Deklarace: evropská po vzoru česko-německé

Bylo by žádoucí udělat politické gesto, kterým se budete distancovat od toho, co se u vás dělo po skončení války (už nejde o "Benešovy dekrety", ale o amnestijní zákon z května 1946), soudí Evropský parlament v článku 58 své poslední rezoluce... Gesto se ovšem nedá dělat na vyzvání. A už vůbec ne pod tlakem. Gesto je buď spontánní a vyplyne z vnitřní potřeby toho, kdo je dělá, anebo je to cosi vykalkulovaného, čili nic.

Gesto si nelze objednat, být k němu doveden za ruku, nelze s ním obchodovat: vy udělejte gesto a my slíbíme, že už po vás nebudeme napříště nic chtít...

A hlavně: právní názor na to, co se dělo u nás po skončení války, je a bude jiný na české a jiný na německé straně. Je to dáno jiným vnímáním příčinných vztahů a souvislostí. Nedělo se to navíc jen u nás. Jinde se děly jiné, v lecčem i horší věci (například když Američané a Britové vydávali Sovětům po tisících tzv. vlasovce, ačkoli museli vědět, že všichni tito nešťastníci půjdou do gulagů, ještě častěji však rovnou na popravu). Jakými politickými gesty se od takových činů kdo kdy distancoval?

Česko-německá deklarace z roku 1997 dokázala alespoň ty podstatné souvislosti (příčiny a následky) toho, co Němci Čechům a Češi Němcům udělali, pojmenovat. A zaujmout k tomu hodnotící vztah. Pracovalo se však na ní více než rok: takové texty se totiž nedají improvizovat v přestávce konference. Jen tak mohou mít svoji váhu, svoji platnost a závaznost a lze se na ně odvolávat i po letech. Uzavírají dekády výčitek, protože říkají: toto vše prohlašujeme, litujeme toho a už se k tomu v politické a právní rovině nebudeme vracet.

Teď, když se bude Evropská unie rozšiřovat a přibere území a hlavně obyvatele několika států s ještě nezacelenými ranami, stálo by za to, pokusit se o evropskou analogii česko-německé deklarace. Po druhé světové válce nebyl uzavřen mír, jak bývávalo zvykem, a už určitě uzavřen nebude. Evropané by teď, kdy se sjednocují, měli najít způsob, jak tragické události jednou provždy politicky a právně uzavřít. Události, počínající dejme tomu vyzbrojováním wehrmachtu, západními mocnostmi tolerovaným, a končící nejspíše masovými transfery obyvatelstva v Evropě letech 1945--1947.

Měli bychom se chopit iniciativy a začít na takové deklaraci pracovat. Proč právě my? Především jsme už jednu takovou zdařilou a účinnou deklaraci dali dohromady -- s Němci. Za druhé je na nás přece vyvíjen tlak ("...udělejte politické gesto!"), a hlavně: poslední válka začala záborem našeho pohraničí se svolením Británie a Francie a také poslední výstřely války padly 11. května 1945 na Příbramsku.

Když jsem se letos na jaře obrátil spolu s bývalým maďarským prezidentem Gönczem na významné středoevropské politiky, intelektuály a duchovní, abychom varovali před tehdy akutně hrozícím oživením nacionalismu (v Maďarsku, Rakousku, v Bavorsku, ale do jisté míry i u nás a na Slovensku), pochopili a k výzvě se připojili. Dnes bych tyto lidi rád znovu oslovil: není čas začít pracovat na textu, který uzavře nikoli spory o tom, jak to bylo a kdo to zavinil, ale spory o to, kdo je komu co dlužen, politicky či právně, jednou provždy? Nešlo nám jen o další verzi "tlusté čáry za minulostí"; šlo nám o budoucnost, o Evropu spojenou společným usilováním, nikoli o pouhý společný prostor, do něhož se promítají velmocenské zájmy.

Na návrh šéfa klubu zelených EP Daniela Cohn-Bendita, rovněž signatáře pražsko-budapešťské výzvy, s nímž o deklaraci komunikujeme přes půl roku, doporučuje dnes Evropský parlament v článku 40 své poslední rezoluce z 20. listopadu t. r. pracovat na takové deklaraci (výslovně říká: po vzoru deklarace česko-německé), ve které si všechny členské státy vzájemně uznají zločiny proti lidskosti, krutosti a nespravedlnosti spáchané za druhé světové války a po ní a budou jich litovat, právě tak jako si slíbí věrnost společným hodnotám a cílům evropské integrace jako účinnému prostředku překonávajícímu minulá dělení, nepřátelství a předsudky, jejichž kořenem jsou nacionalisticky zabarvené historické a politické výklady minulosti.

Rozšíření Unie je mimořádně vhodnou příležitostí uzavřít konečně tu strašnou válku alespoň účetně: Kdo? Komu? Co? Už nikdo nikomu nic.

Debaty a spory o poslední válku budou pokračovat donekonečna, ale jde o to, abychom si už napříště nepředkládali vzájemně účty.

Autor je předsedou Senátu Parlamentu ČR