Prezident Klaus: dokonale zvládnuté budování mýtu

Ještě před rokem a půl, než se stal prezidentem, věřilo Václavu Klausovi jen třicet procent lidí. Dnes se hlava státu definitivně usadila v čele sociologických hitparád nejdůvěryhodnějších politiků. Je také mužem, který figuruje ve všech přehledech osobností, o nichž se nejčastěji píše. Překvapující? Nikoli. Klaus na Hradě pouze dokázal dotáhnout k dokonalosti to, co vždy ovládal: práci s médii, s veřejným míněním, se svým vlastním mýtem.

Při rozboru Klausových projevů i novinových článků, které sepsal, je naprosto zřejmé, jak vidí prezident svou roli. Chce být laskavou autoritou, která má pochopení pro mnohé a rozumí "obyčejným" problémům "obyčejných" lidí. Do jejich nálad se umí takřka stoprocentně trefit: "To, co se Václav Klaus naučil úplně nejlépe, je vyhovět lidovému očekávání," soudí politolog Bohumil Doležal.

Co chtějí lidé slyšet?

Vyhovět dokáže prezident i tehdy, kdy v zásadě musí popřít sebe sama. Stačí pár příkladů z posledních dní: kauza eurokomisař či kauza Hoffmann.

Když na kraji roku vláda nominovala do Bruselu Pavla Teličku, Klaus si jej pozval na Hrad a pak ho tvrdě zkritizoval. Vyčítal mu komunistickou minulost i kariérismus. Nyní se však populárního Teličky zastal. Když jej kabinet vystřídal Vladimírem Špidlou, prezident to označil za neférový krok a čistý podraz. "Občané takové praktiky nové vládě Stanislava Grosse ani sociální demokracii neodpustí," řekl v diskusi v České televizi. Do veřejného mínění se trefil i v kauze odsouzeného komunistického pohlavára Karla Hoffmanna. V době, kdy má KSČM druhou největší skupinu voličů a výzkumy ukazují, že lidé rozhodně nevyžadují potrestání zločinů komunismu, se prezident nechal slyšet, že zvažuje udělit Hoffmannovi milost. Zpochybnil práci soudců, když naznačil, že posílat někoho za mříže na základě porušení starého telekomunikačního zákona se mu zdá problematické. Jenže to byl ten samý Klaus, který před šesti lety tvrdě kritizoval třeba Vladimíra Mlynáře, že zasahuje do soudní moci. Tehdejší ministr bez portfeje totiž prohlásil, že chce dohlížet nad vyšetřováním rasově motivovaného deliktu.

"Klaus dosadil sám sebe do mýtu všeobjímajícího státníka. V kauze Hoffmann se sice trochu pustil do soudní moci, jenže lidem ukázal, jaký dokáže mít nadhled a pochopení," říká jeden z jeho bývalých spolupracovníků. Nechtěl být v novinách jmenován, nepřál si spory s prezidentem. "Osobně mě jeho chování nepřekvapuje. Co ho znám, toužil se stát velkým politikem a oslňovat davy. To, jak šikovně využívá prezidentské funkce, mu to umožňuje."

Jsem jedním z vás

Prezident postavil velkou část svého dosavadního konání právě na kontaktu s lidmi. Zatímco jeho předchůdce Václav Havel ke konci své kariéry "mezi lid" prakticky nevyšel, Klaus dal už první den své funkce jasně najevo, že se ho stranit nebude. Když po jmenovacím ceremoniálu vyšel pozdravit občany na nádvoří Hradu, vybídl je, aby nestáli za provazy a přišli přímo k němu.

V této praxi pokračuje - stačí se podívat, co dělal minulý týden. Kromě toho, že přijal zahraniční diplomaty, se vypravil podpořit olympioniky do Atén a ještě před tím vystoupal s poutníky na Sněžku. Jak taková pouť vypadala? "Klaus se po cestě několikrát zastavil, ochotně pózoval fotografům a rozdával autogramy, opakovaně si také otíral čelo a obličej kapesníkem. Při jedné ze zastávek po cestě si prezident krátce prohlédl také nově zpřístupněné podzemí bývalého Dolu Kovárna," napsala agentura ČTK. Na fotografiích se pak skutečně Klaus usmívá v převleku za havíře.

Je to přitom ten samý Klaus, který chodí na golf a v minulosti se nechal slyšet, že nezná nic falešnějšího než džínové bundy či jeden z nejpopulárnějších filmů minulosti Marečku, podejte mi pero. A který třeba řekl, že by ho nikdy nenapadlo jít jen tak do hospody. "Že bych trávil večer tím, že půjdu do hospody a bude to primárním programem, to jsem myslím za šedesát let svého života nikdy neudělal," řekl před lety v pořadu Narovinu.

Obrušování hran

Zapadnout do mýtu velkého otce - který se v Česku pojí s prvním prezidentem T. G. Masarykem - se Klausovi daří tím víc, čím lépe obrušuje své vlastní hrany.

"Česká veřejnost nejvíc oceňuje politiky, kteří jsou relativně málo konfliktní," říká Jan Herzmann z agentury TNS Factum. "V tomto směru udělal Klaus velký pokrok. Stáhl se z pozic jízlivého politika, který tak nepříjemně vystupoval v debatách."

Za poslední rok a půl se jen těžko hledá velké politické téma, v němž by Klaus vystoupil tak neústupně a tvrdě, jako to dělával. Výjimkou jsou snad jen jeho varování před evropskou integrací, jenže téma kontroverzní v politických kruzích není tak kontroverzní v očích občanů. Klaus svými obavami z posílení role Německa či Francie pouze hraje na strunu jiného zažitého českého mýtu - mýtu o tom, jak Čechy v minulosti všichni zradili a opustili. A koneckonců i mýtu o zlatých českých ručičkách; to když říká, že národ se v Evropě neztratí.

"Chování Václava Klause by se někdy dalo označit jako laciné," míní politoložka Vladimíra Dvořáková. "Jenže s jeho schopností vnímat atmosféru ve společnosti vyznívá jinak: skutečně se dokázal prezentovat jako prezident všech."

iHNED

obsah | publicistika