Jaký byl Vítězný únor

Jaký vlastně byl "Vítězný únor" 1948? Kde hledat jeho počátky - tak asi zní první z otázek: kdy začal ten fatální "skluz k totalitě"? - Někteří znalci našich dějin jej nalézají už v jistých slabinách parlamentního demokratického systému první Československé republiky, jiní v údobí druhé světové války, kdy v čele československého zahraničního odboje stál Edvard Beneš a vydával série dekretů, z nichž některé se později, v "lidově demokratickém" Československu, staly zkázonosnou složkou právního (přesněji nejednou protiprávního) řádu.

Poválečné rozdělení Evropy

Jiní zas poukazují na poválečné rozdělení Evropy do dvou mocenských sfér zájmů a vlivů, v nichž země, jež spadly do té sovětské (mezi nimi i Československo), neměly šanci na přežití jako nesporné parlamentní demokracie. A ještě jiní mají za to, že jednou z klíčových událostí - s přihlédnutím k těm výše uvedeným - byly parlamentní volby v květnu 1946 (vcelku regulérní), z nichž v českých zemích vyšla KSČ jako daleko nejsilnější strana. Ta pak obsadila klíčová ministerstva v tzv. vládě Národní fronty, z níž ovšem byly předem suchou cestou vyloučeny předválečné demokratické strany (např. strana agrární).

Cesta k únoru byla tak solidně vydlážděna. Vedla - podle historika Karla Kaplana - nezbytně k porážce nekomunistických stran, jakkoli kvalitativně dvojí: na štítě, nebo pod ním. Víra "benešovců" v parlamentní, či spíše prezidentské řešení krize byla dojemná, jenže opravdu k pláči. Navíc se dodnes v odborných kruzích debatuje o tom, kdo koho tehdy víc podvedl, či dokonce zradil - Beneš politiky, či naopak.

Puč, revoluce či převzetí moci?

Jiná otázka, rovněž dodnes naplno nezodpovězená, je tato: jak definovat únor? Byl to převrat, puč, revoluce, převzetí moci? Tehdejší ministr informací Kopecký razil heslo, že to byl "náš poloříjen, malý, ale náš". Marxistický historik Belda definoval v roce 1968 únor jako "ústavní řešení vládní krize", jež však zároveň bylo "revolučním řešením mocenským", tedy "přesunem moci... v mimovolebním střetnutí".

Osobně bych se nejspíše přikláněl k definici, jež hovoří o "elegantním převzetí moci". Vždyť v podstatě, rozhodně zpočátku, šlo o lokalizovanou záležitost: tisícovka (asi tak) umouněných milicionářů s puškami - pro jistotu bez nábojů - ale zato za pár pětek a nějaký ten žejdlík piva se zapotácela pražskými ulicemi, trochu se zabouřilo na jednom rynku, "pučisté" hravě obsadili několik sekretariátů občanských stran, povídalo se cosi o podezřelých pohybech Rudé armády v sousedním Rakousku a - Vítězný únor byl na světě. Jeho důsledky soužily českou a slovenskou společnost čtyři desítky let, a snad jen ti nejzatvrzelejší stoupenci řízné nesvobody dosud tvrdí, že to zas tak špatná doba nebyla.

Kapitulace bez boje

V historické perspektivě se únor jeví jako další kapitulace bez boje na tiché frontě demokratů, kteří - s hlavou státu v čele - nejprve přijali za svůj ideologicky zprzněný jazyk komunistů a pak, k vlastní zkáze, zpřeházeli stupnici těch principů, etických, ale také občanských, demokratických, které tvoří sám základ otevřené, pluralitní společnosti. Konali tak dlouho a tak soustavně, až už neměli co nabídnout než bezpodmínečnou kapitulaci. To je hlavní lekce Vítězného února, kterou by si měli vštípit do paměti mnozí současní lehkověrní, tak očividně příležitostní, nejednou ryze účeloví, lehcí a lehkověrní "takydemokraté."