Šli do krvavé války. A nevěděli proč

Kapitulace. To slovo znělo 11. listopadu 1918 lidem jako rajská hudba. Právě tehdy, před pětaosmdesáti lety, skončila první světová válka. Takové hrůzy, jaké měla na svědomí, lidstvo do té doby nezažilo. Její bilance: 37 a půl milionu lidí zabitých, zmrzačených, zraněných či nezvěstných.

Mobilizace, znělo lidem v uších. V tisících českých městech a obcích se báli a zároveň tušili, co bude dál. Bylo jasné, že válka je za dveřmi. Psal se 26. červenec 1914.

"Na návsi srážely se houfy lidu," zachycuje pohnuté události kronika obce Letiny na Plzeňsku. "Záložníci na vojnu svolaní obklopeni ženami, dětmi, rodiči i příbuznými, loučili se s nimi, pak se dali k odchodu po silnici ke Drachkovu a zaznělo poslední s Bohem na rozloučenou," stojí v kronice.

Poté, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a rozjela se obludná válečná mašinerie. V Čechách a na Moravě nevyvolala zpráva o vypuknutí války na rozdíl od Rakouska či Německa žádné nadšení. Vojáci českých pluků odjíždějících na frontu dávali své pocity jasně najevo zpěvem upravené lidové písně: "Červený šátečku, kolem se toč, máme jít na Rusa, nevíme proč."

Rakousko-uherští velitelé říkali vojákům, že válka ze Srbskem bude krátká a oni se do zimy vrátí domů. Skutečnost však byla daleko krutější. Pokud se vůbec vrátili domů, strávili v zákopech čtyři dlouhá válečná léta.

Krutá válka

Tato válka byla jiná než konflikty, které lidstvo dosud poznalo. Vlády povolaly do zbraně desítky milionů lidí, poprvé byly do bojů nasazeny zbraně, které pro protivníky představovaly pohromu a kosily jeho vojáky po stovkách a tisících. Válčící strany poprvé použily kulomety, letadla, bojové otravné látky či tanky. Ponorky se staly velkou hrozbou pro námořní lodě.

Novými zbraněmi bojovali i Češi. Například pilot Antonín Charvát, který však na rozdíl od většiny ostatních stál na straně vítězných mocností. Létal ve francouzské armádě. "Byl jsem asi 300 metrů pod vzducholodí, ale výš to zkrátka nešlo. V zápalu boje jsem zapomněl, že zakrátko už budu muset všeho nechat, protože mi dojde palivo. Němci si mě skoro vůbec nevšímali, a přestože mě měli na dostřel, nevypálili ani jednu ránu. Když už jsem viděl, že budu muset dolů, namířil jsem na ně a poslal na rozloučenou své série po patnácti ranách. Odrazily se od Zeppelina bez jakéhokoliv účinku. Musel jsem tedy dolů," vylíčil Charvát jeden ze svých vzdušných soubojů. Jeho slova cituje internetová revue Regiz, která se zaměřuje na osobnosti pocházející z lounského regionu.

Nové zbraně měly na svědomí obrovský počet mrtvých. Jedněmi z nejzhoubnějších byly kulomety a děla a pak také bojové plyny. Voják byl proti nim téměř bezmocný. Ukázkovým příkladem byla na jaře 1916 několik měsíců trvající krvavá jatka u francouzského Verdunu, kde mohutné německé útoky proti francouzským obráncům přinesly oběma stranám dohromady ztráty asi 700 tisíc padlých mužů.

Příčiny konfliktu

Když výstřely srbského nacionalisty Gavrila Principa ukončily 28. června 1914 život následníka rakousko-uherského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este, chtěla toho rakousko-uherská vláda využít k definitivnímu zničení Srbska.

Nicméně habsburská monarchie neměla žádné důkazy o účasti vlády svého jižního souseda na atentátu. To však nevadilo jejich představitelům v tom, aby 23. července předali srbské vládě v podstatě nepřijatelné ultimátum, ve kterém mimo jiné žádali, aby rakouské policejní orgány mohly vyšetřovat Ferdinandovu vraždu přímo na srbském území.

Ultimátum bylo dílem rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Leopolda Berchtolda a náčelníka generálního štábu rakousko-uherské armády hraběte Conrada von Hötzendorf. Je zřejmé, že tito dva muži chtěli válku se Srbskem za každou cenu. Srbové však většinu podmínek jejich ultimáta přijali. Rakušané se přesto rozhodli pro boj, a tak se strhl strašlivý konflikt.

Jeho důsledky zdaleka nepocítili jen vojáci. Netrvalo to dlouho a v zázemí začal být nedostatek potravin a dalšího zboží. "Drahota všeho zboží den ode dne rychle stoupala... na jaře 1915 byly zavedeny lístky chlebové a moučné, kávové, cukrové a další. Na vesnice přicházeli obyvatelé měst, kteří nabízeli za potraviny vysoké ceny, případně kusy oděvů a cokoliv, bez čeho se mohli obejít," popsal situaci obecní kronikář v Ústí u Vsetína:

Smutné dopisy

Ústřední mocnosti se i z důvodu potravinové krize snažily rychle rozhodnout válku ve svůj prospěch. Německo se nezastavilo ani před hrubým porušením mezinárodního práva, když při tažení na Francii přepadlo neutrální Belgii. Německé armádě se sice podařilo proniknout až k Paříži, ale Francouzi její postup zastavili na podzim roku 1914 na Marně.

Čím dál více domácností dostávalo smutné dopisy. Třeba v Přerově ho jako první dostal velitel policistů Sovka. "Jeho jediný syn - gymnazista - padl na frontě," zaznamenal vzpomínky svého dědečka z Přerova na své internetové stránce Jiří Čermák. "Některá děvčata, jako dcera čalouníka Zbořila a Janáčková, se vdávaly s raněnými a umírajícími ženichy, aby se v den sňatku staly vdovami," píše dále Čermák.

Státy Dohody však časem získaly významného spojence, který jim pomohl k vítězství, a tím byl hlad. Německo ani Rakousko-Uhersko nebyly schopny vyprodukovat dostatek potravin a musely je dovážet. Moře však ovládly bitevní lodě britského námořnictva, které sice trpěly útoky německých ponorek, ale přesto zůstaly natolik silné, že lodě s proviantem k nepříteli jednoduše nepouštěly.

Hlad v Rakousku

Potíže s potravinami byly rok od roku větší. Na zlou dobu vzpomíná v publikaci Čejkovice 1248-1998 občan Čejkovic na Hodonínsku Josef Opluštil narozený v roce 1903. "V šestnáctém roce nastal hlad. Došli sem vojáci, byli to Maďaři a ti sebrali, co mohli. Na venkově to nebylo tak zlé, uměli jsme si jídlo schovat, ale kolikrát tak, že jsme to sami nenašli," řekl Opluštil.

Hlad však měli i rakouští vojáci, o čemž svědčí dopisy z fronty.

"Drahá manželko a děti, přijměte ode mne srdečné pozdravení a políbení. ... Nám se daří špatně, málo chleba, v poledne polévka čistá jak slovo Boží a kousek masa...Takový hlad je tady, půl té buchty a kus chleba mi kdosi ukradl. Ti kluci jsou hladní, ukradou, na co přijdou," napsal domů rodině krejčí z Moravy.

Jak vzpomínal v listě ze zákopů další z rakouských vojáků českého původu, nedostatek jídla řešilo mužstvo také rabováním v obsazených italských městech. "... a šlo se loupit. Taky jsem tam vlezl, hledal jsem něco od masa, konzervy. Nacpal jsem si jich plný ruksak a bylo co jíst."

Konec se blížil

O poslední velkou ofenzivu se Ústřední mocnosti pokusily v červnu 1918. Ani německé jednotky ve Francii, ani Rakušané proti Italům na Piavě neuspěli, a proto přišel nezvratný konec. "Taliáni do nás bili z kanonů a minometů, povídám si - toto už je konec. A přece jsem to přežil. Tam bylo mrtvých jak dřeva v lese. ... Taliáni už měli převahu, a tak jsme museli utéct...," popisuje rakouský krach na Piavě v dopise domů voják z Moravy.

V závěru války byla v rakouských liniích situace se zásobováním tak špatná, že vojáci vážili v průměru kolem padesáti kilogramů. Rakousko-Uhersko 27. října 1918 přistoupilo na mírové podmínky a 3. listopadu kapitulovalo.

Německo tak již zbylo ve válce samo zcela opuštěné všemi spojenci a jeho konec byl neodvratný. Jeho zástupci přišli za vrchním velitelem dohodových vojsk ve Francii, francouzským maršálem Ferdinandem Fochem, s nabídkou míru. "Nám se válčení zalíbilo," zněla maršálova odpověd. Když Němci uvedli, že už nemohou válčit, tak Foch řekl: "Aha, tak vy jdete prosit o mír, to je ovšem něco jiného."