Šebrle: Byl to můj nejtěžší i nejkrásnější závod

Romane, jaký to je pocit, stát se olympijským vítězem?
Nádherný! Jsem nesmírně šťastný. To se nedá ani vypovědět.

Na co jste myslel, když jste při patnáctistovce kroužil po oválu a každým krokem se blížilo splnění zlatého snu?
Na všechny lidi, co mi pomáhali a fandili. Na rodinu, přátele, Duklu, Českou olympijskou, na doktory a maséry, kteří mě dávali dohromady. Je jich strašně moc a každému z nich patří kousek té medaile. Dám ji ale samozřejmě malému synkovi.

Co vám letělo hlavou v posledních metrech?
Přemýšlel jsem, jak moc jsem unavený. Jestli si mám lehnout nebo běžet dál. Pak jsem si řekl, že jsem unavený, a lehl si. Jen na okamžik, hned jsem běžel k trenérovi, manželce a přátelům, abych se s nimi podělil o radost. Eva mi dala vlajku, s níž jsem obíhal stadión.

Vnímal jste kolem dráhy české fanoušky, kteří vám tolik fandili?
Samozřejmě vnímal, viděl jsem vlajky, slyšel i skandování. Bylo to těžké, ale ten závěr závodu jsem si už užíval, i když jsem pořád dával pozor na Claye a Karpova.

Nemyslel jste na hranici devíti tisíc bodů?
Myslel a možná bych ji překonal, kdybych závěrečnou disciplínu běžel rychleji. Měl jsem na to, ale nechtěl jsem riskovat. Vylepšil jsem ale olympijský rekord, to se cení.

Kam byste tento závod zařadil v hierarchii těch úspěšných?
Byl to můj nejkrásnější, ale také nejtěžší závod v životě.

Která disciplína pro vás byla nejobtížnější?
Pondělní čtyřstovka, kvůli vyčerpání, ale jinak žádná vysloveně těžká nebyla. Všechny jsem šel dobře, s výkony jsem byl spokojený, i když samozřejmě mohly být ještě lepší.

Kdy jste vůbec uvěřil v olympijské zlato?
Už po tyči jsem si říkal, že si to teď už nenechám vzít. Po prvním pokusu v oštěpu jsem o tom byl přesvědčený a třetí to jen potvrdil. A to jsem si říkal, že jsem mohl hodit ještě dál. Ale já se tím nijak zvlášť nezabýval. Nemá smysl kalkulovat. Závod končí až proběhnutím cílem.

Po tyčce jste hovořil o velké nervozitě. Kdy z vás spadla?
Opravdu až po proběhnutí cílem patnáctistovky, pak už bylo všechno jasné.

Po prvním dnu jste byl druhý, spal jste dobře?
Do postele jsem se dostal až kolem půl jedné a ráno v šest jsem stával. Nemohu říct, že bych spal dobře. V hlavě jsem pořád závodil, ale spal jsem, to bylo důležité.

Před dvanácti roky v Barceloně vyhrál olympijský desetiboj Robert Změlík. Viděl jste ho tenkrát v televizi?
Přiznám se, že si na to teď nevzpomenu, ale jeho vítězství jsem vnímal. Pamatuji si na jeho fotografii z novin s vlajkou. Tehdy jsem s atletikou začínal a on začal tu krásnou éru českého desetiboje. Po něm udělal Tomáš Dvořák bronz v Atlantě, já stříbro v Sydney a teď přišlo tohle mé zlato.

Budete mít ještě motivaci do dalších závodů?
To víte, že ano. Pořád je co vyhrávat nebo co bych chtěl vyhrát. Určitě neskončím.

Už víte, co s miliónem, který dostanete jako odměnu za zlato?
Především ho zdaním, takže mi zbude asi osm set tisíc a ty spolkne barák. Do něj by se takových odměn vešlo...

Na co se teď nejvíc těšíte?
Asi do postele. Bezprostředně po závodě neslavím. Dnes jsem obzvlášť unavený, ale vyhrál jsem, tak možná udělám malou výjimku.

Uvědomujete si, co pro vás nastane? Olympijského vítěze v Česku nemine řada společenských povinností.
To si uvědomuji, ale určitě pojedu v září na dovolenou do Tuniska, s přáteli a rodinou. Už to máme zaplacené. A co se týká té slávy, tu nechám Železňákovi. On získá v sobotu čtvrté zlato a o tom se bude mluvit a psát určitě víc.