Češka učí Dálný východ vařit pivo

Vařit pivo podle osvědčených středoevropských receptur učí na Dálném východě Češka. Pivovarská sládková Jana Hájníková tak v zemích, kde vychází slunce, tráví už pátý rok. Pochází z Humpolce, doma je, jak sama říká, v Ostravě, pořád je zaměstnána v malém pivovaru v nedalekém Hlučíně, ale poslední roky prožila hlavně v Japonsku a na Filipínách.

Dlouhou tuzemskou praxi vystřídala exotika

Její úděl zpečetila v sedmadevadesátém roce náhoda. Japonský podnikatel z Kagošimy Masahiro Yamamoto hledal na Moravě sládka, který by pracoval v jeho malém pivovaru a pak pomohl zavést výrobu tradičního ležáku na nově budovaném zařízení. Jana Hájníková na exotickou nabídku kývla. To už měla za sebou bohatou pivovarnickou praxi. "Sedmnáct let jsem pracovala v ostravském Ostravaru," říká absolventka potravinářské vysoké školy. "Už tehdy mě zajímaly všechny nové technologie. Technické novinky, to byla a je dodnes moje velká láska," zdůrazňuje Jana Hájníková. V první polovině devadesátých let, v době privatizace z Ostravaru, odešla. Nabídka z nedalekého Hlučína, kde tehdy vznikal jeden z řady malých pivovarů, na sebe nenechala dlouho čekat. "V Hlučíně jsem za dva roky naučila vařit pivo a dělat všechno, co k tomu patří, čtyři zaměstnance, kteří do té doby neměli s touto profesí nic společného," vzpomíná pivovarnice na zkušenosti s předáváním nabytých znalostí ještě na severu Moravy.

V Japonsku nejdřív nerozeznala poštu od úřadu

Podobná práce ji pak čekala i v Japonsku a nyní na Filipínách. "Jsou to vlastně takové stáže a mým úkolem je naučit je zvládnout technologii výroby piva. Podle toho, jaké mám poslední informace, tak se to mým žákům v japonské Kagošimě i v Koči, kde jsem také nějakou dobu působila, docela daří," vzpomíná na první východoasijskou štaci Jana Hájníková.

Čtyři roky v Japonsku jí přinesly i mnoho cenných zkušeností do života. Na to, aby žena z Evropy v tak tradičně uspořádané společnosti mohla působit v neméně tradiční mužské profesi, nebylo okolí vůbec připraveno. "Začátky opravdu nebyly jednoduché. Byla jsem sama v cizí vzdálené zemi, obklopena vlastně jenom samými nápisy v japonštině. Nepoznala jsem, kde je pošta a kde úplně nějaký jiný úřad. To mi hodně vadilo. Ta závislost. Ale rozhodla jsem se s tím vším poprat," vybírá z japonských zážitků. Chtěla zvládnout první tři měsíce, nakonec z toho byly čtyři roky.

Na Filipínách je někde peněženka dražší života

Po pětiměsíční odmlce, kterou strávila v Česku, se Jana Hájníková stěhovala z vyspělého Japonska na Filipíny, země velkých sociálních extrémů. Domek uprostřed čajových plantáží vyměnila za byt v mrakodrapové čtvrti v třináctimilionové Manile. "Byl to samozřejmě šok. V některých čtvrtích tohoto velkoměsta bylo zjevně patrné, že pro někoho opravdu klidně může mít obsah mojí kabelky větší hodnotu než můj život. V prvních chvílích jsem se necítila právě bezpečně," přibližuje pocity po příjezdu na Filipíny. Do tropické země na opačném konci světa zamířila opět s jasným úkolem, jak sama říká, nejede tam trávit čas. "Jsem tam kvůli tomu, abych zaučila obsluhu budoucího malého pivovaru, mimochodem také českého původu, z Pacovských strojíren. Mám naučit místní lidi vařit na tomto novém zařízení pivo," říká. To je na Filipínách ještě o něco těžší než před časem v Japonsku, kde přece jen malé pivovary i síť větších zařízení existovaly. Na Filipínách má monopol na pivo společnost San Miguel, v zemi jinak nejsou odborníci na pivovarské řemeslo.

S jiným pivem v Čechách a na Moravě neprorazíte

V cizině se Jana Hájniková na oplátku naučila vařit typy piv, která český pivař nezná, ale k importu těchto svých nových poznatků do Česka je skeptická. "Piva s vrchním kvašením známá v Anglii nebo pšeničná bavorská piva dnes klidně uvařím i v Hlučíně. Ale kde je prodáme? V současnosti by to bylo velice neekonomické a náš pivař je velice konzervativní," odhaduje. Přesto se ani myšlenky vrátit se do země s poznatky ze světa zcela nevzdává. "Už jsem to nabízela. Ale chtělo by to strategii, zvolit takové množství, aby se to vyplatilo." V současnosti má však v hlavě ještě Filipíny. "Zatím si to tak nepřipouštím, ale asi tam budu muset ještě zajet," říká o cestě přes půl zeměkoule. "Musíme to tam dotáhnout do konce. V Manile se bude vyrábět pivo s názvem Praha a musíme se postarat o to, aby to bylo dobré české pivo a aby nás dobře reprezentovalo." Jinak moc plánovat nechce. Roky ve světě ji naučily nahlížet na život z jiného úhlu.

Pivo má hodně ráda, ale nemusí mít zrovna tři

K pivu má vztah, který byl se dal označit jako vřelý.

"Mám pivo, dobré pivo, ráda. Pivo si vypiju, ale nemusím mít tři. Není mi blízká kultura pití piva, jakou známe v podání českých pijáků. V Japonsku jsem se setkala s jiným extrémem, když jsem viděla třetinku piva rozlévat do čtyř skleniček," charakterizuje svůj vztah k nápoji, který poznamenal její život. O tom, do jaké míry je pivo z její dílny ženské, polemizuje. "Respektuji, že pivo je nápoj mužů. Proto mě zajímá názor mužů na mé pivo a respektuji jej. Svůj názor dovedu prosadit a obhájit, ale nikomu ho nechci vnucovat," říká Hájníková.

Nepřijímá názor, že by za charakterem toho kterého piva stály především tajné receptury, které mistr sládek prozradí až těsně před smrtí. "Recept na pivo je něco takového jako recept na guláš. Já své žáky naučím základnímu postupu, pracím, které s tím souvisí, například jak pečovat o kvasnice. Pak je na každém, jak si ty poznatky sám zhodnotí. Je to hodně tvůrčí práce a já jim k ní otevřu dveře," básní o pivovarském řemesle.

"Když jsem se před lety v Ostravaru věnovala pivu, jeho výrobě, kontrole jakosti i experimentům směřujícím ke zlepšení jeho chuti všechen ten čas, tak mě někteří kolegové považovali za blázna. Dnes čerpám z toho, co jsem se naučila, a sama si uvědomuji, že to nebylo úplně zbytečné," dodává sebevědomě Jana Hájníková, žena, která vaří pět let pivo na druhé půlce zeměkoule.

JIŘÍ JÍRA, MF DNES

obsah | svět - svet