Náš účet za komunismus

Prohlášení o zločinnosti komunistického režimu je součástí právního řádu České republiky. Lze spočítat popravené i vězněné oběti komunismu, ale jak odhadnout hmotné škody, které komunismus způsobil?

Známe-li ekonomickou úroveň předválečného Československa a stav z počátku 90. let, můžeme alespoň zhruba odhadnout škody způsobené komunistickým režimem. Srovnání je komplikováno metodickými problémy, ale není nemožné. Máme k dispozici statistiky národního důchodu na hlavu z roku 1924. Jeho hodnotu v německých zlatých markách uvádí Geographisch-Statistischer Universal Atlas profesora Hickmanna (vydal Freytag & Berndt, Vídeň, 1927). V žebříčku nejbohatších zemí světa v roce 1924 se Československo umístilo na desátém místě - daleko před Německem, Rakouskem, Nizozemskem a Itálií.

Japonsko tehdy v přepočtu na obyvatele dosahovalo jen 60 procent ekonomické výkonnosti ČSR. Před námi byly jen USA, Kanada, Austrálie, Švýcarsko, Argentina, Británie, Francie, Švédsko a Belgie. Pokud počítáme jen teritorium dnešní ČR (bez Slovenska a Podkarpatské Rusi), stupeň naší vyspělosti byl v roce 1924 srovnatelný s Francií nebo se Švédskem.

Přeskočme několik desetiletí. V roce 1980 jsme již dávno nepatřili do první desítky nejvyspělejších zemí. Podle údajů Světové banky byl hrubý domácí produkt tehdejší České socialistické republiky jen 2824 dolarů na hlavu, což bylo 4,4krát méně než například HDP na jednoho Francouze. V roce 1989 se zaostávání dále prohloubilo: Francie měla před námi již 5,1násobný náskok. Podle posledních dostupných údajů činil v roce 2002 francouzský HDP na hlavu 3,4násobek české ekonomické výkonnosti.

Srovnání stále vyznívá v náš neprospěch, je však jasné, že trend zaostávání za vyspělým světem se podařilo zvrátit. Tento úspěch je o to cennější, že české statistiky před rokem 1990 byly bezpochyby nadhodnocené, a nelze je proto brát jako zcela spolehlivý pramen. O důvodech, proč komunistická ekonomika zaostávala, bylo napsáno hodně. Uvedu jen jednu osobní vzpomínku - na exkurzi do jistého strojírenského podniku, které jsem se zúčastnil v roce 1983 jako student gymnázia. Pohled na dělníky, kteří hráli karty, spali nebo popíjeli "lahváče", jasně vypovídal o přezaměstnanosti a nízké efektivitě. Informační hodnota exkurze byla obrovská. Bylo na první pohled jasné, jak socialismus řeší nezaměstnanost a co by se stalo, kdyby najednou začaly fungovat tržní podmínky. Není divu, že dotyčný podnik je nyní v konkursu podobně jako stovky jemu podobných.

Důsledky komunistického hospodaření trvají: nízká produktivita práce, neexistence silné domácí podnikatelské vrstvy, velký nedostatek kvalitních českých manažerů. Kdyby ekonomický vývoj České republiky nebyl v roce 1945 přerušen znárodněním klíčového průmyslu, faktickým zničením finančního systému a o tři roky později komunistickým převratem, byli bychom dnes na úrovni Francie, Švédska nebo Rakouska. V roce 2002 jsme tedy mohli mít HDP na obyvatele o více než 550 tisíc Kč vyšší. Celkové hospodářské škody způsobené důsledky komunismu jen za rok 2002 dosáhly tedy hodnoty v přibližné výši 5700 miliard Kč. Ve srovnání s tím jsou všichni tuneláři z 90. let pouhými troškaři a břídily.

Poučení? Kdo způsobí škodu za milion, je nucen ji nahradit a dost možná si půjde i sednout. Tunelář, který způsobí škodu za miliardu, nemusí nahrazovat nic a pravděpodobně se vyhne trestu. Organizace, která způsobí škody za tisíce miliard, je považována za legitimní politickou sílu a je dotována státním rozpočtem. Její zástupci nesedí za mřížemi, nýbrž v Poslanecké sněmovně a v Senátu. Účet za škody způsobené svými předchůdci odmítají převzít.

Autor je analytikem PPF.

PAVEL KOHOUT

obsah | publicistika