Třese se mrazivým pomyšlením na to, že existuje na světě - a vůbec, "v mém domě! - člověk se stejným klíčem. Vždyť on sám zná ten slastný pocit vniknutí do druhého, který je tak úzce spjat s výsměchem. Dokázal by se dívat na to, jak buší rukou na jeho dveře. Rozhlížel se kolem sebe. Zdálo se, že chodba je prázdná. Pomalu vykročil. Náhodný pozorovatel, který by se ukrýval v nefunkčním kumbálu ve vedlejší chodbě, by uviděl, jak nejspíš zahýbá doleva.Vyzul jsem si boty a pomalu se rozběhl. Zahlédl jsem ho až na konci té další chodby, jak zatáčí )myslím, že opět doprava). Našel jsem ho, jak klečí za popelnicemi. Sledoval svoje dveře, batoh si položil vedle sebe. Přitiskl jsem se blíž k popelnicím. Viděl jsem ho, jak opatrně vykukuje. Nikoho neviděl. Bude čekat ještě asi dvacet minut, pomyslel jsem si. Podíval se na hodinky: už jen necelých devatenáct minut. Viděl jsem ho, jak vystartoval od popelnic, přičemž jednu shodil, zakopl a s rámusem se na ni svalil. Snažil se co nejrychleji postavit, ale zamotal se do popruhů batohu a tak se válel na zemi a zápasil s popelnicí a batohem, ležel na zádech. To je moje chvíle - vystartoval jsem. Ale vtom jsem shodil popelnici, která mi podrazila nohy a já se octnul na zemi. Viděl jsem, že chodba je prázdná. Dveře jsem otevřít nezkoušel, věděl jsem, že je zamknul zevnitř. Postavil jsem se. Věděl jsem, že mě sleduje průzorem. Trochu jsem si povolil kravatu. Potom jsem zaslechl - jakoby váhavé - kroky. Ha! pomyslel jsem si: takže on mě chtěl přelstít, neschoval se do bytu, ale zůstal na chodbě! Ale hned jsem tu myšlenku zavrhl. Znovu jsem se usadil za popelnicemi. Věděl jsem, že i on slyší ty kroky a že upírá pohled tam kam já. Kroky se přibližovaly, ani jeden z nás skoro nedýchal. Na konci chodby se váhavě objevila malá postava, jako by vyrostla z podlahy (říká se obvykle "vyrostla ze země"). Byla to holčička.
X.Archibalde! vydechl, s okem přitisknutým k průzoru.Ne, ještě neotevře, je teprve třetí den. Má víkend. Klíč je neustále v zámku, jmenovce nemá rád. Jak si vůbec představuje svého jmenovce? Rozhodně ne jako dvojníka. To by především musel identifikovat jeho obličej (což nedokáže) a musel by to ztotožnit se svým (ale neví, jak vypadá jeho vlastní obličej). Není to, pokračoval v úvaze, někdo za zrcadlem, koho se děsíme, protože se nám tak strašně podobá (nechápu, jaký může být rozdíl mezi podobným a odlišným; musel v první řadě zkonstatovat), ale hlavně má na rozdíl od nás všechno obráceně (nejhorší je, když jsme zlí, protože pak on je dobrý). Jmenovec je naprosto běžný člověk, který má stejné jméno jako někdo jiný - tedy: jméno a příjmení myslím. Je to člověk, který se vcelku náhodou jmenuje stejně jako někdo jiný, bez ohledu na to, jestli má stejný klíč od bytu jako tento někdo jiný nebo ne. Výskyt jmenovců, musí uvažovat dál, je na tomto světě vcelku normální a nezbytná věc: jazyk je přece nezbytně nucen zevšeobecňovat, jak již ukázal Ondruš, každý jedinečný jev objektivní realioty nemůže přece jazyk označovat zároveń jedinečným znakem: v tento okamžik by znaky ztratily jakoukoli funkci. Ba dokonce by jich bylo mnohem víc než jevů objektivní reality, protože dokonce každý jednotlivý konkrétní předmět by musel s sebou nést nekonečně mnoho označení - v každém okamžiku časového proudu jeho jevení se jedno. Tak by se struktura znakového systému stala nekonečně mnohonásobně složitější, než je struktura samotné objektivní reality, a to už je co říct. Člověk (toto vyprávění má vyrazně antropologizující tendence), je však tak význačným druhem mezi jinými jsoucny, které si i poté, co je označen, chce zachovat svou jedinečnost a manifestovat ji i jedinečným označením. Ani jméno, ani příjmení samo o sobě, pokračoval v úvaze, tuto funkci plnit nemůže, ale jejich kombinace - se o to snaží. A lapsus, to je právě jmenovec! Člověk je přece, říkal velkoryse, nejen tvor jedinečný a ješitný, ale též tvor velkorysý, který si dokáže dokonce i přiznat svou všeobecnost - tím, že uzná svého jmenovce. Zabývat se někým jiným natolik, že ho zavraždím, řekl si, je nejvyšší formou uznání.
XI.Procházel se tedy po svém bytě a uvažoval. "Pohledem přejížděl po předmětech." Pokud našel některý z nich nějakým nedopatřením ještě neoznačený, hned vzal fix. Pozoroval jsem ho, jak přikládá ucho ke zdi. Cítil se bezpečný, byl přece teprve druhý den.Pokaždé rychle proběhl středem pokoje - došlo mi, že je to nebezpečná zóna. Když jsem přes ni přecházel, taky jsem se nemohl přinutit, abych prošel pomalu a v klidu. Jeho jméno, uvažoval, však není totožné s jeho jménem. Jeho jméno je přece určeno druhým, vzniklo záměnou některých hlásek, přičemž jeho pravé jméno nikdo nezná. Zbavit se jmenovce je nesmírně jednoduché. Zbavit se dvojníka, zapřemýšlel, se však dá jen jediným způsobem. Byl jsem čím dál blíž za jeho zády. Snad to už nějak vytušil na začátku tohoto vyprávění: popraskaná malba v ložnici může být psem, kozou, sehnutým člověkem, je třeba se jen umět jinak podívat. Teď šak zpozoroval, žekozu nemůže vidět v tom samém okamžiku jako psa, psa začíná vidět, až když už nevidí kozu - takto se s tím druhým nemůže nikdy setkat tváří v tvář. Nemůže mu plivnout do ksichtu. Už delší dobu tušil, že člověk, který se vrací do tohoto bytu, kde teď leží s Archibaldem za zády, nebude jím; že to nebude on, ale on. Bude cizí, protože už zažil to, co on teď ještě neví. Jeho cizí oči uvidí jeho vlastní byt, jeho tajné jméno, značkující všechny udi, tajuplné znaky napsané krví malých holčiček: jeho obličej bude nerozlišitelný od jeho obličeje, prsten holčičky bude najednou těžkým pánským prstenem: výtah bude najednou úplně prázdný, protože on jezdí úplně sám; ten byt bude úplně prázdný, protože ozvěna jeho hlasu volající "Archibalde!" ho nikdy nebude moct zaplnit. Tento závěr ho vedl k činu: odcházeje z bytu nechal v zámku zevnitř klíč, aby se ten druhý k němu nedostal.
TOMÁŠ HORVÁTH Zpět na obsah |