Žena, jež žije v nebezpečných zónách

Díky jejím televizním dokumentům se ve válkami rozkmotřených zemích bývalé Jugoslávie daly opět dohromady stovky rozdělených rodin a přátel. Lidí deptaných životem v těžkých dobách velkého rozčarování a nouze. Několik dalších rodin jí dokonce vděčí za svůj život. O tom však Janina Hřebíčková nemluví. Nemůže. Musí totiž dodržovat pravidla svého zaměstnavatele. Ale dodržujte do puntíku pravidla psaná lidmi v bezpečí svých kanceláří, když se pohybujete ve světě, kde hranice mezi životem a smrtí je tak úzká...

Loni se zase snažila v Iráku přesvědčit i ty nejzatvrzelejší, že jenom vzájemnou spoluprací mohou po pádu Saddáma Husajna někam pokročit. V posledních patnácti letech neprošla jen válkami, ale i dalšími konfliktními oblastmi - například na palestinských územích a v Izraeli. Pohybovala se v oblastech, kde byla konfrontována se smrtí, chaosem, zmarem, lidským utrpením.

Tvrdí, že v Bosně či Chorvatsku se nebála (v současném Iráku to prý už bylo daleko horší), ale pak mezi řečí prohodí: "Je pravda, že balkon v Mostaru byl minutu poté, co jsem na něm típla cigaretu, zničen protitankovou střelou." Smrt byla tedy i tam poměrně blízko...

"Dělala jsem tam pouze svou práci, navíc jsem za ni dostávala peníze. To není nic, co by stálo za pozornost," volala zneklidněně den po našem setkání, když si četla některé jiné příběhy z tohoto seriálu.

Lákala ji cizina

Janina Hřebíčková, 43 let, rozvedená, dospělý syn Ondřej, vystudovala Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, bývalá novinářka, dnes diplomatka, která má brzy odjet pracovat na českou misi při OSN v New Yorku, hovoří anglicky, rusky, bulharsky, chorvatsky, srbsky, ale domluví se také albánsky či makedonsky. Čím je tedy Janina Hřebíčková výjimečná? Tím, že pracovala na místech a postech, kam se zatím žádný jiný Čech nedostal a na nichž pomáhala lidem překonávat útrapy válek?

Jako novinářku ("vždy jsem toužila psát či točit pro televizi") ji lákala cizina. Pracovala v Československé (České) televizi, BBC, Nově, točila i pro CNN. To ji nakonec přivedlo k různým světovým organizacím, u nichž řídila postupně několik významných projektů.

Škola spolupráce na Balkáně

Například v letech 1994 až 1997 pracovala pro televizi OSN, jež sice sídlila v Chorvatsku, ale natáčela dokumenty i v Bosně, Srbsku či Makedonii. "Byla to úžasná práce, natočila jsem přes 350 reportáží i z míst, kde válka způsobila doslova apokalypsu. Mnohé pořady, které vyhledávaly rozdělené rodiny, těm lidem pomáhaly v neštěstí. Jednu reportáž ze srbsko-maďarských hranic dokonce tehdy převzalo osmnáct televizních stanic ve světě," vypráví Janina Hřebíčková. Avšak žádná česká stanice, dodává.

Výjimečná je i tím, že ve válečném Kosovu už byla přímo pověřena založením a vedením televize OSN, jež k sobě svedla alespoň na čas i znepřátelené Albánce a Srby. "Ne že by se z mých albánských a srbských kolegů hned stali přátelé, ale dokázali spolupracovat a respektovat se, což není na tamní poměry vůbec málo. Pomohli jsme desítkám mladých lidí všech národů žijících v Kosovu, aby se naučili brát jiná etnika na vědomí. Tady to přijde lidem samozřejmé, ale tam to tak dodnes není," vysvětluje a naráží přitom na nedávné krvavé nepokoje v Kosovské Mitrovici. "Dokud nebude vyjasněn status Kosova, tak tam klid být ani nemůže."

Na Balkáně také donutila mnohé místní politiky, aby více naslouchali hlasu obyčejných lidí, aby se více otevřeli médiím, aby informace mohly svobodněji proudit ze všech zainteresovaných stran.

V Iráku se poprvé bála

Nejtěžší chvíle však zažila loni v Iráku, kde vstoupila na válečné pole s diplomatickým lobbingem. "V mnoha věcech jsme Iráčany přesvědčili, že je dobré naslouchat radám lidí, kteří se jim snaží pomoci. Někteří byli hluší a slepí, mnozí pak nakonec ocenili, že na rozdíl od velkých zemí koalice jim umíme naslouchat a navrhujeme jim zlepšení bez nějakého diktátu z pozice síly. Když jsem po některých atentátech zjistila, že extremisté mohou zabít skutečně kohokoli a kdekoli, poprvé jsem na svých misích pocítila strach."

Pro nezasvěcené může být přitom velkým překvapením, že Janina Hřebíčková vždy po svých návratech ze zahraničí hledala nějaký čas práci, protože o ni nebyl velký zájem. "Pokud máte humanitní vzdělání, tak to není taková výhra, pak jsou vám i nejrůznější zkušenosti k ničemu," komentuje dnes své peripetie kolem přijetí na ministerstvo zahraničních věcí, kde zpočátku také nebyl zájem.

Největší radost má ze syna

Ale vraťme se k onomu hrdinství a výjimečnosti, které tak vehementně odmítá. Posuďte sami - jeden příklad za všechny: převlečená za uprchlici navštívila například před válkou dvakrát Kosovo, kde tajně natáčela příběhy místních žen, aby se svět dozvěděl, co se v této oblasti vůbec děje. Jistou dobu pak objížděla po Evropě uprchlé obyvatele bývalé Jugoslávie a pro mezinárodní organizace zjišťovala, jak by se jim dalo pomoci.

Z čeho tedy může mít tato zralá žena, jež se prosadila jako málokterý Čech hned v několika mezinárodních týmech, která přijížděla do míst, kde bylo takřka vše zničeno, a něco tam zakládala, uspokojení a radost?

"Ze syna Ondřeje. Ten se nám skutečně povedl." Ondřej nedávno dostudoval počítačovou vědu na Illinoiském technologickém institutu v Chicagu a dnes pracuje ve firmě Microsoft u Seattlu. Janina Hřebíčková, která má brzy odjet za prací do New Yorku, ho tak bude mít po letech zase blíž. "Blíž? Skoro šest hodin letu, ale to je vlastně blízko," říká s úsměvem žena, která svou prací pomohla tisícům lidí v mnoha zemích světa, ale odmítá se pasovat do role hrdinky.

"Kdyby chtěly využít mé zkušenosti a schopnosti mezinárodní organizace, třeba OSN, ráda bych se v budoucnosti podílela na nějakých nových projektech, které by byly k prospěchu lidem v některých problematických oblastech světa," dodává Janina Hřebíčková.


Nejvýznamější mise Janiny Hřebíčkové

1994 až 2002

natáčela na Balkáně dokumenty pro OSN a poté zakládala televizi OSN v Kosovu

2003

byla vedoucí české mise v úřadu prozatimní správy Iráku


Kubal: Hřebíčková? Člověk na svém místě

Televizní reportér Michal Kubal (dnes také vedoucí zahraničního zpravodajství České televize), který je znám svými reportážemi z válečného Kosova či Iráku, má na Janinu Hřebíčkovou velmi vyhraněný názor. Podobně jako ostatní kolegové novináři, kteří ji potkali na svých cestách ve světě, je to mínění vesměs pozitivní.

"Byla nejlepším člověkem, který na tom místě mohl být. Naprostá profesionálka. Její kolegové z televize v Kosovu mi říkali, že je sice přátelská, ale pokud jde o práci, tak také nekompromisní. Co si usmyslela, to bylo, a většinou to fungovalo," popisuje Kubal své zkušenosti z Kosova.

Jak potvrzují i jiní lidé, kteří ji na některých misích zažili, není to nikdy žádná "maminka" či "sestra" svých kolegů, ale šéfka se vším všudy, která vždy přesně ví, čeho chce dosáhnout.

Podle Michala Kubala měla Janina Hřebíčková také poměrně výsadní postavení, protože byla respektována na obou stranách válečné barikády (i když podle všeho u každého to bylo z jiných důvodů). A to se zdaleka nepodařilo každému. V tomto směru je výjimečná nejen mezi Čechy.

VILIAM BUCHERT, MF DNES

obsah | svět - svet