Zvyknete si na vše, říkají Češi v Basře
"Zvyknout se dá na všechno," říká jeden z kuchtíků, které tady všichni vychvalují do nebe. "Pěkně tady tloustneme, nedá se to odmítnout. A to i v tomhle vedru," usmívá se Martin Dvořák, který se podílí na budování místní správy a bydlí v nemocnici s českými vojáky. Zdravotníky trápí jiná věc - kvůli kolísavému napětí a častým sabotážím na elektrickém vedení tady často vypadává klimatizace ve stanech, kde bydlí. Nejlépe se prý spí nad ránem, kdy teplota klesne na "pouhých" třicet stupňů. "Ubikace jsou navíc napojeny na iráckou síť a podle toho to taky vypadá," dodává lékárník Lubomír Vilíček. Mají tady sice zásobní zdroj, ten je však určen pro nemocnici. Zvláštní centrála pak zásobuje pouze operační sál, přepnutí trvá několik vteřin. Také sprcha v šedesátistupňové vodě prý nepatří k nejoblíbenějším. Na jedné z postelí v lůžkové části nemocnice sedí dospělý Iráčan s ovázanou hrudí, o místnost dál leží žena, které někdo na dvorek hodil granát. Padesátičlennému týmu nemocnice nezbývá mnoho času na zábavu, každý den tady ošetří desítky pacientů.
Nemocnice se už starala i o jednoho vězně, funkcionáře Saddámovy vládní strany Baas. Kromě lékařů o něj "pečovala" i americká ochranka. Minulý víkend v nemocnici, jež je postavena ze stanů a speciálních kontejnerů, leželo pouhých sedm pacientů: čtyři muži a tři ženy. To je však výjimka, normálně máme plno, shodovali se zdravotníci. Mezi nejčastější úrazy, které Češi ošetřují, patří popáleniny. Některé případy jsou dílem výbuchu zbytků válečné munice, vinu na tom má i způsob vaření. "Vaří se na otevřeném ohni, ve stísněných podmínkách, a to dochází k ošklivým popáleninám," říká Vilíček.
Častým zraněním jsou také průstřely padajícími kulkami. Iráčané totiž výjimečné události - svatbu, pohřeb, narození dítěte - slaví salvou do vzduchu. A střela z kalašnikova, který tady vlastní snad každá domácnost, zabíjí po celé dráze letu. A jak kulka padá, je stále nebezpečnější, dodávají vojáci.
"Už jsem viděl pár zajímavých poranění - průnik do lebky, ramene a střela vyšla pod loktem," kroutí hlavou Vilíček. Za pravdu mu dává velitel kontingentu Mojmír Mrva, když ukazuje rentgenové snímky těch nejkurióznějších případů. Několik zbloudilých střel už zasáhlo i nemocnici a skončilo v její podlaze. Stará válečná zranění, zlomeniny - vyjmenovávají lékaři nejčastější ošetření, "léčili" i blechy.
Knihovna, video, posilovna, tak se vojáci baví
Příliš možností, jak zabít volný čas, tady není. I když situace v Basře je stabilnější, než je tomu v Bagdádu, i tady platí zákaz vycházení, ven do ulic si navíc nikdo netroufá. "Mám zvláštní pocit, když si kupuji kartáček na zuby a mám za zády dva chlapy se samopalem," říká Martin Dvořák. Vojáci mají k dispozici posilovnu, knihovnu, mohou sledovat video. "Máme dvě stě videokazet a ty jsou pořádně ohrané. Dívám se na věci, které bych si doma nepustil," líčí svůj volný čas jeden z kuchtíků. "Žebrající lidi, kteří pijí vodu z louží a jsou vděčni za potraviny, co jim dáme," vyjmenovává Miroslav Vejda, který má na starosti humanitární pomoc, co ho nejvíce šokovalo. Už zběžný pohled na Basru naznačuje, že ne vše je v pořádku. Do ulic se sice vrátil život a čtyřproudovky jsou plné aut poslepovaných z různých náhradních dílů, silnice však lemují hromady odpadků. Pohled na dítě, které se jimi prohrabuje, není výjimečný."Podmínky musí být náročné, možná, že si na to vedro lze zvyknout, ale já bych to nedokázal," ohodnotil český kontingent v Basře ministr zahraničí Cyril Svoboda, který jej o víkendu navštívil. Češi v Basře nad tím mávají rukou a berou to s úsměvem: "Dal jsem si věci do pračky a chtěl jsem prát na čtyřicet stupňů. Všichni se mi smáli: to bychom tu vodu museli chladit, říkali," krčí rameny další z českých expertů Jaroslav Reif.
Je divné nakupovat s vojáky za zády, svěřuje se Martin Dvořák
Do jihoirácké Basry dorazil Martin Dvořák před dvěma týdny. Bývalý primátor Hradce Králové pracuje v Koaliční přechodné správě Iráku a místním pomáhá s obnovou samosprávných orgánů. Britové, kteří sektoru kolem Basry velí, si jeho zkušeností velmi cení. "My nemůžeme nikomu slíbit úspěch, když se tady bude ucházet o zakázku, ale budeme se snažit vytvořit pocit, že když je někdo z Česka, je to záruka kvality," hodnotí své působení v Basře Dvořák.Padesátistupňová vedra, písečné bouře. Jak to snášíte?
Není to horší, než jsme čekali. Překvapením jsou pro mě poměry v 7. polní nemocnici, kde bydlíme. Vojáci se po půl roce v kasárnách v poušti chovají úžasně. Musím se však přiznat, že jsem dnes zatlačil slzu nad e-mailem. Když jsem odjížděl, dal jsem svému synovi červenou lampičku a řekl jsem mu: Až se ti bude stýskat, zablikej a bude to dobrý. Jeho maminka mi psala, že ho našla v postýlce, jak bliká a popotahuje: Táta říkal, že do Iráku je to daleko a že musím svítit dlouho. To jsou věci, které vás sejmou.
Jak je to v Basře s bezpečnostní situací? Můžete se vydat kamkoliv?
Na své vlastní riziko. Zatím jsme to nezkoušeli. V ulicích jsem byl jen párkrát, to když jsem třeba ztratil kartáček na zuby. Mám z toho nepříjemný pocit, když nakupuji a za zády mi stojí dva chlapi se samopalem. Myslím, že opatření jsou předimenzovaná. Místní sice říkají, že se situace zhoršuje a vracejí se saddámovci. Časté jsou také sabotáže - záměrně roztřískané elektrické vedení, rozbité výměníky, což znamená, že někdo má zájem, aby to nefungovalo, ale i rabování elektrických zařízení. Teď zde chytili gang, který kradl za plného provozu dráty vysokého napětí a na místě je tavil.
Už na první pohled je však jasné, že bezpečnostní opatření v Basře jsou volnější než v Bagdádu.
Tohle je oblast, která se Saddámem neměla dobré zkušenosti, a jsou vděční, že už není. I tady však bude narůstat pocit, že by si to místní měli dělat sami. Zvláště když mají peníze z ropy. Je však jasné, že tomu nelze nechat volný průběh. Nastala by anarchie. Irák není na demokracii připraven, stejně jako jsme nebyli my před 13 lety. Tady je navíc mezi lidmi mnoho zbraní. A oni jsou zvyklí je používat.
Přesto, je tady ještě něco, co vám vyrazilo dech?
Basra mě šokovala, je to velká vesnice plná odpadků. Bydlí tady dva miliony lidí, silnice jsou široké a kolem nich nic není. Jen kilometry garáží, podél nichž vede čtyřproudá dálnice. Docela mě mrzí, že jsme se zatím dostali tak málo do normální Basry. Myslím, že až se trochu rozkoukáme, prostě to riskneme a půjdeme. Bez toho, abychom s Iráčany přicházeli do kontaktu, jim nemůžeme pomoci.
Co by se podle vás mělo řešit přednostně?
Elektřina, ochrana rozvodných sítí, bezpečnost a voda, to jsou priority. Vodu má jen 60 procent obyvatel Basry, zbytek ji bere tam, kde zrovna je. Je to začarovaný kruh, na vodní pumpy je třeba energie a ta není. Místní také požadují velmi razantní zlepšení bezpečnosti. Působí tu gangy, které si to rozdávají mezi sebou. V noci se ozývá střelba z těžkých zbraní. Kam až to může vést, se dá jen těžko odhadnout. Záleží také, jak budou ochotni prosazovat zákon o debaasizaci země (vládnoucí strana Baas byla postavena mimo zákon). Mimochodem, to jsme měli doma udělat před 13 lety.
Dá se tato mise nějak srovnávat s Kosovem, kde jste působil v podobné funkci?
Řada věcí je společných, je to po pádu nenáviděného totalitního režimu. Tady však nejsme tak vítáni. Navíc je zde méně přehledná vnitřní struktura společnosti. Jednotlivé klany mezi sebou soupeří. Je těžké proniknout do toho, kdo je s kým.
Jak dlouho v Iráku vydržíte?
Smlouvy máme podepsané do konce roku. Za tu dobu to tady však hotové nebude. Zatím si neumím představit, že bych vydržel déle, ale říká se: nikdy neříkej nikdy.
obsah | svět - svet