Čeští a slovenští vojáci hvězdami Kuvajtu

Prakticky ze dne na den se jednou z nejslavnějších jednotek z obrovské masy vojenských sil našlapaných na malé části kuvajtského území stal 1. česko-slovenský prapor radiační, chemické a biologické ochrany.

Televizní stanice CNN, Fox News, BBC a další hlavní světová média se předhánějí v žádostech o návštěvu. Proč? Je to jediná válečná jednotka v oblasti, která se neskrývá v uzavřeném bojovém prostoru na severu Kuvajtu, ale naopak vyráží několikrát denně na hlídky do ulic města. Pro obyvatele Kuvajtu jsou čeští a slovenští specialisté na boj proti zbraním hromadného ničení jednou z hlavních nadějí, že z případného protiúderu Saddáma Husajna vyjdou se zdravou kůží. Z jednotky je cítit sebevědomí. "Jsme špičkou ve světě. Do 30 minut po poplachu vyrážíme do ulic Kuvajtu. Jsme úžasná vojenská síla, která je připravena na zákeřný boj a může zachránit tisíce životů," říká její psycholog major Luděk Lávička.

Pokud by Saddám zaútočil chemickými či biologickými zbraněmi, Kuvajt by mohl být první na ráně. Česko-slovenská jednotka by byla jedním z hlavních prostředků obrany pro statisíce civilistů. V případě nutnosti je schopna dekontaminovat až tisíc lidí za hodinu.

"Na druhé straně však právě díky přítomnosti našich vojáků v Kuvajtu je případný útok Saddáma na tuto zemi méně pravděpodobný," zdůrazňuje česká velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková. "Neútočí se přece tam, kde je silná obrana." O případném nasazení v boji na iráckém území nebo kdekoli jinde v oblasti naši vojáci odmítají spekulovat. "To je věc čistě politického rozhodnutí v Praze. Zatím jsme tady s mandátem a hlavním úkolem chránit obyvatelstvo, ale jsme připraveni na jakýkoli rozkaz. Případná evakuace je otázkou hodin," říká mluvčí jednotky a zároveň její psycholog major Luděk Lávička.

Opevněná hala č. 8 kuvajtského mezinárodního výstaviště s českou a slovenskou vlajkou se stala obléhaným objektem. Tady je dočasná základna asi čtyř set českých a také slovenských "chemiků", kteří byli nedávno k naší jednotce přiřazeni. V širokém kruhu kolem objektu veletržní haly hlídkují speciální oddíly kuvajtské bezpečnosti, dál se ježí hradba "končertina" - jako břitvy ostrého ostnatého drátu. Hlavní vjezd blokují betonové bariéry na ochranu proti případnému teroristickému útoku, s nímž se tu po nedávné sérii útoků na americké vojáky musí počítat. Pak už návštěvník narazí na po zuby ozbrojenou stráž v neprůstřelných vestách, kevlarových helmách a černých slunečních brýlích. Žádné dlouhé řeči a průkaz totožnosti. Na střeše hlídají ostřelovači. Parkoviště před halou je zaplněno vojenskou technikou, džípy, transportéry, pojízdnými chemickými laboratořemi. Za halou osm vojáků noří trochu legračně hlavy v maskách do zvláštní pogumované komory.

Další jsou připraveni je vystřídat. Všechno hlídá velitel, doktor a zdravotní sestra. "Tady provádíme nácvik těsnosti masek," říká rotmistr Martin Vlk. "Uvnitř je slzný plyn a každý voják hned zjistí, jak na tom je. Jednou to může to být otázka života, nebo smrti."

Podmínky jsou provizorní, soukromí chybí

V mohutné klimatizované hale č. 8, s okny obloženými prkny, hradbami pytlů s pískem a kontejnery kolem stěn, žijí stovky vojáků v provizorních podmínkách a bez jakéhokoli soukromí. Na zemi jedna vedle druhé stojí železné postele, obležené sbalenými tornami, maskami a protichemickými oděvy. Na spacácích se povalují pouštní kevlarové helmy s protiprachovými brýlemi. U postelí skládací židle. Sem tam z tohoto organizovaného zmatku trčí věšák s pouštními uniformami. Ale už žádná výzdoba, žádné velké vymoženosti, jen nejnutnější, nejdůležitější věci.

Jeden z nejbezpečnějších koutů haly, obklopený ze dvou stran stěnami a stropem ze silného betonu, z třetí pak kovovými kontejnery, bude provizorním úkrytem v případě raketového útoku Iráčanů. Ve vedlejším salonku VIP je atmosféra útulnější, hned je jasné, kdo tu bydlí. Zde je "ložnice" pro devatenáct českých žen - jsou mezi nimi zdravotní sestry, laborantky, řidička, ale také velitelka průzkumné čety radiového a chemického průzkumu, zkušené výsadkářky z Chrudimi.

Na zdi visí velká barevná fotografie psa. Z upravených postelí sem tam vykukují plyšové talismany. Několik dívek po službě spí. "Jsou perfektní a nemají rády hloupé otázky. Nechtějí, aby se na ně někdo díval jako na exoty," dodává mluvčí Lávička. "Jako psycholog musím říci, že třeba vůči dlouhodobému stresu jsou mnohdy odolnější než muži." Jednotka po několika hodinách návštěvy působí klidně, uvolněně.

"Válka se ale blíží a vnitřní napětí pochopitelně stoupá," říká velitel slovenského kontingentu podplukovník Ladislav Svatík. "Ale projevuje se to především v pocitu ještě vyšší odpovědnosti." On i všichni ostatní dávají najevo, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou nadstandardní. "Tato jednotka je špičková, pro nás je ctí, že můžeme s Čechy spolupracovat," říká Svatík.

Zatímco šéf jednotky, novopečený generál Dušan Lupuljev, jedná kdesi s Američany, hned po obědě se scházejí k "bojovému brífinku" v jídelně průzkumníci. Ačkoli vojáci mají nejvyšší stupeň pohotovosti, je pořád ještě čas na oddech. Na parkovišti venku zuří mač ve florbalu. Někdo krouží 300metrové kolečko kolem haly. V provizorním místním kinosálu dávají film Můj soused zabiják, večer pak Princeznu ze mlejna. Někteří vojáci se střídají u internetu, jinde se hrají počítačové hry.

Zatím ještě lze volat mobilními telefony domů - každý má 30 minut zdarma týdně. Hodně se používá e-mail. Na nástěnce visí přehled tisku. A narozeniny má Roman Tříska - je mu 26.