Češi v carském Rusku

Kromě vystěhovalectví do USA se po polovině 19. století stěhovali Češi i do Ruska. Především na Volyň, severní Krym a do severozápadního Předkavkazska. Carské úřady měly obzvláštní zájem usídlit na Volyni české nekatolíky, aby tím oslabily polský katolicismus a ukrajinský nacionalismus. Z ekonomických důvodů byli čeští přistěhovalci vítáni neboť to byli lidé podnikaví, vzdělaní a zruční. Pro zaostalé Rusko, jehož vývoj brzdili Tataři a samoděržaví, byli čeští osadníci pravým dobrodiním.

Vystěhovalci prodali ve staré vlasti veškerý svůj majetek a za utržené peníze si levně koupili půdu v prostoru Dubno - Rovno - Luck. V nové vlasti dosáhli i jisté samosprávy. Roku 1884 už sídlilo ve Volyňské gubernii 4 700 českých rodin - celkem asi 23 tisíc Čechů. Pěstovali chmel, vařili pivo, destilovali líh a vedli řemeslnické dílny. Jejich obce měly český ráz s předzahrádkami před čelní stranou domu se dvěma okny. Kromě potřebných řemeslnických dílen (kovář, kolář apod.) byla v každé osadě škola a nezbytná hospoda čepující pivo. Časem vznikly i knihovny a ochotnické divadelní spolky a kapely dechové hudby.

V šedesátých letech 19. století se na výzvu cara nechalo zlákat několiktisíc chudých Čechů k osídlení černomořského pobřeží. Vypravili se tak se zemědělským nářadím s povozy taženými koňmi nebo voly a po měsících cestování se usadili mezi přístavy Tuapse a Novorossijsk a na Kubáni. Zavedli tam pokrokovější zemědělskou techniku včetně hnojení chlévskou mrvou a sklízeli mnohem více než jejich ruští sousedé.

České vědomí a jazyk se udržely po celé století. Volyňští češi se účastnili bojů v první světové válce v legiích a ve druhé zas ve Svobodově armádě. Po druhé světové válce se většina potomků emigrantů vrátila do staré vlasti. Pomohli osídlit pohraničí a nahradili německé pěstitele chmelu na žatecku. Stavěli se proti násilné kolektivizaci zemědělství, protože ji poznali na vlastní kůži. Ne vždy jsou spokojení s přijetím ve staronové vlasti.

Téměř v každém sibiřském městě se v šedesátých letech 19. století usadili čeští hudebníci, ladiči a opraváři hudebních nástrojů, učitelé hudby, sládci a brusiči drahých kamenů. Na svou vlast pamatovali. Například v roce 1911 poslal Muzeu Království českého zásilku kožených a kostních artefaktů čukčské kultury generální ředitel lovecké společnosti pro oblast ledového moře František Poledne-Vlkovský. Obsah zásilky je dnes chloubou Náprstkova muzea, zejména koberec určený k šamanění a šamanovy kožené střevíce či model kapesních "cibulí vyřezaný z mrožích klů.

Počátkem dvacátých let 20. století prodalo mnoho Čechů svůj majetek a za stržené peníze nakoupili zemědělské vybavení (stroje,, traktory apod.). Chtěli pomoci mladému sovětskému státu, který sliboval splnit jejich ideály. Cestovali měsíce zvlátními vlaky k úpatí Kavkazu, do Povolží a Bišpaku (dříve Frunze) a zakládali tam komuny, z nichž nejznámější byla Interhelpo (v jazyce esperanto ůmezinárodní pomoc"). Interhelpo se zasloužilo o rozvoj průmyslu a zemědělství v Kyrdyzstánu. Byla založena krejčovská dílna, ze které se vyvinul textilní kombinát a zmelé dílny s českými stroji vyrostla továrna na zemědělské stroje.

Bylo by možno jmenovat mnoho jedinců a rodin; například rodinu Marečkovu v Alma-Atě. mareček obnovil zavlažovací systém na úpatí Ťchienšanu a spolu s Rackem založil horolezecký oddíl. Syn Bořivoj vyučoval na univerzitě ve Frunze tělesnou výchovu a turistiku a dcera drahomíra hrála v divadle a vedla kroužek češtiny pro průvodce Kyrgyzstánem. Po válce se mnoho znechucených rodičů vrátilo do staré vlasti zrovna jako první předseda Interhelpa Szabó, jenž se stal členem vlády v maďarské lidové republice. Sovětský stát v čele se Stalinem se knim zachoval macešsky. Od roku 1937 je jako cizince podezíral z nepřátelství a některé pozavíral a vystěhoval neznámo kam. V Tbilisi byli členové bývalého českého družstva ve funkcích státních činitelů a ředitelů závodů téhož roku popraveni.