Češi na Slovensku o České televizi

Otevřený dopis redaktorovi ČT Martinu Dorazínovi

začátkem září jsem shlédl Vámi moderovaný pořad Pohled zvenku, v němž jste se čtyřmi Slováky žijícími v Praze (a p. Žitným z Bratislavy) hovořil o současné situaci na Slovensku (přesněji o jejich pohledu na ni). Od té doby se opakovaně setkávám s negativní reakcí na tento pořad ze strany české komunity žijící na Slovensku. Doposud jsem si vážil Vaší novinářské práce, o to více mne zklamalo, že jste neodolal projevům ,,maloměšťáckého nacionalismu" typu jaký je rozdíl mezi českou a slovenskou povahou. Na Slovensku žiji minimálně stejně let jako předtím na pomezí Čech a Moravy a na obou stranách znám více osob, které se rychle přizpůsobily novému prostředí ať už v Čechách nebo na Slovensku a naopak lidí, kteří i po 20-30 letech odolávají ,,bratrskému" jazyku, přestože žijí v jeho každodenní působnosti.

Za hrubý projev neobjektivní novinářské ignorance však považujeme, jakým právem jste spolu se svými hosty hodnotil postavení a aktivity Čechů na Slovensku. Až budete mít Němce nebo Američany žijící v Praze jako hosty v pořadu o situaci v jejich zemi, budete i jim adresovat otázku, jak hodnotí život a asimilaci tam žijících Čechů (pokud mezi nimi nebude nějaký Čechoameričan)?

Kolik českých novinářů si už našlo čas, aby se skutečně na místě zajímali o osudy Čechů, kteří zůstali po rozpadu federace na Slovensku, ať už v ponižujícím režimu cizince (pravidelná hlášení na cizinecké policii naštěstí v posledních letech už nejsou tak vyžadována) nebo byli okolnostmi přinuceni přijmout slovenské občanství (např. jako cizinci by si nemohli odkoupit byt, v němž žili třeba i 30 let, apod.). Pochopit absurdnost podobného rozhodování může jen ten, kdo byl sám postaven před neúprosnou úřednickou mašinerii. I tolik opakované nadstandardní vztahy si nejlépe uvědomíte například ve dvouhodinové frontě na dálnici v Lanžhotě, právě když jedete navštívit nemocnou matku.

Víte, kolik Čechů na Slovensku se slzami v očích sledovalo pana Feldeka, jak mává dvěma pasy, zatímco oni roky marně bojují s úřady, aby získali zpět české občanství, k němuž se celý život hlásili? Novelizace zákona č. 194/99 sice mnohým české občanství znovu přiznala, ale na Slovensku žijí stovky a možná i tisíce dalších, kterým nedokonalá legislativa toto základní občanské právo upírá. Co Vy víte o osudech lidí, kteří na Slovensko nepřišli dobrovolně nebo za svým životním partnerem, ale z rozhodnutí vyšší moci jako státní úředníci, lékaři nebo pedagogové za první republiky, případně na tzv. umístěnku v 50. a 60. letech? Co víte o potomcích českých rodičů, kteří přišli například po roce 1918 povznést Slovensko jako učitelé, lékaři, inženýři, případně zabydlet opuštěné vesnice na jižním Slovensku, celý život doma hovoří česky, celý život prožili pod vlajkou s modrým trojúhelníkem, a přesto dnes je jim zamítnut nárok hlásit se k českému občanství. Co víte o vídeňských Češích, kteří přišli chránit a budovat Maďary odmítané Wilsonovo město, které bývalý režim považoval div ne za rakouské špiony, a dnes zjišťují, že tehdy vlastně jen vyměnili jednu cizinu za jinou, ač si dlouhá léta mysleli, že konečně jsou ve své vlasti. Co víte o osudu lidí, kteří se na Slovensko uchýlili podobně jako například syn popraveného generála Píky, aby je přátelé ukryli před komunistickými perzekucemi a uranovými doly? Co víte o rodinách slovenských Čechů, kde jedno dítě může být českým občanem a jiné ne, a to pouze z důvodu, že se narodili v jiném roce, jelikož česká legislativa odvozuje právo na české občanství nejen podle toho, kde jste se narodili a kdo byli rodiče, ale i podle roku narození?

Víte vůbec o diskriminaci, že početné skupině českých občanů bylo odepřeno právo zúčastnit se druhé vlny kupónové privatizace (na Slovensku byli cizinci a v Čechách neměli trvalý pobyt)? Slyšel jste někdy o problémech, s jakými se občané setkávají, pokud jde o převody důchodů a jiných sociálních dávek nebo plateb, například při snaze opatrovat blízkého příbuzného ze druhé země? Jak se asi cítí osamělá vdova, která chtěla prožít poslední roky svého života se svou sestrou v penzionu pro seniory v ČR, kde ji však nemohou přijmout, jelikož kdysi odešla s manželem na Slovensko? Kolik ze starších Čechů na Slovensku by si chtělo koupit alespoň malý pokojík v Čechách, aby mohli stáří prožít ve své domovině, ale jejich bídný důchod v Sk (o kursovém přepočtu ani nemluvě) jim to nedovolí a nepomůže jim ani stavební spoření, které se nedá převádět.

Jsme rádi, že čeští občané znovu objevují na svých dovolených Slovensko jako zajímavou a dnes i cenově přitažlivou zemi, kdo z nich však ví, že pomalu v každém městě stojí domy, parky a jiná díla, vytvořená českými projektanty a inženýry? A jakého vděku se dožili od vlasti, pro niž se stali ,,jen" asimilovanými cizinci?

Pokud máte dojem, že přeháním, zastavte se v Praze u nového ministra životního prostředí dr. Ambrozka. Byl jedním z mála kandidátů, kteří před červnovými parlamentními volbami využili pozvání českých krajanů v Bratislavě, a k jeho cti slouží, že jako první z přítomných čestně přiznal, že o skutečných problémech a aktivitách českých občanů na Slovensku neměl doposud ani ponětí. Možná i za tuto svoji upřímnost dostal v Bratislavě nejvyšší počet preferenčních hlasů (mimochodem v Bratislavě byl početně největší volební obvod v zahraničí, ale co víte o problémech s účastí ve volbách, například o tom, že jedna z podmínek vyžadovaných českou stranou byla v rozporu se slovenskými právními předpisy?).

Abych však nehovořil jen o pocitech, pro Vaši osvětu uvedu několik skutečností: Podle údajů sčítání lidu v letech 1991 a 2001 v ČR poklesl počet Slováků přibližně o polovinu na dnešních asi 190 000, a to bez ohledu na masivní příliv Slováků, přicházejících do Čech v posledních letech za školou a za prací. Na druhé straně počet občanů SR hlásících se k české a moravské národnosti poklesl z 65 na dnešních 47 tisíc, z toho počet občanů ČR žijících v SR se odhaduje na 10-12 tisíc. O čí asimilaci potom hovoříte?

Ano, na rozdíl od pražských Slováků zatím nemáme tolik krajanských organizací. Možná i proto, že česká komunita na Slovensku vznikla vlastně až po roce 1993 a zdaleka nedisponuje takovými prostředky jako Slovenský institut v Praze, nemluvě o sponzorské podpoře slovenských firem, snažících se prosadit na českém trhu. Nemá ani zázemí porovnatelné s podstatně méně početnými menšinami na Slovensku (ukrajinská, rusínská, karpatoněmecká), přestože je třetí nejpočetnější po Maďarech a Romech, ale i tak představuje pouhých 0,8 % slovenské populace. Nevýhodou je i skutečnost, že jsme roztroušeni po celém území SR a ve většině větších obcí podíl české komunity nepřesahuje dvě procenta obyvatel.

Přesto po nás zůstane například Česká beseda (jediný měsíčník v češtině vydávaný v SR), který jste zřejmě nikdy v ruce neměl. V něm se snažíme mimo jiné - alespoň pro historiky - mapovat stopy slavných i méně známých Čechů na Slovensku, a věřte nebylo jich málo. V uplynulých 10 letech od rozdělení například čeští krajané v Košicích obnovili několik vojenských památníků a zpřístupnili turistickou stezku po místech bojů československých jednotek v první světové válce na východním Slovensku, z iniciativy nadšenců byl v Humenném postaven pomník připomínající legendární pobyt Josefa Švejka, v zámečku Topoľčianky (bývalé letní sídlo prezidenta TGM) byla především z iniciativy Českého spolku na Slovensku (ČSnS) odhalena socha TGM po desetiletí zastrčená ve skladu nitranské galerie, a tak by se dalo pokračovat dále.

Vážený pane redaktore, Váš pořad svou neobjektivností a povýšeností nad osudem ,,Čechoslováků" (dle vzoru Čechoameričan) zjitřil příliš čerstvou ránu v srdcích českých občanů na Slovensku a potvrdil postoj, s jakým se při snaze řešit své problémy ať už na české nebo na slovenské straně každodenně setkávají: Nikomu zkrátka nestojí ani za to, aby mohli mluvit sami za sebe. Chyba však není jen na straně krajanů, kteří dělají, na co jim skromné prostředky a ubývající síly stačí, ale i v nezájmu českých médií (podobně hrubě zkreslený pohled ,,zvenku" před časem prezentoval se slovenskými hosty i A. Přidal z brněnského studia).

Pokud najdete odvahu a vůli napravit svůj omyl a objektivněji informovat o životě českých krajanů na Slovensku, i když to nejsou žádné bulvární senzace, jsem Vám k dispozici.