Ministerský obušek na dějiny

Vždy, když se mluví v České republice o "restitucích šlechty", ptám se sám sebe, proč se nemluví také o "jiných restitucích". Je jistě velmi zajímavé, když se místopředseda vlády a ministr vnitra Stanislav Gross zabývá "pochybeními", která měla podle jeho policejních důstojníků v restitucích vzniknout. Ale proč se nezabývá "všemi pochybeními"? Pokud se potvrdí to, že policisté rozesílají dopisy s explicitním termínem, že by mělo dojít k prověření restitucí jedné skupiny obyvatelstva - tzv. šlechty - co to znamená? Došlo k pochybení v jejich práci? Nebo si bere místopředseda vlády obušek na dějiny?

Způsob, jakým se v poslední době na veřejnosti zachází s takovými pojmy, zejména v souvislosti s kauzou Františka Oldřicha Kinského, má všechny rysy xenofobie. Kinští, Lobkowiczové, Schwarzenberkové, stejně jako Šternberkové, Valdštejnové, Černínové, Lichtenštejnové či některý z nejstarších rodů - Rožmberkové či Pernštejnové - patří přece nepopiratelně k bouřlivým a proměnlivým dějinám této země. Mnozí to vědí a dávají to i veřejně najevo. Dovolte mi zopakovat, že rod Lobkowiczů byl vždy nejen ryze český rod, ale že se v dějinách této země někteří jeho reprezentanti zasloužili o skutečné obecné blaho.

Nebudu psát o všem. Pokud se však v komunistických školách čtyřicet let přednášelo o husitech a Bílé hoře, bylo by dobré připomenout, že jeden z Lobkowiczů - písař Mikuláš Chudý z Újezda a z Lobkowicz - se na základě podnětu Jana z Husi přimluvil u Václava IV. a snad i sám roku 1409 redigoval dokument známý jako Dekret kutnohorský, jímž posílila česká pozice na univerzitě. Každý maturant tento dokument zná.

Na české straně

Kinský, Schwarzenberg i Lobkowicz patřili k osobnostem, které stály i v březnu 1938 na straně československé státnosti. Dali to najevo i dopisem Edvardu Benešovi ze 17. září 1938. O tom tu dnes nikdo nepíše. Řeč tu však není o tom, co je zřejmé. Historikové vědí, že je třeba rozlišovat mezi jmény i rody - a v rámci rodu mezi jednotlivci. Řeč by tu měla být o způsobu, jakým se v této zemi zachází s právním státem. Copak je možné, aby vláda doporučovala nezávislým soudcům, jak se mají chovat? Je vůbec přípustné, aby policisté rozesílali takové dopisy, a jejich ministr to nebyl schopen jednoznačně vysvětlit na veřejnosti?

Vždy jsem se snažil, aby mé veřejné působení bylo transparentní. Neskrývám nic ani v oblasti svých majetků, které můj otec jako řádný Čech v rámci restitučního řízení dostal zpět. Můj otec Otakar emigroval v roce 1948 a nemusím zdůrazňovat, že ho osud nijak zvlášť nehýčkal. Když jsem se s ním v roce 1990 vrátil, byl dojatý. Museli jsme se ale dívat, jak nám v Mělníku rozbíjejí porcelán před okny, movitosti a nemovitosti jsme hledali na více než 50 místech a u různých státních organizací. Dosud vím o místech a lidech, kteří se tváří, že náš rodový majetek, na jehož bohatství se podíleli mí předkové po 800 let, patří jim, ačkoliv na nich jsou rodové znaky Lobkowiczů. Nemohu vždy doložit jmennými seznamy vše, co bychom měli dostat zpátky; někdy se o to ani nepokouším, protože vím, že je to zbytečné. Některé věci jsou navždy "ztracené".

Omluvu nežádám

Se závistí jsem se smířil. Ale nehodlám se smířit se situací, ve které se vůči příslušníkům bývalých šlechtických rodin šíří nenávist. Budeme jednoho dne postaveni před lidový tribunál? Jsem hrdý na to, že republika vstoupila do Evropské unie, obavami mne ale naplňuje typ myšlení, v němž neúcta k soukromému majetku a právnímu státu je posilována politickými manipulacemi a vyvoláváním nálad, které si často nezadají se "starými dobrými" komunistickými časy. Majetek se přece vrátil stovkám tisíců českých občanů!

Chtěl bych věřit tomu, že se jen někdo spletl. Povaha takového omylu v demokratickém systému si vyžaduje jasné vysvětlení. O omluvu nežádám. Jen se ptám pana místopředsedy vlády, který má v gesci celou operaci: "Qui bono, pane ministře?"

Autor je podnikatel a předseda, Cesty změny