Napjatá minulost česko-lichtenštejnských vztahů

Ke vzájemnému uznání a navázání diplomatických styků mezi Lichtenštejnskem a Československem došlo dne 30.7. 1938. Na základě dohody Československa, Lichtenštejnska a Švýcarska zájmy Lichtenštejnska v Československu zastupovalo Švýcarsko. Diplomatické styky však trvaly pouze několik měsíců - do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a vzniku Slovenského štátu, tj. do 15.3.1939.

Zatímco diplomatické styky mezi Švýcarskem a Československem byly obnoveny 21.3. 1945, diplomatické styky mezi Československem a Lichtenštejnskem obnoveny nebyly a tudíž nebylo obnoveno ani zatupování zájmů Lichtenštejnska v Československu Švýcarskem.

Po 2. světové válce byla na majetek Lichtenštejnů uvalena na základě příslušných dekretů prezidenta republiky národní správa a později byl jejich majetek také konfiskován. Důvodem k tomu byla především skutečnost, že se vlastníci těchto majetků při sčítání lidu v r. 1930 přihlásili k německé národnosti. V letech 1945-51 vedli Lichtenštejni o konfiskaci svého majetku administrativní a soudní spory. Nejvyšší správní soud jejich stížnosti v roce 1948, resp. 1951 s konečnou platností zamítl. Až do roku 1989 neexistovaly mezi Československem a Lichtenštejnskem prakticky žádné styky.

Po zásadních změnách v Československu v listopadu 1989 Lichtenštejnsko navrhlo zahájit dvoustranná jednání k majetkovým a finančním pohledávkám svých občanů, a to s poukazem na to, že aplikace příslušných dekretů prezidenta republiky z roku 1945 na majetek těchto občanů byla podle jejich interpretace neoprávněná. K otázkám vzájemných vztahů se počátkem 90tých let mezi ministerstvy zahraničních věcí obou států uskutečnilo několik informativních rozhovorů, které však z pohledu Lichtenštejnska, soustřeďujícího se především na vyřešení majetkových otázek ve svůj prospěch, nepřinesly výsledek.

Koncem roku 1992 požádala Česká republika jako nový subjekt mezinárodního práva všechny státy světa, včetně Lichtenštejnska, o uznání a o navázání diplomatických styků. Zatímco prakticky od všech obdržela pozitivní odpověď, Lichtenštejnsko bylo v tomto směru výjimkou, neboť ve své odpovědi, stejně jako při všech následujících kontaktech, vždy kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků s Českou republikou souhlas bilaterálně jednat o tématech majetkového charakteru. Od roku 1993 se představitelé Lichtenštejnska snažili zvýšit tlak na dosažení takových jednání také na různých mezinárodních fórech, např. podmiňováním přijetí České republiky do OBSE, Rady Evropy, OSN a nakonec v roce 2003 též při sjednávání Dohody o účasti kandidátských zemí v Evropském hospodářském prostoru. Vzhledem k tomu, že podmiňovat navázání diplomatických styků splněním jakýchkoli předběžných podmínek odporuje pravidlům mezinárodních vztahů a práva, Lichtenštejnsko tento svůj požadavek ani bilaterálně ani prostřednictvím zmíněných mezinárodních fór neprosadilo a k navázání diplomatických styků dosud nedošlo. Česká republika přesto opakovaně deklarovala, že je od svého vzniku 1.1. 1993 k navázání diplomatických styků nadále připravena.

V souvislosti s majetkovou problematikou podniklo Lichtenštejnsko v uplynulých letech i některé konkrétní právní kroky, které se však netýkaly a netýkají přímo České republiky: Lichtenštejnsko podalo stížnost u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, a to poté co v roce 1998 Spolkový ústavní soud SRN rozhodl nepřijmout stížnost knížete Hanse-Adama II. proti rozhodnutí německých občanských soudů o vydání obrazu Velká vápenka. Evropský soud pro lidská práva jednomyslně rozhodl, že rozhodnutími německých soudů nebylo porušeno stěžovatelovo právo - na spravedlivý proces, právo na pokojné užívání majetku a zákaz diskriminace. V roce 2001 podalo Lichtenštejnsko u Mezinárodního soudu v Haagu vůči SRN žalobu, jejímž předmětem v zásadě je, že majetek lichtenštejnských občanů měl být součástí válečných reparací Československu, čímž těmto přísluší nárok na odškodnění.