O bývalých a minulosti

Podle průzkumu, který provedla agentura SC&C pro Lidové noviny, si 37,2 procenta dotázaných myslí, že členství v KSČ před rokem 1989 snižuje schopnost člověka stát se dobrým prezidentem České republiky. To je dost zvláštní, protože podle jiných průzkumů problém vyrovnání se s minulostí pokládá za palčivě naléhavý daleko nižší procento respondentů.

Zřejmě je tedy něčí minulost, která by se měla promítnout do budoucnosti, pro lidi důležitější, než by vyplývalo z toho, jakou váhu jí přikládají v obecné rovině. Rozhodně však z tohoto zjištění vyplývá několik dalších otázek. Na jednu z nich průzkum agentury SC&C rovnou odpověděl: pro dvacet procent respondentů není bývalý komunista jako bývalý komunista. Ti, kteří KSČ po roce 1968 (tj. po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy) opustili, jsou pardonováni, jejich schopnost být dobrým českým prezidentem je plnohodnotná. Osmdesát procent dotázaných však takový rozdíl nečiní.

Svízele s minulostí

Jaký je vlastně vztah mezi komunistickým režimem a členy bývalé KSČ? Do značné míry to samozřejmě záleží na tom, co reálně dělali, a v poněkud přeneseném smyslu na tom, proč a kdy do komunistické strany vstoupili. A zde se už dostáváme na tenký led. Ne proto, že je každý člověk jiný, a tudíž má také každý jinou vnitřní motivaci.

Nejde o psychologický problém. Jde o to, že je velmi obtížné představit si živě poměry čtyřicátých, padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Čím je člověk mladší, tím je to těžší - minulost poznávaná jen zprostředkovaně totiž splývá v jednu, ač se společenské i politické poměry několikrát výrazně proměnily. Jednoduché to však není ani pro pamětníky. Pro ilustraci uvedu diskusi, kterou jsem asi před třemi lety vedla s bývalým politickým vězněm Stanislavem Stránským. Pan Stránský nemohl pochopit, jak jsem mohla na začátku šedesátých let nevědět o československých politických procesech a vězních. Já zas nemohla pochopit, jak by o nich mohl vědět čtrnáctiletý nebo patnáctiletý člověk, jehož rodinu ani nejbližší okolí represe nepostihly. A uvědomila jsem si, že jsme tenkrát žili každý v jiném světě, a to i kdybychom bydleli v sousedních domech.

Dnes, z časového odstupu, to všechno vypadá jednoduše. Ale také ne úplně. Vezměme si třeba prohlášení Jaroslava Bureše, že se zastal chartisty. Noviny zjistily, že žádný takový chartista neexistoval, a Bureš své původní tvrzení hájí tím, že nelhal, že to prostě nevěděl. Nikdo mu však nepoložil tu nejjednodušší otázku: proč se tedy toho člověka nezeptal, zda Chartu 77 podepsal. Ti, kdo tu dobu zažili jako dospělí, dobře vědí proč - soudce si nemohl dovolit promluvit u pracovněprávního sporu o chartě veřejně, pokud chtěl dál soudit. Mohou to vědět lidé, kterým tenkrát byly dva roky nebo kteří vůbec nebyli na světě?

Společenská vážnost

Český parlament přijal v roce 1993 zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který část veřejnosti bouřlivě přivítala, jiná část však proti němu stejně vzrušeně protestovala. Pro mnohé pozorovatele z postkomunistického světa - a zejména z postsovětských republik - to byl prostě protikomunistický zákon, který vyslovil něco, co se jim prosadit nepodařilo, a předpokládali, že jde o způsob, jak s komunisty skoncovat. Odpůrci namítali, že je to zákon, který rozděluje společnost a vnáší do veřejnosti nepatřičné nenávistné pocity.

Pravdu nejspíš neměli ti ani oni: zákon nikoho nediskriminoval a také nikomu z bývalých komunistů nebránil zastávat důležité funkce a požívat společenské vážnosti. Na tomto místě snad stačí připomenout vážnost a obrovskou oblibu, jíž se jako ministr těšil bývalý člen KSČ Vladimír Dlouhý. Anebo starý vtip, v němž se pan Kohn ptá pana Roubíčka, koho v posledních volbách volil. ˝Přece komunisty,˝ odpoví udivený Roubíček. ˝To vím,˝ opáčí Kohn, ˝já se ptal, z které politické strany.˝

O společenskou vážnost patrně jde při úvahách o budoucím prezidentovi země ze všeho nejvíc. Podle mínění významného procenta respondentů v průzkumu agentury SC&C je to nejspíš právě tato schopnost, totiž dosáhnout patřičné společenské vážnosti, která kandidáty-bývalé komunisty diskvalifikuje. Jistě se nedomnívají, že někdejší členové KSČ postrádají schopnost logicky myslet, znalosti nebo odpovědnost. Že by se česká společnost od dob slávy Vladimíra Dlouhého tolik proměnila? A ještě o jednu otázku v celé úvaze o bývalých komunistech jde: je Petr Pithart bývalý komunista, nebo bývalý odpůrce komunismu?