Přišel k nám génius

Na Moravě na něj sáhla smrt a v Praze mu jistý italský impresário pomohl k triumfu. Češi se rádi chlubí svým zvláštním vztahem k W. A. Mozartovi, který se narodil právě před 250 lety. Co jsou mýty a co realita? Má kulaté výročí a všichni by ho chtěli mít tak trochu pro sebe.

"Největší dárek, který německá kultura kdy nadělila světu," píše o rakouském skladateli prosincový Der Spiegel. Čeští mozartologové jsou zase přesvědčeni, že Wolfgangu Amadeu Mozartovi ze všech nejlépe "rozuměli jeho Pražané", zatímco Vídeň ho ožebračila a uvrhla do společného hrobu pro chudé.

"Mozart byl v Česku (Tschechien) pětkrát. A vy?", hlásá agentura CzechTourism na billboardech rozmístěných po Rakousku. Tamní strana Svobodných kontruje, že skladatel nebyl v Tschechien, ale v Böhmen, a jeho Pražané nebyli Češi, ale Němci, protože Praha "platila za německé město".

Mozart pobyl na území dnešní České republiky celkem něco málo přes pět měsíců, z toho tři měsíce v Praze. Hned první výlet na české území mohl být zároveň poslední zastávkou na jeho pozemské pouti vůbec.

Byl tu totiž blízko smrti. Kdyby však v Olomouci, kde v roce 1767 náhle onemocněl, skutečně zemřel, nikdo by ho dnes neznal. Bylo mu teprve jedenáct let.

Americký spisovatel David Weiss ve svém životopisném románu "Mozart - člověk a génius" nicméně zasadil tuto dramatickou událost raději do Francie. Připadala mu zřejmě atraktivnější než Morava, kde malý Wolfgang před 239 lety skutečně ochořel.

Jak to bylo podle historických pramenů, které ve své monografii "Mozart a Praha" cituje například muzikolog Tomislav Volek? Když Vídeň v roce 1767 zachvátila smrtící epidemie neštovic a nemoci podlehla uprostřed svatebních příprav i velkovévodkyně Marie Josefa, šestnáctiletá dcera císařovny Marie Terezie, právě tam pobýval Leopold Mozart, arcibiskupský kapelník ze Salcburku a jeho syn Wolfgang.

Otec přijel své zázračné dítě, které udivovalo svou hrou už na francouzském a anglickém královském dvoře, předvést i rakouskému panovníkovi Josefu II.

Ze zamořeného města se však Leopold Mozart záhy rozhodl prchnout. Choroba totiž zabíjela každé druhé dítě, které se neštovicemi nakazilo, a u velké části těch, co přežily, zůstaly celoživotní následky v podobě jizev. Otec a syn Mozartové se nevrátili do Salcburku, ale zamířili na Moravu, kde pan Leopold zamýšlel uspořádat několik koncertů u zdejších aristokratů. Když pobývali v olomouckém hotelu U Černého orla, ulehl malý Wolfgang s horečkou. Podle přivolaného lékaře šlo o neštovice.

Nemocného se ujal hrabě Podstatský, rektor zdejší univerzity, který domluvil přestěhování pacienta a jeho otce do olomouckého arcibiskupského paláce, kde se během následujících osmi týdnů budoucí světoznámý skladatel uzdravil a zotavil. "Zde se v jistém smyslu začíná nová éra Wolfgangova života," píše tehdy radostně Leopold Mozart v jednom ze svých dopisů.

Zpáteční cestu do Vídně Mozartovi přerušili hned druhý den v Brně - byl 24. prosinec a zázračný teenager strávil v moravské metropoli Vánoce. Předposlední den roku tu uspořádal koncert. Nebylo ale možné sehnat kvalitní doprovodný orchestr a Mozart se musel spokojit s muzikanty, kteří vyhrávali v městské věži. Dnes se v Brně na počest génia každoročně pořádá soutěž klavíristů do jedenácti let.

Frustrovaný modeman

Podruhé se Mozart ocitl na českém území až o dvacet let později. To už byl na vrcholu tvůrčích sil.

V lednu 1787 se tu hrála jeho opera Figarova svatba (jednu z repríz Mozart sám řídil) a měla takový úspěch, že si u něj Nosticovo (dnešní Stavovské) divadlo objednalo další zpěvohru. Jednatřicetiletý Vídeňan se tedy dal do práce na Donu Giovannim. Mozartolog Tomislav Volek zdůrazňuje, že zatímco ve Vídni byl Mozart frustrován "nezájmem mocných", "český národ byl schopen rozpoznat génia".

"Mozart viděl, že jeho hudba se v Praze neprovozuje jen v salonech, ale žije i v ulicích. Vzpomeňte na onu známou historku o tom, jak skladatel v Praze potkal učně pískajícího si úryvek z Figara," vypráví Zdeněk Mahler, autor beletrizovaného Mozartova životopisu "Sbohem, krásný plameni" a spolupracovník na scénáři k slavnému Formanovu filmu Amadeus.

Mozart žil ve Vídni celkem deset let (1781-1791), během kterých složil pro místní divadla a císařský dvůr čtyři opery, ale žádnou na základě (zálohované) objednávky, jak se mu to poštěstilo v Praze. Josef II. dával přednost dvornímu kapelníkovi Salierimu a dalším. Tomislav Volek proto ve své studii ve sborníku "Mozartovy opery pro Prahu" píše o jeho tíživé umělecké i ekonomické situaci.

"Páni Vídeňané ať si nemyslí, že snad jsem na světě snad jen kvůli Vídni. Žádnému mocnáři na světě nesloužím tak rád jako císaři - ale žebrat o službu nechci," cituje Volek dopis Wolfganga Mozarta z té doby. Skladatel tehdy uvažoval o odchodu do Anglie.

Obraz strádajícího umělce na pokraji bídy, kam ho uvrhla ignorance domovského města, ale nesdílejí někteří zahraniční znalci Mozartova života a díla. Například Němka Dorothea Leonhardtová ve své knize "Mozart, zamlčená tvář" popisuje, že svérázný umělec žil ve Vídni i bez záloh díky svým příjmům na vysoké noze, spolu se svou ženou patřil k nejlépe oblékaným obyvatelům města, ale brzy se katastrofálně zadlužil.

Některé biografie zmiňují jako důvod jeho zálibu v hazardních hrách, ale důkazy o tom chybějí. O ne právě vřelém vztahu dvora a tehdejší vídeňské společnosti ke skladateli ale vypovídá skutečnost, že zatímco jinému komponistovi Christophu Willibaldu Gluckovi Vídeň vystrojila velkolepý pohřeb, Mozarta nedoprovodila na městský hřbitov o čtyři roky později ani vlastní manželka.

Neschopní Pražané

Ale vraťme se do doby, kdy mu jeho "Pražané rozuměli". (Pro tento často uváděný výrok však nejsou žádné doklady, byť se Mozart na adresu pražského publika vícekrát pochvalně vyjadřoval.)

Pro Mozarta bylo podstatné, že mu rozuměl italský impresário pražského divadla Pasquale Bondini, který brzy po zdejším úspěchu Figarovy svatby uzavřel s Vídeňanem smlouvu na napsání nové opery. Z Prahy si podle dopisu svého otce odvážel tisíc zlatých - Volek v knize "Mozart a Praha" uvádí, že to bylo o sto dvacet zlatých víc, než obdržel od vídeňského dvora za své předchozí dvě opery Únos ze serrailu a Figarova svatba dohromady.

Na tuto zakázku dostal lhůtu osm měsíců. Nebylo to pro něj jednoduché období, právě umíral jeho otec. Přesto v té době dokázal složit své zřejmě nejznámější dílo a jednu z nejoptimističtějších skladeb, Malou noční hudbu.

Když se v říjnu vracel se svou ženou Konstanze do Prahy, neměl Dona Giovanniho ještě hotového. Základnu si zřídil v pokoji hostince U Tří lvů nedaleko Nosticova divadla, volné chvíle trávil ve smíchovské vile Bertramka manželů Duškových. Zajímala ho především pěvkyně Josefa Dušková, která byla o dva roky starší než Mozart a o dvacet tři let mladší než její manžel František Dušek. Autor Dona Giovanniho pro ni na Bertramce složil koncertní árii Bella mia fiamma, addio (Sbohem, můj krásný plameni). Podle autora mozartovské monografie Alfreda Einsteina poutalo skladatele k této ženě "snad víc než kamarádství".

Na Bertramce Mozart dokončoval i partituru Dona Giovanniho. "Don Juan je psán pro Prahu -více netřeba říkat, abychom dokázali, jak vysoké mínění měl Mozart o hudebnosti Čechů," píše první český Mozartův životopisec František Xaver Němeček.

Premiéra Dona Giovanniho se však musela o dva týdny odložit - velký Amadeus si v dopise příteli stěžoval na nepřipravenost souboru Nosticova divadla a na to, že "zdejší divadelní personál není tak zdatný jako vídeňský, aby mohl v tak krátkém čase nastudovat takovou operu".

O okolnostech premiéry "opery oper" v Praze kolovalo několik nedoložených legend, které ukazují Mozarta jako nepříliš zodpovědného bohéma, jenž si za problémy kolem uvedení mohl sám. Podle jedné z nich nebyla ještě večer před premiérou hotová předehra, Mozart místo toho popíjel, dopisoval ji do ranních hodin a hudebníci v přeplněném Nosticově divadle noty dostali až čtvrt hodiny po plánovaném začátku.

Nicméně premiéra, kterou podle některých pramenů zhlédl i (v severočeském zámku Duchcov bydlící) Giacomo Casanova, měla podle dobových ohlasů obrovský úspěch.

Kamarádi zednáři

V posledním roce svého života (1791) se Mozart objevil opět v Praze a prožil tu nepříliš radostné chvíle. (Mihl se tu i dva roky předtím během cesty do Berlína.) Navštívil místní zednářskou lóži, ale především se zde uváděla premiéra jeho dnes zcela zapadlé opery La Clemenza di Tito, kterou si u něj objednali čeští stavové.

Zdejší šlechta se totiž chtěla zviditelnit před nově nastupujícím panovníkem Leopoldem II. a Mozartova opera byla uvedena právě v den Habsburkovy korunovace. Premiéra, navštívena císařovnou Marií Luisou a dalšími vysokými představiteli monarchie, však neměla úspěch, už při druhém představení bylo divadlo poloprázdné.

Čeští stavové vydali prohlášení, v němž tvrdili, že "u dvora se ukázal proti Mozartově skladbě předpojatý odpor", a zdejší monografisté vidí příčinu propadáku většinou stejně. "Pro vídeňský dvůr byl jako umělec a patrně i jako člověk nepřijatelný.... Možná proto, že byl tak hrdý, možná nepříznivě působilo jeho zednářství, možná dvůr věděl o jeho dluzích nebo snad byla vinna jen jeho hudba, pro vídeňské publikum příliš těžká," píše Tomislav Volek.

Podle Alfreda Einsteina však v případě Tita byl důvod prostší - byl to zkrátka Mozartův umělecký neúspěch. "Předpojatému odporu přímo protiřečí fakt, že slavnostní korunovace Leopolda II. českým králem se odehrála za zvuků Mozartovy mše dirigované Salierim," píše Dorothea Leonhardtová.

Čtyři měsíce poté skladatel, který po návratu z Prahy ještě stačil dokončit operu Kouzelná flétna, ale už ne Rekviem, zemřel (5. prosince). Devět dní poté se na jeho počest hrál v kostele sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně smuteční koncert, který v narvaném chrámu navštívilo 4000 lidí. Vídeň, kde ležel ve společném hrobě se třemi dalšími nešťastníky, nic podobného nepřipravila. Tehdejší pražský tisk to neopomněl zdůraznit.

VLADIMÍR ŠEVELA

obsah | publicistika