Španěl, kterého inspirují Češi

Politika a spisovatele Jorgeho Semprúna v řadě knih inspirovala česká historie. Šokován procesem se Slánským stál i za scénářem filmu Doznání, autentickým svědectvím s protagonisty vykonstruovaného procesu v 50. letech v bývalém Československu. Sám o sobě říká, že je vězeň z Buchenwaldu.

Jorge Semprún v neděli přijel do Prahy na pozvání Festivalu spisovatelů. Česko však už zná z mnoha předešlých návštěv. "Prahu jsem poznal před Stalinovým pomníkem, jezdil jsem do ní v době, kdy stál na Letné, i po jeho zbourání," říká. Po sametové revoluci přijel hned v lednu 1990. Jako španělský ministr kultury chtěl přispět rodícímu se demokratickému zřízení španělskými zkušenostmi z doby přechodu od totality k demokracii.

Čechy zná Semprún tak dobře, že v románu Bílá hora (1986), inspirovaném mimo jiné i českou historií, je jednou ze tří hlavních mužských postav český režisér v exilu; ten si na setkání s přáteli - španělským malířem a francouzským spisovatelem, bývalým vězněm z koncentráku - vybavuje dramatickou minulost dvacátého století. Ve vzpomínkách tří postav jsou obsažena Semprúnova klíčová témata - zážitky z protinacistického odboje, koncentračního tábora a následná deziluze levicových intelektuálů, ale i láska k umění a ženám. Český čtenář má výhodu, že mu název Bílá hora, v textu později vysvětlený, evokuje porážku, neboť právě o porážce ideálů a víry v lepší svět kniha vypráví. V procesu se Slánským soudili ty, které znal.

V Semprúnových knihách jsou často příběhy povědomě zasazené do českých reálií. Místy může kniha připomínat Kunderovy romány; Kunderu čte ostatně Semprún rád, zejména ty starší knihy - prý do Valčíku na rozloučenou - a v Paříži se s ním přátelsky stýká. Přátelství ho pojí s řadou dalších českých umělců i politiků. Do Československa jezdíval také na tajná zasedání zakázané španělské komunistické strany.

Filmoví diváci Semprúna znají jako scenáristu filmu Doznání, který podle stejnojmenné knihy A. Londona natočil roku 1970 Costa-Gavras. Při popisu metod a dopadů stalinských výslechů nemusel Semprún pročítat dokumenty, protože se o nich dozvěděl nezprostředkovaně - v procesu se Slánským byli odsouzeni i někteří jeho čeští spoluvězni z Buchenwaldu.

Jorge Semprún se pohybuje v několika světech - Španělsko a politika, Francie a literatura, Německo a koncentrační tábory, umění napříč státy. Je a byl politikem, romanopiscem, scenáristou, literárním kritikem, filozofem, ministrem. Na jedné debatě mu kdosi položil otázku: "Co vlastně jsi? Španěl, nebo Francouz, politik, nebo spisovatel?" Semprún bez rozmýšlení odpověděl: "Já jsem vlastně hlavně vězeň z Buchenwaldu."

Zážitek koncentračního tábora v jeho dvaceti letech se totiž stal pro jeho další život a myšlení určujícím. Trvalo mu však dalších dvacet let, než se k traumatickým letům dokázal vrátit ve francouzsky napsaném románu Velká cesta (1963) - v překladu Lidmily Benešové jej poměrně rychle vydalo roku 1967 Naše vojsko, zato španělsky vyšel až po smrti diktátora Franka v roce 1976 pod názvem Dlouhá cesta. O tom, proč tak dlouho nedokázal psát o Buchenwaldu, řekl autor při příležitosti vydání své další knihy o koncentračních táborech Psaní nebo život (1994). K ní ho mimo jiné podnítila sebevražda italského židovského spisovatele Prima Leviho. "Když jsem se vrátil z koncentráku a chtěl jsem psát, měl jsem velmi silný pocit, že psaní, které by mě udržovalo u vzpomínek na smrt, by mě nutně dovedlo k sebevraždě. Bylo třeba si zvolit: psaní, nebo život. Žít nejprve předpokládalo na určitou dobu zapomenout. Bylo to zapomnění odhodlané, dobrovolné, do jisté míry terapeutické."

Pseudonym Federico Sánchez

Jorge Semprún se narodil v Madridu 10. prosince 1923 ve vzdělané právnické rodině. Odmalička se učil cizí jazyky a vyrůstal obklopený knihami, takže už ve dvaceti letech měl obdivuhodný kulturní rozhled. Během občanské války musela republikánská rodina odejít do exilu do Francie, kde se Semprún zdokonalil ve francouzštině natolik, že se stal prakticky bilingvním či téměř trilingvním, protože umí také výborně německy. Kromě posledního románu napsal vše francouzsky.

V Paříži se zapsal na Sorbonnu na studia filozofie, válka ho však brzy dostihla i tam. Roku 1941 vstoupil do odbojové komunistické organizace Francs Tireurs et Partisans a o rok později se stal členem španělské komunistické strany. Roku 1943 jej však zatklo gestapo a byl deportován do koncentračního tábora v Buchenwaldu.

Po válce se vrátil do Paříže, kde pracoval jako překladatel v organizaci UNESCO. Od roku 1953 řídil jako člen ústředního výboru komunistické strany ilegální odboj proti Frankovu režimu ve Španělsku. V politice se skrýval pod pseudonymem Federico Sánchez, jak pojmenoval i postavu několika svých knih. Například v románu Autobiografie Federika Sáncheze (1976) podal kritické svědectví o spikleneckých a nedemokratických praktikách španělské komunistické strany. Pro nás jsou v něm zajímavé a dokumentárně cenné odkazy na zákulisní rozepře této strany při jejích zasedáních v Československu.

"Kdo nezná pěkné věci, slábne"

K politice měl Semprún vždy vztah kriticky otevřený, byl sice levicově orientovaný, ale nedogmatický a rozhodně nesalonní. Sám o svém sklonu zabývat se politikou říká: "Vždy jsem se pletl do politiky, měl jsem to po kom podědit. Ostatně nijak jsem si ji nevybral. Ve třinácti letech jsem zažil občanskou válku, následně exil. Pak ilegalitu a koncentrační tábor. Jsem intelektuál, který do čtyřiceti let nic nenapsal a který si pro život vybral politiku nikoli salonu, ale ulic. Můj vztah k politice není intelektuální, ale spíš tělesný."

V šedesátých letech přešel Semprún od politiky k literatuře a roku 1963 vydal ve francouzštině svou první knihu Velká cesta. Poprvé se tak literárně vypořádal s přízrakem Buchenwaldu, ale také tím, že ve stejné době je vyloučen z komunistické strany. Prý pro "odchylky od stranické linie" - Semprún neschvaloval stalinské procesy a šokovaly ho důsledky stalinského kultu osobnosti. Vyloučení proběhlo v Československu během tajného zasedání na dobříšském zámku. Podnět k němu dala legendární Dolores Ibárruri zvaná La Pasionaria.

Zkušenosti z práce v komunistické straně a z nich plynoucí úvahy o marxismu jako takovém, o stalinismu, vynucených sebekritikách, ideologickém fanatismu, násilí a terorismu budou už vždy vedle traumatu koncentračního tábora a tématu odboje jednotícím prvkem Semprúnova díla. Jeho romány jsou výrazně autobiografické a zamýšlejí se nad událostmi 20. století, které protrpěl na vlastní kůži. Jen místy probleskne vzpomínka na dětství a dospívání před zatčením a deportací -k této době se vrací např. v románu Sbohem, letní světlo… (1998).

Jeho dílem prochází i láska k umění. Jako mnozí jiní vězni vypráví i Semprún o tom, jak umění pomáhá přežít: "Měl jsem dobrou paměť a mohl jsem si recitovat verše, to člověku pomáhá. Kdo nezná pěkné věci, slábne. Být intelektuál je sice v první chvíli ke škodě. Mě naštěstí na bráně zapsali nikoli jako studenta filozofie, jak jsem se představil, což by pro mě nejspíš znamenalo smrt, ale jako elektrikáře. Ale když se tohle přežije, kultura velmi pomáhá. Třeba to, že si ve chvíli, kdy potřebuješ být sám, můžeš recitovat v duchu báseň, ti vytváří jakýsi odstup, náhradu neproveditelné samoty."

Dnes pomáhá Africe

K politice se Semprún vrátil v letech 1988-1991, kdy působil jako ministr kultury v socialistické vládě. Dnes se kromě psaní věnuje práci v různých nevládních organizacích na podporu gramotnosti, proti hladu v Africe apod. Je nositelem řady cen za literaturu i za přínos kultuře, 1994 získal Mírovou cenu německých nakladatelů a knihkupců, v témže roce také Literární cenu za lidská práva, v roce 1996 byl zvolen členem Goncourtovy akademie.

Ačkoli žije v Paříži, roku 2003 vydal první román napsaný španělsky Dvacet let a jeden den. Chtěl si dokázat, že ještě umí psát mateřským jazykem, stejně jako ve svých počátcích se snažil psát francouzsky, aby se zdokonalil. "Když přecházím z jazyka do jazyka, nikdy ten druhý neodsouvám úplně. Nepíšu španělsky tak, jako kdybych neuměl francouzsky. Španělština je krásný jazyk, ale může zešílet a stát se rétoricky velkohubou, když se jí popustí uzda. O francouzštině říkal Cioran, že je to ukázněný jazyk. Také si to myslím. Francouzština mi pomáhá ukáznit španělštinu. Je to zkrátka takový luxusní kázeňský prostředek…"

Život v datech

10. prosince 1923 - narodil se v Madridu
1937 - odchod do exilu
1943 - uvězněn v koncentračním táboře v Buchenwaldu
1945 - vrátil se do Francie, stal se členem exilové Komunistické strany Španělska
1963 - vydal svou první knihu Velká cesta
1988 až 1991 - španělský ministr kultury

Další knihy: Autobiografie Federika Sáncheze (1976), Bílá hora (1986, překlad Markéta Pognanová, doslov Eva Beránková), Psaní nebo život (1994, překlad Helena Beguvinová), Sbohem, letní světlo… (1998), Dvacet let a jeden den (2003)

ANEŽKA CHARVÁTOVÁ

obsah | publicistika