Terorismus Czech Made

Při nedávné návštěvě českých senátorů v Torontu předsedkyně Ústavně-právního výboru senátu, JUDr. Dagmar Lastovecká, vyhýbavě odpověděla na otázku, bylo-li těch 40 komunistických let obdobím teroru. Řekla, že nezná definici teroru.

Stačí ovšem se podívat do slovníku, kde je teror přeložen do češtiny jako hrůza nebo děs. A není pochyb, že těch 40 let byla vláda hrůzy. Hrůza z poprav, z uranových dolů, hrůza lidí, kteří se plížili přes hranice nebo těch, pro které přijel náklaďák, aby je vyvezl ze staletého statku. Byla hrůza z výslechů na StB, hrůza rodin, jejichž příslušníci byli pronásledováni.

Hrůzou vládla nejen vláda ale i komunistická elita, která si byla vědoma toho, že lid je natolik zastrašený, že je jí všechno dovoleno. I zmocňovala se ta "elita" úřadů a pozemských statků a vydávala nařízení a rozsudky, které jim k těm pozemským statkům pomáhaly.

Po listopadu 1989 byla velká starost, aby se, pokud možno, nikomu nic nestalo a nikdo o nic, čeho se zmocnil, nepřišel. Vyrukovalo se s hesly, že nejsme jako oni, že nebude žádný hon na komunisty, a že jsme všichni vinni. Nakáleli jsme si tedy do vlastního hnízda a přivodili si mravní rozvrat, v kterém teď tápeme. Důsledky jsou všeobecně známé: korupce, podvody a znásilnění morálky i práva. Vyčištění postkomunistického syndromu se počítá na dvě generace.

Je ovšem mnohem kratší, logičtější a přímější cesta k tomu, aby si národ uvědomil celé to minulé bezpráví a provedl očistu svědomí i práva. Zabavený soukromý majetek, jako rodinné domky, činžovní domy, zemědělské usedlosti, chaty a zahrady, které skončily v rukou komunistické šlechty je třeba převést zpět do původních rukou. V českém zákonodárství byl tento převod proveden už před jedenácti lety, jenom politický, postkomunistický odpor tomu brání. Máme zákon 119/1990, který zrušil všechny rozsudky, kterými byly v komunistickém období tyto majetky zabaveny. Máme několik rozhodnutí Ústavního soudu, který, ačkoliv třebas stěžovatelům nevyhověl, znovu a znovu v rozsudcích 117/93, 130/96, 67/97, 363/98 a jiných zdůraznil, že i když nemůže jednoznačně rozhodnout ve prospěch poškozeného, že se původní vlastnictví majetku v důsledku zákona, který zabavovací rozsudky zvrátil, nikdy neztratilo.

Pozdější, tak zvané restituční zákony, těmto převodům do původních rukou nastavily plno překážek ve formě různých absurdních podmínek a postupů, když na příklad určily, že původní majitel musí bydlet v republice, musí mít její občanství, musí se s nynějším držitelem o vrácení domku nejdřív po dobrém dohodnout a teprve pak se obrátit na soud a dokazovat, že ten komunistický předseda, tajemník nebo estebák, který už mezitím zase navázal kontakty nebo zastával nějaký úřad, ten majetek koupil za tehdy nezákonných podmínek. Tím se znemožnilo vrácení soukromého majetku, který skončil v rukou zločinné elity a umožnilo se pokračování 40tileté zločinnosti do dnešních dnů.

Kdo by neměl žádné informace o výsledcích těchto restitučních procesů, by asi hádal, že mezi 70 a 90 procenty muselo být na základě restitučních zákonů restituováno, protože od toho přece restituční zákony byly a malé procento se možná restituovat nepodařilo. Ve skutečnosti se ovšem postkomunistické elitě podařilo zahrát restituce do autu, takže zatím nebyl ani jeden držitel nezákonně zabaveného majetku z rodinného domku nebo chaty vystěhován. Pokračuje se tak v zločinnosti a teroru komunistického režimu dodnes.

Zvláštní kapitolou jsou Čechoameričané, kterých se Česko zbavilo tím, že proti nim uplatnilo Úmluvu o vzájemné ztrátě občanství z roku 1928. Snad bude dobře se o této úmluvě zmínit. Od poloviny 19. století uzavíraly Spojené státy stejnou úmluvu s mnohými, hlavně evropskými, zeměmi. Účelem byla ochrana nových amerických občanů, kteří se v statisících do Ameriky vystěhovali, a když si tam vybudovali existenci, chtěli se podívat domů na rodiče nebo si najít nevěstu. Byli ovšem v nebezpečí, že budou zatčeni proto, že se vyhnuli vojenské službě. Tuto úmluvu podepsalo Rakousko-Uhersko se Spojenými státy ještě v devatenáctém století a Československo, jako nástupní stát, ji podepsalo v roce 1928. Spojené státy tuto úmluvu podepisovaly proto, aby své občany chránily. Postkomunisté ji zneužili k tomu, aby se svých občanů, kteří našli útulek před pronásledováním ve Spojených státech, zbavili.

Někteří čeští politici licoměrně tvrdí, že se Československo se Spojenými státy vyrovnalo za znárodněný a zabavený majetek amerických občanů úmluvou z roku 1982. Zamlčují ovšem, že se v této úmluvě jedná jen o majetku lidí, kteří už měli občanství Spojených států 25. února 1948. Stejný druh politiků také namítá, že už je to dlouho, a že majetek už mezitím několikrát změnil majitele. V prvé řadě to není pravda. Většinou jsou tyto majetky v stále stejných rukou a pak, majetek, jehož zabavení bylo podle zákona 119/90 zrušeno se zpětnou platností, nemohl ani být po právu prodán a stále patří původním majitelům.

Je třeba dodat, že Evropský soud pro lidská práva stížnosti amerických Čechů už po mnoho let odkládá a k žádnému rozhodnutí se zatím neodhodlal. Bude to proto, že Výbor pro lidská práva Spojených národů, který je v prvé řadě povolán k výkladu Všeobecné deklarace lidských práv a s ní souvisejících dokumentů, již ve třech rozhodnutích označil vyřazení amerických Čechů z restitucí za jasnou diskriminaci a opakovaně vyzval Českou republiku k revizi diskriminačních restitučních zákonů.

Všechny doklady, o kterých je zde zmínka a mnoho jiných najdete na stránce www.czechoffice.org.