28. říjen v Brazílii

Psal se rok 1950. První června zaktovila v přístavu Santos francouzská loď a viklopila emigranty, mluvící různými jazyky, mezi nimi také párek Pražáků, to jsme byli my. V kapse jsme neměli ani findu, byli jsme hladoví po půlročním pobytu v německém lágru, neuměli jsme portugalsky, a tak bylo dosti úzko. Naštěstí nás čekla jeden český starousedlík, který se nám první dny dosti věnoval. První starost byla najít práci., ještě nikdy jsme doma nepracovali, odešli jsme rovnou ze studií. Manžel jako inženýr našel práci hned, ale já jsem s právnickou fakultou šance neměla. Doma však říkali, "co se v mládí naučíš"... Udělala jsem si ještě v Praze kurs reklamního kreslení, a tak moje první zaměstnání bylo v ateliéru českého výtvrníka J. Dědiny, v Sao Paulu.

První rok se nám hrozně stýskalo, a tak jsme začali chodit do českého spolku Slávia, založeného v roce 1895. Bylo to malé spolkové středisko s hospůdkou a přicházeli tam stále nový čeští a slovenští uprchlíci, protože emigrační vlna v roce 1950, kvůli komunistickému režimu v Československu byla početná. Poznávali jsme nové přátele, zpívali české a slovenské písně, dokonce se hrálo divadlo. Brzy se utvořil pěvecký soubor, bylo tam i piano.

Největší oslava roku byl vždy 28. říjen. udělal se program a kdo co uměl, předvedl, zazpíval, zatančil, zahrál. Bylo to skromné ale dojemné a vždy se končilo českou a brazilskou hymnou. Pešla nejhorší doba, prvních 10 let v boji o existenci, všem se rodily děti, takže nás přibývalo a naše ekonomická situace se zlepšila. 28. říjen byl stále slavnější, spolkové středisko bylo malé, a tak 1961 jsme si už pronajali divadlo. Začali jsme přemýšlet, jak program obohatit. Podle vzpomínek na hodiny tance jsme začali nacvičovat českou a moravskou besedu. Ale neměli jsme hudbu, ani desky a styky s konzulátem nebyly. Ale objevili jsme výborného českého pianistu, Ervína Weinera, a tak jsme mu besedy zpívali, on psal noty a hrál. Sehnali jsme pravé kroje, první rok tančila jedna kolona a ty další už byly dvě, tři a nakonec čtyři.

Časem bylo potřeba přestěhovat spolek do většího sídla. V roce 1968 přišli další emigranti a ti se rovněž zapojili do činnosti spolku. Ke stěhování došlo celkem dvakrát, ale na oslavu 28. října se přesto najímal velký salón, protože se mimo bohatého programu začínalo koktejlem a pak se podávala teplá večeře. Konečně roku 1989 byl zakoupen objekt v zahradní čtvrti, o ploše 1.400 m2, s vilou 700 m2, zahradou a bazénem. Teď už včechny slavnosti pořádáme ve vlastním sídle.

Letošní oslava 28. října se konala z technických důvodů v sobotu 20. října. Příprava na takovou slavnost byla velmi náročná. Svou přítomnost ohlásilo na 180 lidí. Bylo nutné nechat zastřešit část zahrady (v tuto dobu jsou letní liáky), aby se stoly mohly dát také ven, připravit pódium pro folklorní taneční soubor, zamluvit hudební skupinu několik měsíců předem, nacvičovat po nedělích s nejmladšími členy souboru (sotva začnou chodit, už se také chtějí zůčastnit) a vyřešit celou řadu dalších technických či organizačních problémů. Nakonec se však celá slavnost velice vydařila. Po slavnostním úvodu a proslovech se diváci pobavili při bohaté přehlídce folklórních tanců, pak přišla večeře a po ní se dále tančilo při živé hudbě.

Za komunistického režimu v letech od 1950 do 1989 se každé oslavy 28. října zůčastnili osobnosti z brazilského veřejného života. Vzpomínali jsme se steskem na naši vlast a naše rodiny a vždy jsme věřili, že se jednou budeme moci vrátit do svobodného Československa. Vždy jsme se snažili, aby naše děti věděly, kde jsou jejich kořeny. Také jsme celá léta vysvětlovali našim novým krajanům, co je Československo a proč jsme ho opusti, čímž jsme riskovali životy.

Se Slováky jsme se rozloučili za zvuků české a slovenské hymny a československá vlajka šla na půl žerdě dolů a pak už jsme jenom zazpívali Kde domov můj.

(zkráceno)

HELENA BOLEHOVSKÁ, ČESKÝ DIALOG

obsah | svět - svet