Listopad 1989: Vše to byl velký kompromis

Čím vlastně byl listopad 1989 v Československu? Jak odstup od tehdejších událostí narůstá, odpověď se jeví těžší. Neboť je - pod vlivem polistopadového vývoje - komplikovanější.

Svoboda. Každý nějak ví, co to slovo znamená, má-li je však vysvětlit či definovat, pocítí jejich tíhu i lehkost. Pronikavý historik a sociolog Alexis de Tocqueville, který žil v první polovině 19. století a v americké demokratické společnosti spatřoval budoucnost Evropy, si vážil svobody nade vše. Podobně jako američtí otcové zakladatelé ji neztotožňoval s touhou po blahobytu a bohatství: "Kdo hledá ve svobodě něco jiného než ji samu, narodil se, aby sloužil."

Nesporné vzepětí

A jakým způsobem byla v "listopadu '89" přítomna svoboda u nás v oné vášnivé době? Byla vášnivá? Musela být. Kdo by jinak vyhnal studenty z poslucháren, kdo by naplnil náměstí a kdo by do úst pozdějších skeptiků vložil patetická slova? Dlouho zasutá, málem zapomenutá hodnota se náhle zjevila v původním lesku.

"Listopad '89" byl v silném slova smyslu také rozpomínkou na hodnoty, které formovaly moderní dobu. Pravda, středoevropské společnosti se tím "jen" vracely na kdysi zavrženou cestu. Příliš mnoho starostí s doháněním, příliš málo místa pro orgie nového úsvitu. Ale přesto plná náměstí skandovala "Svobodu! Svobodu!" Ústředním heslem masových demonstrací se stal požadavek "svobodných voleb". Působivý obraz nabídlo shromáždění na Letenské pláni 25. listopadu odpoledne, poprvé vysílané v přímém televizním přenosu - milionový zástup v takřka posvátném vytržení naslouchal závěrečnému refrénu písně Jaroslava Hutky: "Co je však největší? Co je však největší? Ta lidská svoboda." A slovy "Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!" uzavřel 1. ledna 1990 svůj projev nový prezident.

Teď všichni vše mohou

Proč se už od počátku roku 1990 revoluce étosu prudce měnila v revoluci zájmů? Proč sváteční pocit všeobecně sdílené svobody nahradila nepřehledná hra vůlí? Tento proces byl jednou z příčin brzké frustrace a deziluze. "Ukradená revoluce" vyvolávala poptávku po pokračování a dokončení, po "druhé revoluci". Byla ona diferenciace zájmů odrazem předlistopadové společnosti? Ano, odrážela individuální a kolektivní vzorce hodnot a preferencí normalizačního období.

Správcové "majetku v socialistickém vlastnictví": manažeři velkých a středních podniků, lidé politických a policejních sekretariátů a aparátů, místní komunističtí funkcionáři, majitelé know-how a konexí, překupníci, šmelináři, veksláci zkrátka všichni, kteří měli přístup k majetkovým, finančním, informačním, sociálním zdrojům a nebyli v něm v počátcích nijak omezováni začali uplatňovat adaptační a transformační strategie.

Hranice mezi legálním a nelegálním, legitimním a nelegitimním byla prostupná. Historický kompromis dosažený v prosinci 1989 a lednu 1990 u "kulatého stolu" nikoho neomezoval. "Všichni jsou svobodní" - slova Václava Havla z 23. prosince 1989 připomínají, že cesta je otevřena skutečně pro všechny.

Téměř nikdo nehájil starý režim, protože téměř nikomu nevyhovoval - zejména těm ne, kteří se díky němu těšili výhodám. Ti byli na převrat nejlépe připraveni, protože disponovali nástroji k rozmnožení svých aktiv. Komunistický systém jako "diktatura nad potřebami" prohrál svůj boj s kapitalismem, který dokázal brutální policejně-byrokratickou diktaturu nahradit jemnou diktaturou konzumní svobody.

Listopad '89 byl velký historický kompromis, v živlu náhod a překvapení se zrodila improvizovaná dohoda mezi komunistickou a disidentskou elitou.

Chaos, protichůdná rozhodnutí a překvapivé vedlejší efekty, jež poznamenávaly politiku od ledna 1990, svědčí o improvizaci, nikoli o koordinovaném postupu. Snahou všech bylo kráčet cestou nejmenšího odporu. Předložte důkazy, zastánci spikleneckého výkladu!

Co bolí, to až potom

Odvrácenou stranou velkorysosti vítěze nebyla jeho síla, ale spíše váhavost a malá ochota riskovat. Říkal: buďme opatrní, neprobuďme revoluční běsy, spravedlnosti dáme slovo, až vášně pohasnou a věci si najdou svá místa.

Vítězná hnutí nebyla připravena a někdy ani ochotna řešit největší problémy vyvolané převratem. Za nejdůležitější považovala jen to, co se bezprostředně dotýkalo zajištění parlamentních voleb: uzákonění politické plurality (tak se 23. ledna 1990 bez jakýchkoliv omezení stala Komunistická strana Československa plnoprávnou politickou silou), volební zákon, volební program, mechanismus naplnění kandidátních listin. První - a pro rozběh mnoha věcí rozhodující! - fáze přechodu k demokracii měla být redukována na zajištění nezbytného politicko-legislativního rámce. Jenže v rozbouřené době nemůže být politika klidným administrováním.

Palčivé problémy, které měly být odsunuty na příhodnější dobu po volbách, si razily svoje vlastní cesty. Projevily se v boji o ministerstvo vnitra a další osud tajné policie, ve sporech o komunistickou stranu a její zločinnou minulost, v živelné česko-slovenské krizi, i v nevraživé soutěži o "nejlepší scénář ekonomické reformy". Politika, která chtěla být konsenzuální, se otřásala v základech a krátce po volbách v červnu 1990 se začala obracet ve svůj opak. Porodila nechtěné dítě - politiku mobilizační. Jsme jejími svědky i oběťmi do dnešních dní.

Co nám chybí

Jakou kvalitu tedy má naše nynější svoboda? Jak jsme na tom po patnácti letech? Nejsem si jist, zda se shodneme, že jejím předpokladem bylo a je osvobozování od břemen a stínů minulosti. Pokud ano, pak složitou skutečnost můžeme - vzhledem k výročí - omezit na dvě otázky: Co vůbec byl listopad '89? A jaký vytvořil vztah ke starému režimu, jemuž chtěl být tečkou i vykřičníkem?

Odpověď na první z otázek není ani trochu jasná. Podezření k Listopadu nezmizelo, nepodařilo se je vysvětlit ani rozptýlit. Příliš často se setkáváme s názorem, že "devětaosmdesátý" má podivné, temné, nejspíše spiklenecké pozadí. Už patnáct roků je to první otázka novinářů. Spekuluje se, kdo z čela OF a VPN pracoval pro jakou tajnou službu. Nepochybuje se, že "něco takového" tehdy prostě muselo hýbat vysokou hrou. Všeobecně rozšířenou vágní tezi přitom nepodporují historické prameny ani jiné silné argumenty, udržuje se vahou své temné monstrozity.

A pokud jde o náš vztah ke komunistickému dědictví, tak vůle poznávat naši nedávnou minulost (včetně 90. let) je okrajová. Proč? Současná společnost je svázána se starým režimem více, než by byla ochotna si přiznat. Žádný existenciální tlak ji k tomu nenutí a intelektuální odvaha a produktivita je, žel, nízká. S nostalgií konzumujeme produkty 70. a 80. let, aniž v nich nějak výrazněji rozlišujeme a vidíme za ně. Příliš jsme nepokročili za úroveň poznání ze svobodného roku 1968 - povědomí o komunismu je koncentrováno do obludné abnormality politických procesů 50. let. Chybí nám vyrovnání s minulostí? To slovo vyvolává představu série politických a justičních aktů. Takové akty jsme už prodělali a nic zvláštního se nestalo. Chybí něco jiného: produktivní problematizace minulosti namísto její konzumace nebo ignorace.

Měli bychom ji poznávat v její rozporuplnosti, nejen se pídit, jak se věci sběhly, ale stopovat i nenaplněné možnosti v podobě alternativ křižovatek, na nichž jsme my či naši předci stáli před různými volbami. To znamená uchovat si cit pro menšiny a okraje. Odkryli bychom dějiny naší vlastní svobody, jak jsme s ní nakládali a nakládáme, jak jsme se k ní přibližovali i od ní vzdalovali, dějiny zisků a ztrát.

Autor se narodil se v oce 1966. Autor vystudoval historii a archivnictví na Karlově univerzitě v Praze. Je vědeckým pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny. Napsal knihu Labyrintem revoluce.


Co také řekli v listopadu 1989

"Já jsem se zúčastnil shromáždění studentů na Albertově, a když se potom průvod pohnul, musel jsem spěchat do divadla. Takže jsem opustil veselé, vtipné mladé lidi. I když nerad. Později jsem se s některými z nich setkal znovu. Už nebyli veselí."
ZDENĚK SVĚRÁK, herec a scenárista, 20. listopadu

"Nemíníme obchodovat s politickými principy. Díky jednotě všech členů a kandidátů komunistické strany zavedeme v zemi i ve městě pořádek."
MIROSLAV ŠTĚPÁN, vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze, 21. listopadu

"Vítáme pomoc kohokoli a počítáme s každým, kdo podpoří naše požadavky. V současné situaci se však domníváme, že svazáci jsou v lecčem za námi pozadu."
VÁCLAV BARTUŠKA, člen stávkového výboru studentů, 22. listopadu

"Občanské fórum se stává reálným reprezentantem kriticky smýšlející československé veřejnosti, které začíná být bráno vážně i soudobou státní mocí."
VÁCLAV HAVEL, z projevu na Václavském náměstí, 22. listopadu

"Pro naši zemi je jedinou perspektivou socialistická cesta rozvoje. Jsme povinni uhájit hodnoty socialismu vydobyté v minulých zápasech a obětavou prací celých generací, rozvíjet a obohacovat je v nových podmínkách vývoje."
MILOUŠ JAKEŠ, generální tajemník KSČ, 22. listopadu

"Očekávám dlouhý a vytrvalý boj za skutečnou demokracii. Říkám boj, protože to boj bude."
VLADIMÍR JIRÁNEK, kreslíř, 25. listopadu

"Pokládám za absurdní, jestliže systém nekontrolované moci, který takto předvádí své dlouhodobé výsledky, se nyní obává, že tato ekonomika bude rozvrácena dvouhodinovou generální stávkou..."
MILOŠ ZEMAN, prognostik, z projevu na Letné, 25. listopadu

"Nejsložitější úkol pro stranu bude vytvořit určitou, někdo tomu říká koaliční, někdo vládu Národní fronty... On se toho nebál ani soudruh Gottwald. Měl ve vládě Národní fronty osm takových ministrů..."
KAREL URBÁNEK, nový generální tajemník KSČ, 25. listopadu

"Doprovoďte nás tak, aby nás novináři neobtěžovali. Veřejnosti se vyjádříme až večer o půl osmé na tiskovce v Laterně magice."
VÁCLAV HAVEL, po jednání o koaliční vládě, 28. listopadu

JIŘÍ SUK

obsah | publicistika