Kolik je vám let, pane soudce
Soudit začal v pětadvaceti. "Na starost jsem dostal opatrovnické věci. Lidsky mě to přerostlo. Nevěděl jsem si s tím vůbec rady. Měl jsem padesátiletým lidem říkat, jak špatně žijí. Bral jsem si to tak, až mě ve Spálené porazila tramvaj. Pořád jsem o tom přemýšlel. Bylo to zničující." Tak vzpomíná na svoje začátky u soudu šéf obvodního soudu Prahy 10 a jeden z nejrespektovanějších českých soudců Jan Vyklický. Dodnes si myslí, že případy, v nichž jde třeba o to, kdo z rodičů bude vychovávat děti po rozvodu, by neměli rozhodovat příliš mladí soudci, tedy lidé, kteří zatím nemají vlastní rodinu a jimž chybějí životní zkušenosti.
Diskusi o mladých soudcích rozvířil letos v březnu prezident Václav Klaus, když odmítl jmenovat do taláru dvaatřicet čekatelů jen kvůli tomu, že jim ještě nebylo třicet let. Podle Klause takovým soudcům chybí zkušenosti, a neměli by proto rozhodovat o cizích osudech. Svým krokem vzbudil Klaus v justici bouři nevole, a odmítnutí justiční čekatelé se kvůli tomu dokonce obrátili na Ústavní soud. Seriózní studie o zralosti či nezralosti mladých soudců ovšem neexistuje, takže proti sobě stojí jen dva protichůdné názory.
Václav Klaus a třeba také předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se domnívají, že by se čeští soudci měli podobat svým kolegům z anglosaských zemí, kde velkou část soudců tvoří bývalí zkušení a elitní advokáti. Jejich oponenti takovou představu ovšem považují za nerealistickou. Ti nejlepší advokáti se totiž podle nich v Česku na soudy vůbec nehrnou. Vydělali by zde jen zlomek toho, co v advokátní praxi, a kromě toho má funkce soudce u nás tradičně daleko menší společenskou prestiž než ve Spojených státech nebo v Británii. Ostrý spor se vede například o to, jestli mají mladí soudci na to, aby rozhodovali právě citlivou opatrovnickou agendu - tedy v soudcovském žargonu "péčka". A samozřejmě také o to, jestli si tváří v tvář protřelým advokátům získají a udrží v soudní síni autoritu. Sami mladí soudci na obě otázky odpovídají ano - podle vlastního názoru prošli předtím, než si oblékli talár, tak přísným výběrem a prověřováním, že mohou nyní soudit stejně dobře jako kdokoliv jiný.
Největší strašák - psychotesty
Soudce ve fialově lemovaném taláru vstává a čte rozsudek. Chvíli na to se tři muži, kteří právě dostali několikaleté tresty za loupež, začnou radit se svými obhájci - a pak verdikt přijímají. Nic zvláštního. Takových případů řeší česká justice ročně stovky. V této soudní síni ovšem jedna věc už na první pohled zarazí - soudce je velmi mladý. "Příliš nervózní jsem nebyl, ale raději jsem se dopředu připravil na všechny možné varianty. Obával jsem se, abych neudělal formální chybu a někoho nezkrátil na jeho procesních právech. Dokonce jsem si kvůli tomu napsal taháček, takový stručný přehled toho, jak v jednání obecně postupovat," popisuje jednu ze svých prvních zkušeností ze soudní síně Tomáš Durdík. Prezident Václav Klaus ho jmenoval soudcem teprve loni v květnu, kdy mu nebylo ještě ani osmadvacet let.Podle Durdíka ovšem jeho věk žádnou roli nehrál a podobně jako on by se cítil každý nově jmenovaný, byť i daleko starší soudce. "Případ skončil během dvou stání. Ti lidé sice nejdříve svoji vinu vehementně odmítali, ale trest nakonec přijali. Pokud se nikdo neodvolá, je to vždy jistá satisfakce a známka toho, že jsem rozhodl dobře," dodává Durdík.
S prosazením autority prý nikdy problém neměl. "Někteří advokáti to sice občas zkoušejí, ale neměl jsem dojem, že by to někdy bylo kvůli mému věku," usmívá se mladý soudce, jehož jméno je už dnes spojeno i s jedním mediálně velice známým případem. Právě on má totiž rozhodnout o osudu bývalého šéfa republikánů Miroslava Sládka, kterému hrozí u obvodního soudu Prahy 9 za předlužování strany až pět let vězení.
"Justičky" rozhodnou
Jak se člověk v Česku vlastně stane soudcem? Nejdřív musí vystudovat jednu ze čtyř tuzemských právnických fakult. Pak musí projít psychotesty a dalšími zkouškami. Pokud uspěje, stráví u soudu tři roky jako čekatel. Pak složí justiční zkoušky, a když ho ministerstvo spravedlnosti navrhne, čeká, až ho prezident jmenuje.Zní to jednoduše, ale tak prosté to ve skutečnosti není. Obrovským strašákem a zároveň tím nejhustším sítem je hned první krok po škole - psychotesty. Podle psychologa Jiřího Dana, který prověřuje moravské adepty soudcovského povolání, prošel testy obvykle každý čtvrtý, a v některých letech dokonce jen každý desátý zájemce. Proč tak přísné psychotesty? Z Danových článků v odborných časopisech plyne, že jde hlavně o výkon. Bez psychotestů by totiž podle jeho názoru mohli mezi přijatými soudci existovat obrovské disproporce. Výkonnost toho nejhoršího by podle jeho odhadu mohla být až desetkrát menší než toho nejlepšího.
Psychotesty zjišťují především zralost každého adepta a také, zda je schopen samostatně se rozhodovat. Nejvíce naopak diskvalifikují vlastnosti jako agresivita, hamižnost, nediskrétnost, předstíraná vstřícnost k lidem nebo "setrvávání na adolescentní pozici rebela". Ti, kdo testy prošli, je hodnotí jako velmi stresující a část soudců je dnes ostře kritizuje. Podle jejich názoru se na ně kladl příliš velký důraz a navíc byly nastaveny tak, že je daleko lépe zvládaly ženy než muži. "Šlo asi o tisíc otázek, které spolu byly zvláštním způsobem provázané," vzpomíná novopečený benešovský soudce Petr Šimek, kterého prezident jmenoval 1. listopadu letošního roku.
"Odpovídat se dalo jen ano a ne. Jen asi u pěti z otázek přicházela v úvahu odpověď nevím. Myslím, že testy nešlo nijak ošálit, muselo se na ně totiž odpovídat opravdu rychle," říká Durdík.
Některé otázky připadaly budoucím čekatelům skoro ponižující. "To rozpětí bylo opravdu velké. Od otázek typu ,Máte rádi své rodiče?' až třeba po otázku ,Máte pocit viny, když berete drogy?' Je to už tři roky, ale zrovna tuhle mám pořád před očima. Když řeknu ano, znamená to, že beru drogy. Když ne, znamená to, že je mi to jedno," krčí rameny devětadvacetiletá čekatelka Markéta Ivičičová (když vše dobře půjde, prezident by ji mohl jmenovat soudkyní příští rok).
Po psychotestech musí uchazeč přesvědčit komisi, že právě on je pro práci v justici ten pravý. Pak je přidělen k nějakému soudu a během tří let tady absolvuje takzvané kolečko. To znamená, že si vyzkouší práci pod vedením trestního, civilního, obchodního i správního soudce. Z toho, co se naučil, je během této doby každý třikrát přezkoušen. Čekatelé vždy pracují pod vedením staršího soudce - školitele. Ten na ně dohlíží a nakonec na ně napíše posudek.
Podle Ivičičové dělá každý "práci, která je zrovna u soudu zapotřebí". Čekatelé tak třeba připravují svým starším kolegům rozsudky, kteří je - když je vše v pořádku - použijí. Důležitá samostatná rozhodnutí čekatelé nesmějí dělat, mohou ovšem sami vést některé výslechy, rozhodovat o penězích pro advokáty nebo odstraňovat nejasnosti v některých podáních, která leží na soudě.
Po absolvování tří let čekatelství přijdou na řadu justiční zkoušky. "Je to čtyřdenní maraton. V prvních třech dnech musí každý napsat jeden trestní, občanskoprávní a správní rozsudek. Čtvrtý den následuje ústní zkouška. Se státnicemi to nelze srovnat. Jde tu totiž o praxi, ne o teorii," vysvětluje Durdík.
Právě "justičky" rozhodnou o tom, jestli se čekatel stane soudcem, nebo ne. Záleží i na tom, jak dobře je udělal. Pokud uspěje, může si do jisté míry vybrat, na který soud po jmenování prezidentem zamíří.
Ti, kteří sítem psychotestů prošli a stali se čekateli, mají na první pohled některé společné vlastnosti a při rozhovoru působí jako velmi podobné osobnosti. Jsou sebevědomí, ale zároveň klidní a velmi dobře se kontrolují.
Nepochybují, že mohou být dobrými soudci, a nebojí se rozhodnutí. To, že by mohli poškodit nevinného, je příliš neděsí - budou se přece řídit heslem "Pokud nejsou důkazy, nikoho neodsoudím". A systém má navíc řadu opravných prostředků. Starost jim dělá spíš opačná varianta. Tedy to, že by museli kvůli nedostatku důkazů nechat běžet někoho, kdo se zjevně provinil. "To je věc, která by mi skutečně vadila," prohlašuje Ivičičová.
Také motivace, proč se stali nebo chtějí stát soudci, jsou velmi podobné. "Možná to zní naivně, ale připadá mi to fér," říká po chvíli přemýšlení Ivičičová. Práci advokáta by dělat nechtěla. "Advokát příliš respektuje přání svého klienta. Nechtěla bych obhajovat někoho, o kom stoprocentně vím, že třeba zneužil dítě. Nechtěla bych kvůli tomu lhát a takovému člověku pomáhat," dodává čekatelka.
Peníze prý při jejich volbě roli nehrají. "Do justice se zbohatnout nechodí," odmítá podobnou myšlenku Durdík. Čekatel bere v současné době asi 16 tisíc hrubého. Mladý koncipient v advokátní kanceláři je na tom většinou o dost lépe. Když pracuje v renomované zahraniční kanceláři, může dostávat i třikrát tolik. Po jmenování má soudce plat asi 44 tisíc hrubého. Jeho spolužák, který mezitím povýšil z koncipienta na advokáta, má příjem vyšší.
Nejde o peníze, ale o prestiž
Nikdo z odpůrců jmenování mladých soudců nepovažuje věk třiceti let právě za tu hranici, která by oddělovala dobré, vyzrálé a špatné, nezkušené soudce. Například předseda Ústavního soudu Rychetský označuje zavedení limitu jen za krok, který by mohl odstartovat příliv zkušených, elitních právníků do justice."Moje představa je, aby se soudy otevřely advokátům, státním zástupcům nebo právníkům z velkých firem," tvrdí Rychetský. Ideálem je pro něj anglosaský svět, kde nejlepší a nejúspěšnější advokáti opustí na vrcholu sil svoji kancelář a stanou se okresními soudci. Výhody takového systému uznává velká část českých soudců. Ovšem jedním dechem dodávají, že příchod kvalitních advokátů do justice je zcela nereálný, ať už nějaká hranice existuje, nebo ne. Zvyky z anglosaského světa navíc prý tak silně odporují kontinentální tradici, že je nelze bez totálního překopání justičního systému implantovat do Česka.
"Nežijeme přece v Anglii nebo USA, ale ve staré dobré střední Evropě," zlehčuje téma šéf soudcovské unie Jaromír Jirsa. "Jde o úplně jinak nastavený hodnotový systém v právní kariéře. Pozice soudce není u nás chápána jako naprostý vrchol." O peníze podle něj v prvé řadě nejde. Elitní advokáti berou sice podstatně víc než soudci, ale tak je to i v Americe. Daleko větší roli hraje prý nedostatek prestiže soudce v české společnosti.
"Svou roli určitě sehrálo čtyřicet let komunismu, ale kořeny leží daleko hlouběji. Kontinentální Evropa a Anglie s Amerikou jsou dva různé světy. Anglosaská společnost byla postavena na soudcích. Soudci byli ti, kteří od 17. století tvořili pravidla," vysvětluje Vyklický, proč se anglosaští soudci těší daleko větší úctě než jejich čeští a evropští kolegové. Jeho slova potvrzuje i německý soudce Paul Springer. "O anglosaském modelu v Německu nikdo vážně neuvažuje. Nefungovalo by to. Soudy si vychovávají kariérní soudce podobně jako u vás, s tím rozdílem, že žádný věkový limit neexistuje. Dobří advokáti nemají o práci soudce zájem," tvrdí Springer. Podle něj v tom peníze hrají rozhodující roli.
Velice podobně na tom jsou i ostatní kontinentální evropské země. Některé z nich věkovou hranici zavedly, jiné ne. Věk soudců je omezený například v Rakousku nebo na Slovensku, tam se ale v současné době uvažuje o opětovném zrušení limitu.
Neobyčejnou vážnost anglosaských soudců ve společnosti potvrzují i výsledky jejich práce. "U nás je asi čtyřicet procent prvoinstančních rozhodnutí napadeno odvoláním, v Americe to jsou jenom dvě procenta. Ovšem je také pravda, že jde o rozsudky právě těch starých soudců, kteří mají vyslouženou a ověřenou prestiž ve své komunitě," dodává Vyklický. Američtí soudci jsou také daleko produktivnější než jejich čeští kolegové. "Soudci se u nás nadřou jako zvířata a rozhodnou pět set případů za rok. Americký soudce jich rozhodne pět tisíc," netají se obdivem Vyklický. K takovému výkonu jim ovšem nepomáhají jen jejich schopnosti a přirozená autorita, ale třeba také fungující tým asistentů.
Není pravda, že by v Česku advokáti kolem padesátky o práci v justici vůbec nestáli. Podle předsedy obvodního soudu Prahy 1 Libora Vávry jde ovšem o druhou ligu. "Jsou to většinou hladoví, neúspěšní advokáti, kteří ztratili motivaci," krčí rameny Vávra.
Známý pražský advokát Josef Lžičař takové hodnocení odmítá s tím, že soudci neradi do svého středu pouštějí někoho z venku: "Mám pár bývalých kolegů, z kterých jsou výborní soudci. Chtěli prostě klidnější život. Nedovedete si představit, jak působí na psychiku, když sedíte v kanceláři a čekáte, jestli klient zavolá." Ať už je to jakkoliv, faktem zůstává, že nikdo z absolutní špičky české advokacie zatím k okresnímu soudu nezamířil. A to znamená jen jedno - že justici musejí vzít do svých rukou mladí lidé: podle údajů ministerstva spravedlnosti dosud 247 soudců (skoro 12 procent z celkového počtu) nedosáhlo věku třiceti let.
Který věk je ten pravý
Osmadvacetiletý právník zuřivě píše a potí se nervozitou. Skládá státní zkoušku, která rozhodne o jeho kariéře. Léta studoval práva a dalších několik roků se připravoval na dráhu soudce. Když dnes neuspěje, přijde všechno vniveč. Možná se tato scéna odehrála včera a možná před sto padesáti lety v rakouské monarchii. Kdo to pozná, vždyť soudci se u nás vybírají úplně stejným způsobem už od roku 1848."Každý budoucí soudce musel tehdy projít povinnou právní praxí u soudu jako koncipient a složit předepsané státní zkoušky. Pokud přišel z praxe nějaký starší právník, ani jeho tyto povinnosti neminuly," říká ředitel Ústavu právních dějin pražské Filozofické fakulty a bývalý rektor Karlovy univerzity Karel Malý. Žádný věkový limit tehdy neexistoval, ale když měl mladý člověk splnit všechny předepsané povinnosti a absolvovat vojenskou službu, nemohl se stát soudcem dříve než v sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech. Podobný systém převzala i první republika a prakticky beze změn vydržel až dodnes. Institut volených soudců jako v anglosaském světě u nás v minulosti nikdy neexistoval.
Zákon, který stanovil minimální soudcovský věk na 30 let, podepsal Václav Klaus v roce 2003, přičemž se již opakovaně vyjádřil, že by mu vyhovovala ještě vyšší, pětatřicetiletá hranice. Se zákonem schválil prezident i výjimku, která už přijatým čekatelům slíbila, že mohou být jmenováni již od pětadvaceti. Generální pardon pro pětadvacetileté ovšem Klaus letos nedodržel. Někteří z čekatelů kvůli tomu z justice rovnou odešli. "Pracuji nyní v advokacii. Má práce mě opravdu baví a uspokojuje," tvrdí sedmadvacetiletý Tomáš Běhounek. O návratu do justice zatím neuvažuje. Složil sice justiční zkoušky, ale tři roky čekání bez jistoty, že bude ve třiceti jmenován soudcem, mu přijdou příliš dlouhé.
Problémy lidí, kteří složili justiční zkoušky, ale nemají ještě ten pravý věk, by mohlo vyřešit zřízení funkce asistentů soudce. Na tomto plánu se už dohodlo ministerstvo spravedlnosti s šéfy krajských soudů. Asistenty by se stávali hlavně čerství absolventi právnických fakult. Dělali by zodpovědnější práci než dnešní čekatelé a brali by za to zhruba dvě třetiny soudcovského platu. Jejich působení u soudu by také nebylo, na rozdíl od čekatelů, omezeno maximálně na tři roky. Vláda bude o jejich zavedení jednat asi ještě letos. Projedná-li ovšem návrh ministerstva spravedlnosti do voleb také parlament - toť otázka.
Prakticky nikdo nepochybuje, že mladí soudci mohou mít proti zkušenějším kolegům i výhody. Často dobře znají obchodní právo, které se od roku 1989 nejvíce změnilo, hovoří cizími jazyky a orientují se v moderních technologiích. Část starších soudců, kteří vystudovali před listopadem, má navíc podle jejich mladších kolegů tendenci "kličkovat mezi zákony" a rozhodovat zbytečně formálně. Naopak asi nejtradičnější námitka proti mladým soudcům zní: Jsou nezkušení, a nelze jim proto svěřit případy, jako je rozvod nebo opatrovnictví dětí po rozvodu. Podle advokáta Lžičaře se někteří soudci nemohou kvůli nedostatku zkušeností v žádném případě vcítit do toho, co se v soudní síni odehrává. "Možná to není ten nejdůležitější postřeh. Ale setkal jsem se třeba s tím, že soudce není absolutně schopen psychologicky pochopit celkem obvyklé chování muže po padesátce, který chytil druhou mízu a rozhodl se změnit životní partnerku," vzpomíná Lžičař. Ti, o kterých se mluví, to však vidí trochu jinak. "Přesně o tom jsem se hádala s babičkou a řekla jsem jí, že nepotřebuji mít za sebou pět rozvodů, abych zvládla rozvod jako soudce," směje se Ivičičová.
"Osobně věřím, že bych to zvládl. Celkem ale chápu, že rodinné právo je pro mladého soudce to nejtěžší. Vůbec by mi nevadilo, kdyby tuto agendu soudili ti zkušenější," říká Šimek. Podobné pochybnosti existují i za hranicemi a například ve Francii řeší opatrovnické věci až soudci těsně před důchodem. Některé české soudy se snaží povolávat k těm nejcitlivějším kauzám starší soudce, ale ne vždy uspějí. Pokud totiž z opatrovnického místa soudce odejde a není náhrada, dojde většinou na nováčka. A představa, že by začínající soudci mohli v rámci své agendy trénovat na jednodušších případech, neplatí vůbec. Soudci si totiž případy nevybírají podle toho, co umí nebo co je zajímá. Nerozhoduje ani jejich nadřízený, ale náhoda. V praxi jim tak případ přidělí počítač nebo na ně spadne na základě "písmenkové metody". V tom případě rozhoduje to, jakým písmenem začíná jméno člověka, který stojí před soudem.
Nejlepší právníci na vrcholu kariéry do české justice v dohledné době sotva zamíří. Mladé soudce proto budou tak jako už 150 let vychovávat soudci starší. Jestli to může vést ke zvýšení jejich prestiže ve společnosti, je otázka. Podle Vyklického totiž dobrý a respektovaný soudce nemusí tahat paragrafy z rukávu. Nesmí mu ovšem chybět zkušenosti a má umět komunikovat s lidmi: "Budu parafrázovat staré anglické přísloví. Soudce má poctivě naslouchat, chovat se uctivě, a když zná i něco o právu, tak to také není na škodu."
obsah | publicistika