Státní zájem a naivita

Kolem pojmu národní zájem se objevuje mnoho nedorozumění. Ve skutečnosti jde o překlad z anglického national interest. V západní Evropě a Spojených státech ale není brán jako výraz obrany zájmů jednoho etnika proti druhému. Národní zájem je pojem, v němž se uvažuje v souvislosti s bezpečnostními a obrannými parametry státu, s jeho vnitřní integritou, nedotknutelností hranic a práv jeho občanů. Problémem je, že slovo národ má na západ od Německa trochu jiný význam - je tak brána veškerá komunita v rámci státu. Takže pojem národ vlastně splývá s pojmem stát. Významový překlad pojmu national interest by měl být spíše státní zájem. Nicméně za pár let budeme s tímto pojmem každodenně konfrontováni v Evropské unii, takže si spíše zvykněme na jeho západní význam.

Zase ty dekrety

Diskuse o národních zájmech začala v souvislosti s opětovným otevřením otázky dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše. Připomeňme, že šlo o právní akty, kterými česká politická reprezentace vládla v době okupace nejdříve z exilu ve Velké Británii a později je uplatnila jako jednorázový akt v poválečném období. Na jejich základě došlo mj. ke konfiskaci majetků německé a maďarské menšiny. Tyto dekrety byly přijímány v mezinárodním kontextu vysídlování patnácti miliónů německých obyvatel z celé jihovýchodní, východní a střední Evropy do Německa.

První česká diplomacie v čele s Jiřím Dienstbierem nebyla schopna oficiálně uzavřít tuto neslavnou kapitolu vztahů s Německem (na rozdíl od Poláků) už na jaře 1990, kdy se na konferenci 4 plus 2 jednalo o garancích a podmínkách v souvislosti se sjednocením Německa. Druhá diplomatická garnitura Václava Klause dojednala s německou diplomacií tzv. česko-německou deklaraci. Česká strana zde odmítla princip kolektivní viny a současně excesy v rámci divokého odsunu. Německá strana zase deklarovala, že otázky minulosti nebudou ve dvoustranných vztazích předmětem právních a politických jednání. Když potom v březnu 1999 na návštěvě v Berlíně oznámil premiér Miloš Zeman, že jde o vyhaslé dekrety, zdálo se, že minulost je skutečně uzavřena.

První pokus o revizi této dohody nevyšel ze žádné ze smluvních zemí, ale kupodivu ze sousedního Rakouska. Tamní parlament už v květnu 1999 přijal hlasy vládních sociálních demokratů a lidovců usnesení vyzývající vládu, aby "nadále ve spolupráci s ostatními členskými státy a institucemi EU usilovala o zrušení dosud existujících zákonů a dekretů z let 1945 a 1946, které se vztahují k vyhnání jednotlivých národních skupin z bývalého Československa a z bývalé Jugoslávie". Jörg Haider se tohoto tématu chytil o něco později a navrhl spojit zrušení dekretů se vstupem těchto zemí do Evropské unie.

Zemanova chyba

O masové rozvíření debat o minulosti se zasloužil premiér Miloš Zeman svými výroky o sudetských Němcích jako kolaborantech a když doporučoval izraelským politikům vyhánění jako metodu boje proti Palestincům. V té chvíli porušil tichou diplomatickou dohodu obsaženou v česko-německé deklaraci. Přestože se hned nato kál v německém týdeníku Focus, bylo už pozdě a německý kancléř na protest zrušil návštěvu Prahy.

Ve své horlivosti zašel Zeman tak daleko, že začal nahlas uvažovat o odškodnění těch německých antifašistů, kteří byli rovněž odsunuti po válce. Pootevřel tak dveře, do kterých vrazily nohu politické síly usilující o úplně jiné věci. Frankfurter Rundschau krátce nato napsal: "České úvahy o odškodnění některých sudetských Němců dávají vysídlencům naději."

Tuto naději si pak různé politické skupiny představují různě - od morální satisfakce přes zrušení retribučních dekretů uvalených na bývalé sudetské Němce odsouzené za vlastizradu až po návrat majetku. Sám Bernd Posselt, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení, začátkem dubna uvedl, že doufá, že dojde k individuálnímu odškodnění německých i rakouských sudetských Němců za zkonfiskovaný majetek.

Odčiňování

Není pochyb o tom, že česká politika se stala součástí širšího zápasu určitých politických sil o změnu poválečného statu quo. Skutečné nebezpečí avšak v této chvíli nehrozí ze strany okolních demokratických států, ale české politické elity a její naivity. Slabost Čechů je v tom, že nejsou typický politický národ, chladně uvažující v kategoriích moci, vlivu a přechodně výhodných spojenectví. V intelektuálních, ale i politických kruzích je zato oblíbenou činností politické moralizování a slovní odčiňování křivd minulosti. Alexej Kusák ve slavném eseji Iluze české politiky napsal, že absence skutečné politiky, jak ji znají vyspělé národy, vede tak český národ vždy znovu až na samý kraj záhuby. "I to je ovšem ,politika`, přihrávající však těm druhým." Pokud si česká politická veřejnost pragmaticky nenajde určitou pozici a nezačne vytvářet účinná evropská spojenectví, může si v budoucnu přehrát nejeden starý kus znovu.