Rozhovor s politologem Mojmírem Povolným

Právník a politolog Mojmír Povolný je žijící legendou české exilové politiky. Narodil se 25. listopadu 1921 v Měníně. Do zahraničí odešel po Únoru, nejprve do Německa a do Francie, od roku 1950 žije v USA. Studoval a později přednášel na univerzitě v Chicagu, působil také na vysokých školách v Japonsku a ve svém současném bydlišti v Appletonu v americkém státě Wisconsin. Zabýval se sovětskou zahraniční politikou a politickým vývojem ve státech východní Evropy. V roce 1956 spoluzakládal časopis Svědectví, od 50. let byl činný v Radě svobodného Československa a v letech 1974 - 1993 stál v jejím čele. Po Listopadu se do Československa a České republiky pravidelně vrací. Působil ve sboru poradců prezidenta Václava Havla, přispěl k založení Mezinárodního politologického institutu právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Angažoval se v boji za zachování společného státu.
S Mojmírem Povolným jsem hovořil po slavnostním uvedení knihy jeho vzpomínek "Má cesta dvacátým stoletím", kterou vydalo brněnské nakladatelství Šimon Ryšavý.

Pane profesore, když se člověk zamýšlí nad svým životem, že v jeho příběhu najde nějakou skrytou logiku, či dokonce hlubší smysl, který si předtím neuvědomoval. Stalo se i vám něco podobného při práci na vzpomínkách?
Budete překvapen, ale Hana Šráčková, která naše rozhovory zpracovala, pro ně navrhovala původně titul Příběh dosud nedokončený. Jak se na svůj příběh dívám? Řeknu to trošku obecněji. Věřím na prozřetelnost, i když nevím, do jaké míry mne řídila. Jsem ale přesvědčen, že můj život a všechno co jsem v něm dělal, mělo svůj smysl, mělo svou cenu. Že v mezích svých schopností a příležitostí, které se mi naskytly, jsem se pokoušel naplňovat hodnoty, které pokládám v životě za nejdůležitější.
Zřejmě nikdo, kdo prožil minulá desetiletí, se nevyhnul otázce, možná nezodpověditelné, kterou bychom mohli nazvat třeba dilematem Voskovce a Wericha: bylo správnější odejít do exilu nebo zůstat doma? Jiří Voskovec odešel, Jan Werich zůstal, ale utrpěli oba. Obě rozhodnutí byla vlastně špatná. Jak jste s tímto dilematem vyrovnáte vy?
V osmačtyřicátém roce před námi mladými tato otázka samozřejmě stála. Nepopírám, že jsme byli pod vlivem nedávné zkušenosti s druhým Benešovým exilem, a tak jsem se domníval, že na zahraniční frontě můžu být věci, které byla naše generace oddána, více užitečný než doma. Za tři poválečné roky jsme my, členové národně socialistické skupiny , kteří jsme pracovali v oddělení pro vědeckou politiku, získali dost zkušeností s komunisti a věděli jsme, jak životu nebezpeční jsou, když se dostanou k moci. Zejména svým kritikům. Těžko říct, v jak velkém nebezpečí jsem byl já. Vyslýchán jsem byl jenom jednou, ale v atmosféře po komunistickém puči to bylo varování dosti pádné. Když k tomu připočtete, že jsem byl přesvědčen, že v zahraničí budu moci účinně pracovat a že to nebude na dlouhou dobu, rozhodování mezi domovem a exilem nebylo tak nesnadné.
Nepochyboval jste o svém rozhodnutí ani po letech v exilu?
Když už jsme byli v zahraničí pět, deset let, bylo obtížné smířit se s faktem, že návrat se stále vzdaluje. Převratným momentem pro nás byla maďarská revoluce. Po jejím potlačení se z exilu stala emigrace.
Ani v šedesátých letech jste si nedělali nadě na návrat?
Naše pocity byly smíšené. Obdivovali jsme, co se doma děje. Komunistickým reformám jsme sice příliš nevěřili, domnívali jsme se však, a myslím že právem, že za nimi je mnohem širší a hlubší zázemí demokratické tradice a lidí, kteří jí byli ještě oddáni a kteří pro ni byli ochotni něco udělat. Sovětská invaze pro nás nebyla zas až tak velké překvapení. Po ní jsme už vlastně počítali s tím, že své životy v exilu dožijeme.
Přesto jste jistě někdy teoreticky přemýšleli o tom, jak by se situace doma vyvíjela po návratu svobody. Odpovídal skutečný polistopadový vývoj těmto představám? Byl jste něčím příjemně překvapen, nebo naopak, samozřejmě, kromě rozpadu Československa, zklamán?
Myslím, že většina z nás byla Listopadem oslněna. Spatřovali jsme v něm velkou inspiraci do blízké budoucnosti. Domnívali jsme se, že toto velké nadšené hnutí se promění v řadu politických aktů. Které povedou k rychlé proměně celé země, včetně postojů lidí. Přiznám se, že jsme si to promítali tak, že do dvou nebo do tří let se udělá pořádek v hospodářství, že zde v krátké době zakotví demokratické instituce a demokratická politika a že na začátku 21. století budeme stát u dveří - tehdy - Evropského společenství. Podcenili jsme dopad těch čtyřiceti let komunistického režimu na politický systém, na hospodářství a také na myšlení lidí. A tak jsem musel naplnění těch původních nadějí odložit. Domnívám se ale, že přes chyby, které se staly, přes nedostatky současného hospodářského i politického systému, došlo k výrazným pozitivním změnám. Zájem o veřejné věci, o veřejné blaho, je však zatím bohužel v plenkách. Bez obratu v tomto budou ostatní procesy zdlouhavé a naplnění cílů se na nějakou dobu protáhne. V delší perspektivě jsem však optimista, věřím, že během jedné generace se republika postaví na pevnou základnu demokratického státu a svobodné společnosti.
Jaký ale bude demokratický svět, do kterého na začátku tisíciletí vstupujeme? Nedávno, po výměnách garnitur v ruské a americké politice, se objevily obavy z nové světové polarizace. Po teoristických útocích na Spojené státy se zase hovoří o střetu civilizací… Pokládáte to za reálné hrozby?
Okamžité reakce přemýšlivých lidí po útoku na New York a Washington proklamovaly, že skončila jedna epocha dějin, že vstupujem do nového světa. Já tomu ale nevěřím. Je nepochybné, že útok na Spojenými státy otřásl a ten otřes se v mírnějších vlnách projevuje v celém světě. Ale nedomnívám se, že nynějším terorismus představuje nějakou kvalitativní změnu ve světové politice. Nikdo ještě nepřipomněl, že v 19. Století Dostojevskij napsal Běsy a Zločin a trest. Ačkoliv oni "běsové" byli vykořeněni z poměrně malé společnosti. Odcizení současných teroristů je abych tak řekl, globální, jejich psychologie je velmi podobná. Kdybychom teď propadli fatalistickému soudu, že oni dnes budou tím antagonistou světa, který se rodí po studené válce, příliš brzo bychom podlehli tomu, o co jim jde. Samozřejmě uznávám, že náprava mnohých věcí v mezinárodní politice je nevyhnutelná a že se na tom musí podílet všichni, kdo mají na mysli její obecné blaho, ale já na žádný takovýto katastrofický scénář nevěřím, nepřijímám jej.
TOMÁŠ TICHÁK

obsah | svět - svet