Cesky a slovensky svet

Musela přijít až válka na Balkáně, ničivé zemětřesení v Turecku či tažení proti teroristům Al-Kajdy, aby v sobě laborantka Marie Zadubanová (54) objevila vnitřní sílu, vyrovnanost a jen těžko překonatelné nutkání pomáhat lidem.

I jinak srdnatě vyhlížející muži s krátkými sestřihy a trénovanými bicepsy někdy neobstáli v situacích, v nichž křehká žena neváhala ani minutu a vždy přesně věděla, co dělat, byť mohla na svou odvahu doplatit životem. "Ne, ne... počkejte. Život mám moc ráda, ale nelpím na něm za každou cenu. Rozhodně ne za takovou, abych si ho zachránila zbabělostí. Mnohem důležitější než život je přece to, jak ho prožijete. Teprve pak má smysl," míní laborantka.

Přiznává však, že k tomuto postoji dospěla postupně. Přivedlo ji k němu lidské utrpení a smrt, jehož byla v Albánii, Turecku, Afghánistánu či Iráku běžně svědkem. "Až jednou nastane můj konec, nebude mi to vadit... prostě v tichosti odejdu. Vždyť oč lépe na tom budu ve srovnání s trpícími Turky, Afghánci či Iráčany." Ke stejnému postoji dospěla podle Marie Zadubanové většina lidí z šesté polní nemocnice.

Ohromující gesto

Zdravotníci špitálu si v říjnu 1999 balili v Albánii věci, když jim šéf nemocnice Jindřich Sitta řekl, že Turecko postihlo katastrofální zemětřesení a že se polní nemocnice za pár hodin přesunuje do postižených míst s tisíci raněnými. "Nikoho nenutím půjde asi i o život. Hlásí se dobrovolníci?" zeptal se tehdy Sitta a... zavládlo mlčení. "Lidé znejistěli a najednou se začali malinko bát... Už se viděli doma v Česku, a najednou měli jít někam, kde umíraly tisíce a rozmáhaly se tam epidemie," vzpomíná na šok z výzvy šéfa nemocnice zdravotní sestra Taťána Markovinová. A zatímco prý i muži váhali, civilistka Marie Zadubanová zabalila tlumok a bez řečí se postavila vedle Sitty.

I Markovinová se rozmýšlela, zda se má k dobrodružství přihlásit. "Ale Maruščino ohromující a mlčenlivé gesto - to bylo něco, co nesmírně zapůsobilo i na muže. Možná se nechtěli nechat zahanbit ženskou... postupně se k Marušce přidávali i ostatní."

Maruška je sluníčko

Když se na laborantku Zadubanovou zeptáte zdravotníků, kteří s ní pobývali ve zničených oblastech Turecka a pak i v několika válečných konfliktech, nejdříve chvíli přemýšlejí a pak shodně říkají, že Maruška je sluníčko, které hřeje a dává sílu, když všem bylo do pláče. Když se všude kolem rozléhalo sténání raněných a z ruin domů sílil zápach stovek dosud nevyproštěných mrtvých.

"Těžko se to vysvětluje," říká lékař Sitta, "ale znáte ten pocit, když jste úplně na dně, k někomu přijdete - a najednou to sluníčko zasvítí. Takhle jsem to alespoň cítil, když jsem do Maruščina koutku v její laboratoři přišel, dostal čaj a mlčky ji poslouchal. A přitom šlo o jen takový kus maskovací sítě, stolek s čistým ubrusem a kytičkou. Pokaždé to na mne zapůsobilo jako kouzlo. Podobně to asi fungovalo u Matky Terezy," vysvětluje si účinek Maruščina úsměvu šéf nemocnice Sitta, jenž si vydobyl pověst jednoho z nejtvrdších polních velitelů, a dodává: "Chodil jsem si k ní, jak se říká, dobíjet baterky."

Ještě něco dokážu!

Laborantka přitom před pěti lety, tedy v necelých padesáti, sama hledala smysl života. "Děti z domu odešly, a já najednou cítila vnitřní prázdnotu. Říkala jsem si: do konce života nemáš daleko, tak snad ještě něco poznáš a dokážeš. Proto jsem se přihlásila do Albánie a pak už jsem z toho kolotoče neuměla vysednout. Pomoc lidem se pro mne stala... jak to jen říct? Drogou? To asi ne, ale objevila jsem v sobě do té doby netušenou potřebu odezvy lidí na svou práci. A v Turecku byla tak silná, že v nás vyvolávala až dojetí."

Turci zdravotníky zastavovali, děkovali, zvali do svých obchůdků, a jak jen mohli, dávali Čechům najevo vděk. Maminka zraněné osmnáctileté dívky, kterou Marie po jednom z otřesů utěšovala, přinesla bavlněný šátek. "Dívka byla v šoku, zhroutila se, a tak jsem ji chovala, zpívala české písničky - dokud se neuklidnila a neusnula," vysvětluje Maruška.

Mám blíže k Bohu

Teprve v Turecku si při pohledu na haldy cihel a panelů, mezi nimiž se povalovaly šaty, boty, zubní kartáčky a roztříštěné postele, uvědomila, jak je život křehký. Stále vidí, jak uprostřed mumraje zmařených lidských osudů stojí osamocený stařec - z dvacetičlenné rodiny zůstal sám. A pak přišly další čtyři silné otřesy.

"Tábořili jsme na fotbalovém stadionu, ale když jsme leželi na postelích, házelo to s námi zleva doprava. Nedaleká továrna se propadla o několik metrů, na mořském břehu se rozevřely obrovské trhliny. Říkala jsem si - po tomhle peklu už nikam nejedu."

V nejtěžších okamžicích jí blesklo hlavou: Co tu vlastně dělám? Tutéž otázku si však - už doma - položila při pohledu na televizní reklamy na prací prášky či propečené hamburgery. "A já si uvědomila, jak marníme život, jak nicotné jsou peníze i majetek a že mi lidé z polního špitálu velmi chybějí. Proto jsem vyjela do Afghánistánu a pak na devět měsíců i do Iráku. A také proto, že mne ty - jakkoli lidským utrpením naplněné - mise posunují blíže k Bohu."

Válečné putování Marii Zadubanovou navíc "osvobodilo". Dříve prý totiž byla velmi závislá na manželovi. Stále ho má sice ráda, ale už ho nemusí mít pořád u sebe. "I v manželství by měl mít každý svůj život. Partnerovi tedy říkám to podstatné, ale nemusí o mně znát úplně vše."

Pohled psychologa Jeronýma Klimeše

Maruška Zadubanová ukazuje, že teprve když dokážeme najít zdravý vztah ke smrti, můžeme říci, že jsme se naučili žít. Smrt v tomto významu není jen okamžik zástavy tělesných funkcí, ale též strach ze stáří, ze závislosti na druhých, ze ztráty plodnosti, atraktivity a výkonnosti. Než se nám to podaří, tak na životě buď příliš lpíme (viz Maruška a její partner), nebo se jej příliš lehce vzdáváme či jej lehkovážně riskujeme. Znám několik špičkových manažerů, kteří se každé ráno zhlížejí v zrcadle a děsí se stárnutí, škubou si šedé vlasy a celou náplň života jim tvoří marketingové e-maily a squash. Přitom v pětačtyřiceti nejsou schopni navázat pevný vztah k ženě, o založení rodiny ani nemluvě. Nezdravý strach ze stáří a smrti jim bere schopnost žít plnohodnotně svou dospělost. Podobně se relativně snadno získají charitativní dary na děti a sport, ale je téměř nemožné získat peníze na hospice a léčebny dlouhodobě nemocných, kde však podle statistik většina z nás umře, a to v osamění. Maruška má tedy pravdu: "Mnohem důležitější než život je přece to, jak ho prožijete."

Její kouzlo z ní dělá neformálního vůdce

V nadsázce se říká, že ani kůň nevydrží to, co žena. A pracovitost i obětavost Marie Zadubanové to podle její kolegyně z šesté polní nemocnice Taťány Markovinové dokazuje.

"Marušku z mnoha důvodů obdivuji: třeba za to, jaký je charakterní a kvalitní člověk, který vás za žádných okolností nezradí. Ale její největší dar je úsměv. Dávala nám jím sílu i v těch nejtěžších chvílích při silném zemětřesení v Turecku, kdy člověka leccos napadne."

Každý kolektiv, a zvláště vojenská jednotka ve válce, má své šéfy, velitele i neformální vůdce. A takovým respektovaným vůdcem v pozadí byla podle Táni i Maruška Zadubanová. "Je to sice 'jen' laborantka, ale ve skutečnosti byla velmi důležitou stmelující postavou polní nemocnice. Pokaždé, když si na ni vzpomenu, tak se ptám sama sebe, kde jen bere tu energii a sílu, kterou dodávala celému týmu zdravotníků i vojáků. Ve výhni irácké pouště vydržela například devět měsíců - a to zvládne jen málokdo."

Maruščino osobní kouzlo si prý podmaňuje i pacienty nemocnice. Třeba v Turecku. "Jakmile ji delší dobu neviděli, protože měla fůru práce, tak se až do omrzení ptali: 'Kde je Maruška?' Byla k nim až neuvěřitelně šlechetná a milá. Pro každého měla úsměv a pohlazení."

Markovinová ví, že její kamarádka byla dříve domácí puťka, jež vedla stereotypní rodinný život. Ale potřeba pomáhat lidem tuhle obruč prý zlomila.

Mise Marie Zadubanové s polní nemocnicí

duben-říjen 1999
Albánie občanská válka v Kosovu

říjen-prosinec 1999
Turecko zemětřesení

listopad-prosinec 2002
Afghánistán - mírová mise ISAF

duben-prosinec 2003
Irák operace koaličních sil