Dvojitým agentem z velké lásky

Na jazykové škole Pentagonu v kalifornské Monterey učil od září 1952 českou vojenskou terminologii bývalý podplukovník generálního štábu Karel Hlásný. Třebaže mu bylo už jedenačtyřicet let, zůstával svobodný - svou lásku musel nechat v Československu.

Seznámili se na podzim 1944 za Slovenského národního povstání. Štábní kapitán Hlásný byl náčelníkem štábu 2. československé paradesantní brigády, již Sověti vysadili na letišti Tri duby u Zvolena. Brigáda se účastnila bojů s Němci až do pádu Banské Bystrice 27. října. Potom ustoupila do Nízkých Tater. V listopadu však Němci Hlásného těžce zranili. Místní Češi a Slováci ho skrývali, osmnáctiletá Eva Marholdová ho pět dnů ošetřovala. Získali pro něho falešný průkaz a připravili saně k odvozu do nemocnice v Podbrezové. Při loučení řekl raněný drobné blondýnce: Slečno, jestli se uzdravím, tak vám to tisíckrát oplatím.

Únor zamilované rozdělil

Po válce vystudoval Hlásný Vysokou válečnou školu a stal se náčelníkem štábu 1. obrněné divize v Praze na Smíchově. Také Eva přišla do hlavního města - studovat výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. Oba mladí se začali scházet. V prosinci 1947 podplukovník Hlásný při jedné oslavě prohlásil, že se svými vojáky proti západním demokraciím nikdy nepůjde. Komunisté označili jeho výrok za "vlastizrádnou řeč" a za čtyři dny musel vyklidit kancelář. Vojenská kontrašpionáž OBZ, řízená komunisty, Hlásného vyšetřovala. Nakonec ho kamarádi z téhle šlamastiky vysekali. Vždyť je to hrdina - má osmnáct válečných vyznamenání! Avšak musel z Prahy. Nejdřív v březnu do Karlových Varů a pak do zapadlé štace v Bruntálu na severní Moravě.

Hned po únorovém puči si Hlásný uvědomil, že doma zůstat nemůže. Mluvil o tom s Evou: Musím zmizet. Ale dívka cítila odpovědnost za rodiče: Teď s tebou nemohu. Komunisté znárodnili náš podnik, otec to těžko prožívá a vážně onemocněl. Můj odchod by ho zabil! Musíš sám, já to zkusím později... V listopadu prchl Hlásný do západního Německa. Chtěl pryč z Evropy. Potřeboval někde zakotvit, aby tam mohl pozvat Evu. Nejrychleji dávala víza Austrálie - ovšem s podmínkou, že přistěhovalec bude dva roky manuálně pracovat. Hlásný to přijal. Nastoupil jako dělník v ocelárnách. Brzy pocítil stará zranění a musel do nemocnice. Tam mu odstranili následky hnisání, ale pochroumané předloktí spravit neuměli. Fyzickou námahu mu zakázali. Našel si tedy místo laboranta a později účetního.

Rukojmí Státní bezpečnosti

Na jaře 1952 se Hlásný přestěhoval do USA. Přátelé mu našli skvělé místo - učitel v armádní jazykové škole v kalifornské Monterey za čtyři tisíce dolarů ročně. Mezitím Eva Marholdová promovala a vrátila se na Slovensko. Učila matematiku na gymnáziu a na průmyslovce v Tisovci a potom ve Zvolenu. Oba zamilovaní si léta psali. Dívka se marně snažila získat vystěhovalecký pas. Na podzim 1956 ji měli tajně převézt za 1200 dolarů, které Hlásný zaplatil, lodníci z Československé plavby labsko-oderské do Hamburku. Jenže jejich činnost prozradili Karel Zbytek z československé sekce MI 6 a britský zpravodajec George Blake, zverbovaný za korejské války Sověty. Podezřelí lodníci putovali za mříže. StB kvůli tomu Marholdovou nezakrytě sledovala. V březnu 1957 jí příslušníci StB nařídili, aby napsala milému: Můžeš se vrátit, budeš rehabilitován a dostaneš původní zaměstnání. Text jí předložili, jenom ho musela opsat.

V říjnu dostal Hlásný americké občanství. Požádal o pomoc ministerstvo zahraničí a kongresmana Charlese M. Teagueho. Ani tahle intervence Evu nevysvobodila. Estebáci přijeli za dívkou znovu: Pustíme vás za panem Hlásným, pokud s námi bude spolupracovat. To musím Karlovi sdělit. Jenže jak, když naše dopisy čtou? Nakonec našla východisko. Na jaře 1958 přijeli ke známým do Zvolena příbuzní z Ameriky. Marholdová jim vysvětlila situaci a oni jí slíbili, že pomohou. Dívka ručně vyšila srdíčko, vycpala dřevitou vlnou a schovala do něho zmuchlaný dopis. Američané vzali srdíčko s sebou a poslali ho Hlásnému: Uvnitř máte zprávu. Eva popsala, proč nemohla odjet lodí, a zmínila se o úvahách StB na jeho získání. Po poradě se senátorem Teaguem zašel Hlásný do úřadovny FBI. Americká kontrašpionáž souhlasila: Ano, můžete pracovat jako dvojitý agent. Samozřejmě pod naší kontrolou.

Snoubenka za informace

Zverbovat učitele montereyské jazykové školy dostal za úkol major Miroslav Nacvalač-Kubeš. Právě se chystal k odjezdu na rezidenturu při diplomatické misi u OSN. Čtyři měsíce po zabydlení v New Yorku, 3. listopadu 1958, přijel Nacvalač do Kalifornie. Navštívil Hlásného v jeho malém domku na okraji Monterey. Mám vám vyřídit pozdravy od Evy - oznámil úvodem neznámý muž, který se představil jako československý pracovník OSN. "Okamžitě jsem věděl, že je to kontakt, o kterém psala Eva," řekl později Hlásný. Bez obvyklého vzájemného oťukávání a přípravy nabídl Nacvalač hostiteli spolupráci. Jakmile se osvědčíte, dáme souhlas slečně Marholdové k vystěhování. Potřebuji jmé na učitelů vašeho oddělení, vypočítával vyzvědač, jména lidí zaměstnaných ve škole, dále studentů, jejich funkce a osobní charakteristiky, učebnice. Hlásný byl horkokrevný: Nic vám nedám! To Nacvalače rozzlobilo.

Uklidněte se, nebo vás jako špiona zastřelím! vyhrožoval Hlásný. A potom už nikdy svou přítelkyni neuvidíte, odsekl Nacvalač a odešel. Večer se vyzvědač s diplomatickým pasem vrátil a pokusil se znovu vyjednávat. Zřejmě si uvědomil, že by ho za krach "verbovky" centrála nepochválila. Také Hlásný už vychladl. Budu špiona zásobovat nezávadnými písemnosti. FBI mně poradí.

Teď mu dal knihu Military Tactics of Czech Armed Forces - o československé vojenské taktice, kterou sám napsal. Nebyla tajná. Rovněž řadu dalších informací, které Nacvalač požadoval, nikdo neutajoval. Mohl si je najít v knihovnách - kdyby to věděl. Nacvalač hlásil do Prahy, že Hlásného získal. Centrála přidělila novému agentu krycí jméno Holan. A Hlásný zpravil o svém kontaktu FBI.

''Bez státní příslušnosti…''

Další schůzku měli 11. ledna 1959 v Los Angeles. Učitel mu přinesl požadované seznamy, které připravila FBI. Na této schůzce si začali říkat křestními jmény. Nacvalač se představil jako Emil a tvrdil, jak obdivuje svého jmenovce Zátopka. Jako odměnu dostal agent Holan od svého řídícího důstojníka 600 dolarů. Hlásný odměny poctivě odevzdával FBI. Na tehdejší dobu to byly vysoké honoráře - dvě stě dolarů platili Kaliforňané nájem za třípokojový byt, za 1500 si pořídili ojeté auto, za dvojnásobek nové. Dne 28. května přijel Nacvalač do Monterey. Učitel mu předal další materiály a připomněl slib, že za ním pustí snoubenku. Dokud Eva nepřijede, nebudu s vámi spolupracovat! Nacvalač byl spokojen: Zařídím to. A vytáhl 400 dolarů. Po návratu do New Yorku major naléhal na pražskou centrálu: Pusťte Marholdovou! Dokud nebude v Americe, nechce s námi Holan nic mít! Už v lednu 1959 žádala profesorka Marholdová o vystěhovalecký pas - marně. Teď za ní přišla StB sama: Požádejte si znovu o pas, vyhovíme vám. V červenci povolení dostala. Na dokumentu s dojetím četla: "Bez státní příslušnosti, přechodně se zdržující v Československu. Může překročit československé hranice jednou."

Z Kremnice do Prahy vyprovázela Evu maminka. Tatínek, jehož byla miláčkem, byl už příliš nemocen. Na hlavním nádraží nasedla žena do rychlíku směr Mnichov. "Když jsme u Chebu překročili hranice, spadl mi kámen ze srdce," napsala později. "V Mnichově na nádraží na mne čekala úřednice amerického konzulátu. Zařídila mi ubytování a příští den jsem dostala vstupní a přistěhovalecké vízum do USA. Na letišti v San Francisku na mne čekal Karel s kyticí rudých růží." V USA přistála slečna Marholdová 15. srpna 1959. O týden později se stala paní Hlásnou. Patnáct let od seznámení, po jedenácti letech čekání.

Paní Eva neměla o pozadí svého odjezdu ani tušení. Hlásný manželce řekl, že vystěhovalecký pas dostala na nátlak americké vlády. Dokud hrál velkou hru, nesměl ji prozradit. V letech 1959-1961 se Nacvalač s Hlásným scházel na západním pobřeží v Kalifornii, ač tam podle amerických předpisů nesměl (byla to reakce na omezení pohybu amerických diplomatů v Československu). FBI je bedlivě sledovala a fotografovala. Vedení rozvědky a ministr Barák byli s prací Nacvalače spokojeni. Konečně jsme se dostali do hnízda, kde školí agenty proti nám! A Nacvalačovi udělil ministr vnitra 11. března 1959 pochvalu "za akci v USA".

Konec vyzvědače Emila

Pozice všemocného ministra vnitra Baráka se ovšem začala houpat a Nacvalač dostal strach... Začátkem července zavolal neznámý mužský hlas, který hovořil anglicky se slovanským přízvukem, do newyorské úřadovny FBI: Máte možnost získat služby schopného československého diplomata z OSN. Nelíbí se mu systém doma a má zájem promluvit si o možnosti spolupráce a odchodu do Spojených států. Když se příslušník FBI zeptal, o koho jde, hlas odpověděl: Je to Miroslav Nacvalač.

Neznámý navrhl schůzku v úterý 13. června v poledne v restauraci Gripsholm v New Yorku, na 57. ulici poblíž Wall Streetu. Šéf newyorské filiálky FBI Harvey G. Foster souhlasil. Když dva agenti FBI vstoupili do místnosti, Nacvalač tam už seděl s nějakým mužem. Později se ukázalo, že to je ekonom ze státu Connecticut, jehož pozval na oběd - aby si zajistil nezávislého svědka. Tajní policisté požádali neznámého, aby odešel. Nacvalač mluvil o všem možném, ale předchozí telefonickou nabídku neopakoval. Dvě hodiny jen pustě plácal. A protože se nijak nevyslovil, Američané mu spolupráci nenabídli. Po návratu do úřadu Nacvalač hrdě oznámil Praze: FBI se mě pokusila zverbovat, ale já jsem odmítl. Tím posílil svoji pozici doma. Československo a ostatní státy Varšavské smlouvy proti této akci Američanů protestovaly. Ministerstvo zahraničí USA odpovědělo, že pan Nacvalač je vyzvědač a v Kalifornii řídí svého agenta. Obviněný však tvrdil novinářům, že na západním pobřeží nikdy nebyl. A tak FBI, která všechny schůzky zdokumentovala, uvolnila pro tisk jeho fotografii. Stojí tam s Hlásným před restaurací Kreis na rohu ulic Geary a Powell v San Francisku. Snímek otiskly 21. června 1961 všechny americké noviny.

Nacvalač, který si říkal Emil, musel opustit 23. června 1961 jako nežádoucí osoba USA.

Místo na hřbitově

Karel Hlásný dál pracoval v montereyské škole. V říjnu 1961 se jeho manželce narodil druhý syn Tomáš. Když děti trochu vyrostly, začala učit na jazykové škole i jejich matka. S přibývajícími lety se u Hlásného projevovaly následky válečného utrpení. Když se koncem roku 1981 zotavil z těžkého infarktu, řekl ženě: Dlouho už tady nebudu. Musím si jít na hřbitov vybrat místo.

Karel Hlásný zemřel v Monterey 20. listopadu 1982, necelý měsíc po svých jedenasedmdesátinách. Pohřeb měl v místním katolickém kostele San Carlos - tam, kde měl svatbu a kam chodil každou neděli s rodinou na mši. Paní Hlásná dál žije v domku na kraji Monterey.

KAREL PACNER, MF DNES

obsah | svět - svet