Klaus: Důsledky rozšíření Evropské unie
V posledních týdnech jsme si mohli přečíst stovky výroků o historickém významu rozšíření Evropské unie o 10 nových, většinou bývalých komunistických zemí střední a východní Evropy. Slov zaznělo mnoho, obávám se však, že seriózní, patřičně strukturované analýzy bylo velmi málo. Apriorním postojem prakticky všech řečníků a komentátorů bylo, že jde o změnu jednoznačně pozitivní a o změnu pro všechny přínosnou, ale jakýkoli náznak zamyšlení se nad tímto tvrzením, jakýkoli náznak kritiky, otazníků či připomenutí nenulových nákladů této změny byl považován za krátkozrakost či zlý úmysl, byl rezolutně odmítán, karikován a znevažován.
Žádný spolek by si neměl přivlastňovat Evropu
Musím začít zmínkou o jedné zdánlivě nedůležité věci. V nemalém počtu projevů a komentářů se mluvilo o rozšíření Evropy (a nikoli Evropské unie). To bylo pro nové členské země velmi bolestné a urážlivé, protože dobře pochopily, že nejde o přeřeknutí se. Nemohou se s tím smiřovat. Země jako Česká republika byly, jsou a budou evropské v EU i mimo unii, byly evropské před existencí Evropské unie a budou evropské i po jakékoli další budoucí metamorfóze uspořádání evropského kontinentu.Žádná konkrétní, a proto časově podmíněná forma evropského uspořádání nikdy neměla a nemá právo ani dnes, aby si Evropu přivlastnila. Ztotožňování Evropy a Evropské unie je metodologickým omylem, je nepokorou vůči historii a současně je i mimořádnou necitlivostí. Neměli bychom se jí dopouštět.
V tomto svém krátkém vystoupení, které není politickým prohlášením prezidenta jedné nové členské země, ale vystoupením akademicky uvažujícího prezidenta v akademickém prostředí, se nemohu pokoušet o scientistní analýzu důsledků letošního rozšíření Evropské unie, a už vůbec ne o analýzu empirickou. To učinit zůstává dlouhodobým úkolem akademiků, i když ani v jejich případě to není a nebude snadný úkol, protože k tomu není k dispozici žádná adekvátní vědní metodologie a instrumentárium. Pokusím se proto dnes alespoň o elementární strukturalizaci problému, založenou na odlišování důsledků rozšíření pro nové členské země, pro "staré" členské země a pro unii jako celek.
* a) Důsledky formálního členství pro nové členské země
Okamžikem vstupu - byť vstupu s mnoha výjimkami a omezeními (které představují výhody pro existující členy) - získávají nové členské země jisté, pro ně nesmírně významné politické uznání. Dostává se jim formálního potvrzení vysoké úrovně jejich dnešní politické, ekonomické i obecně civilizační zralosti, vyspělosti a stability.
Symbolické ocenění úrovně nových členů
Členstvím v unii jsou znovu zařazeny mezi normální, standardní evropské země po půlstoletí nenormálnosti, po půlstoletí života v komunismu. Toto ocenění je pro tyto země a pro občany těchto zemí velmi důležitou věcí. To je pro ně také hlavním výnosem, který z členství v EU plyne, byť ne všichni z nich vědí, že se jedná o výnos, který je spíše symbolický a který nemá žádný bezprostřední hmatatelný efekt. O toto uznání tyto země usilovaly jedno a půl desetiletí. V jistém smyslu je jejich členství v Evropské unii - pro ně samotné i pro celý "zbytek světa" - signálem, že éra postkomunistické transformace definitivně skončila a že už se v jejich případě jedná o země systémově či institucionálně shodné se zeměmi západní Evropy, tedy se zeměmi, které měly to štěstí, že se nestaly objektem komunistického experimentu.Mnoho dalších bezprostředních efektů nevidím. Často se mluví o efektech otevření, o efektech liberalizace pohybu lidí, zboží, kapitálu a hlavně idejí.
Míra otevření těchto zemí vůči zemím EU a stejně tak opačně - otevření zemí unie vůči těmto zemím - se však 1. květnem 2004 nijak nezměnila. Efekty plynoucí ze vzájemných intenzivních vztahů postupně narůstaly již od chvíle zbourání berlínské zdi a přestříhání ostnatých drátů železné opony v listopadu 1989 a tyto efekty byly již dávno před 1. květnem 2004 "zkonzumovány". Reziduální efekt formálního členství z hlediska vztahů zemí a z hlediska vztahů jejich jednotlivých subjektů je a bude velmi malý.
Stejně marginální je i přímý finanční efekt, a to zejména pro vyspělejší země mezi novými členy.
Česko bude unii spíše platit než dostávat peníze
Všechno ukazuje na to, že Česká republika bude v nejbližší době čistým plátcem, nikoli čistým příjemcem peněz z Evropské unie, což je velmi odlišné od stavu, který existoval, když do EU (tehdy ES) přistupovaly země jako Řecko, Irsko, Španělsko nebo Portugalsko. Proto také dávání těchto zemí za příklad není správné. Mnoho obyvatel nových členských zemí však zkušenostem těchto ekonomicky méně vyspělých zemí uvěřilo a očekávalo totéž. Nebude tomu tak.Výrazný efekt nevidím ani v tom, že by nové členské země získaly možnost ovlivňovat rozhodovací procesy v EU. Nejsou na to dostatečně připravené (ještě dlouho zůstanou v roli "junior members"), v drtivé většině případů se jedná o země malé a největší brzdou je to, že demokratický deficit unie a její dnešní míra byrokratizace jejich účinnou participaci na rozhodování stejně fakticky neumožňují.
Nové členské země již v období před svým vstupem přijaly legislativu EU, tzv. acquis communitaire, a spolu s ní i Evropský (původně německý) model korporativistického státu soziale Marktwirtschaft - jednoznačně spojený s malou konkurenceschopností firem, s nepružností a rigiditou ekonomiky, s vysokou nezaměstnaností a s pomalým ekonomickým růstem. To tyto země, nacházející se na nižší ekonomické úrovni, než je evropský průměr, nepovede ke skutečné ekonomické konvergenci.
Legislativa Evropské unie není zásadní změnou
Dokonce hrozí, že tato nominální konvergence (přijetí legislativy Evropské unie) bude naopak brzdou konvergence reálné. Zdůrazňovat toto v zemi, která prožila Vereinigung, kde jsou efekty znovusjednocení (neboli rychlé nominální konvergence) dostatečně známé, určitě není třeba. Je však nutné říci, že ani v tomto smyslu sám 1. květen 2004 žádnou zásadní změnu nepřináší, neboť legislativa EU byla v nových členských zemích přijímána už řadu let, respektive její přijetí bylo předpokladem, nikoli důsledkem vstupu. Tento nástin pozitivních, neutrálních, respektive negativních efektů jistě není ani vyčerpávající, ani dostatečně empiricky podložený, ale věřím, že může představovat inspiraci a návod pro analýzy hlubší. Musím však trvat na tom, že je založen na skutečném prožitku aktivního účastníka předvstupní éry, že to není pohled nezávislého pozorovatele.
* b) Důsledky rozšíření EU pro staré členské země
I když byly efekty z asymetrické předvstupní liberalizace a z bezelstného otevírání se budoucích členských zemí pro vyspělejší, starší členské země jednoznačnou výhodou, nahlas říkám, že formální členství nových zemí žádnou skutečnou výhodou pro staré členské země není.I když v celé předvstupní éře pro staré členské země výnosy z kontaktů s těmito zeměmi převyšovaly náklady, které je to stálo, po formalizaci členství se poměr nákladů a výnosů zhoršuje. To staré členské země vědí, a proto se svým souhlasem s rozšířením EU příliš nespěchaly.
Tento postoj nikomu nezazlívám, protože autentické lidské zájmy respektuji. Žádným překvapením není ani to, že na rozšíření daleko více tlačila bruselská byrokracie (byrokracie se vždy snaží rozšiřovat prostor svého působení) než staré členské země.
Opakuji, že to od nich považuji za racionální, a proto není žádný důvod, aby to popíraly. Vzhledem k sice neoprávněnému, ale stále se opakujícímu ztotožňování EU s Evropou nemohly staré členské země exkluzivitu klubu EU dále udržovat, a proto došlo k rozšíření - bez ohledu na skutečné zájmy těchto zemí.
Analyticky je velmi obtížné oddělovat efekty velmi těsných vztahů starých a nových členských zemí, existujících více než jedno desetiletí, tedy před rozšířením EU, od efektů, které nově vznikají po rozšíření. Určitě se zvyšuje konkurence o unijní peníze, určitě se zesílí, i když asi méně, než je očekáváno, migrace pracovních sil (ale i studentů) směrem do bohatších zemí, určitě se teprve teď někteří opatrnější Západoevropané "osmělí" a prvně do nových členských zemí jako turisté, obchodníci, investoři přijedou, určitě se zesílí kulturní a celkově civilizační výměna, ale tyto jevy je velmi těžké kvantifikovat. Neodvažuji se proto prezentovat žádné tentativní kvantitativní odhady důsledků těchto efektů. Neměla by se ale dělat laciná propaganda v opačném směru.
Souhrnně se dá říci, že bezprostřední efekt letošního květnového rozšíření nebude pro staré členské země velký a že bude jen těžko pozorovatelný a kvantifikovatelný.
* c) Důsledky rozšíření pro Evropskou unii
Zvětšení počtu členů z 15 na 25 znamená zvětšení EU jako instituce. Zdůrazňuji-li slovo instituce, chci tím vyjádřit, že nejde o zřetelné zvětšení rozsahu jednotného trhu (single market), protože to už ve skutečnosti nastalo dávno před okamžikem formálního rozšíření.Současně je určitě pravda i to, že nízká mobilita pracovních sil, rigidita ekonomických vztahů a administrativní komplikace, typické pro Evropskou unii, nebyly 1. květnem 2004 nijak zásadně pozměněny. Kvalita trhu se proto nijak nezměnila.
Blokové a kontinentální vnímání světa
Síla unie se také výrazně nezmění, ale letošní rozšíření EU povede ke zvětšení iluzí těch, kteří mají "blokové" nebo snad kontinentální vidění světa, tedy těch, kteří předpokládají, že bude-li Evropa větší a kompaktnější, bude mít větší šanci čelit hegemonii USA a obrovským aspiracím Asie.Toto blokové (či blokistické) vidění světa, které se tak zřetelně projevilo v návrhu evropské ústavy, je fatálním omylem. Evropa je (a ještě dlouho bude) pouhým konglomerátem zemí a o autentičnosti "lidu" Evropy nelze v žádném případě mluvit. Navíc, neexistuje žádný důkaz o tom, že "big is beautiful". I konkurenceschopnost Evropy je jen statistickým artefaktem, neboť existuje jen a jedině konkurenceschopnost firmy. Konkurenceschopnost kontinentu neexistuje. Kontinent (ani EU) není ekonomickým subjektem, nevyrábí, neobchoduje, neinovuje, neinvestuje, nespoří, neracionalizuje výrobu, nesnižuje náklady. Toto stále se v politice a v médiích šířící blokistické vidění světa je v ostrém protikladu nejen s politickými, ekonomickými a demografickými realitami současné Evropy, ale i s dominantními globalizačními tendencemi. Rozšíření na 25 členů výrazně ovlivní rozhodovací procesy v EU. Na straně jedné dojde ke zvětšení transakčních nákladů fungování této instituce, protože k dnes existujícímu mechanismu je bez jakékoli jiné změny přidáváno 10 nových účastníků stejných procesů (což je zvýšení o 40 procent). To je vědomá cena za rozšíření, ale její výše není snadno kvantifikovatelná. Proto je jen málo pochopená a seriózně diskutovaná. Rozsah politik, aktivit, intervencí v EU neklesá (přijetím ústavy v její dnešní podobě by naopak radikálně vzrostl) a to má - při zvýšení počtu zúčastněných subjektů - nenulové náklady. To platí pro každý centralizovaný a hierarchicky organizovaný systém a je to zákonitost, které se nelze zcela vyhnout.
Nárůst anonymity rozhodování
Jedna metoda snížení těchto transakčních nákladů (či spíše brzdění jejich růstu) však existuje. Je jí zesílení demokratického deficitu rozhodování, snížení rozsahu procedur demokratického typu ve prospěch hierarchického rozhodování, zvýšení podílu moci užšího jádra unie, zvětšení počtu oblastí, kde je v unii používáno většinové hlasování atd.Nepochybně tam také patří nárůst anonymity rozhodování, další zvětšení vzdálenosti občana od centra rozhodování, další depersonifikace Evropské unie jako takové. To jsou v každém případě evidentně negativní důsledky nedávného rozšíření. Nejsou bohužel změnitelné žádnými dobrými úmysly politiků či úředníků.
Aby mi bylo dobře porozuměno, zopakuji argumentaci. Máme tři proměnné - počet členských zemí, rozsah politik EU a mechanismus rozhodovacích procesů. Mezi nimi není a nemůže být pozitivní komplementarita, ale trade-off, něco za něco. Zvýšení jedné proměnné (počet zemí) při nezměněné proměnné druhé (rozsah politik) nutně vyvolává přizpůsobování proměnné třetí (rozhodovací mechanismy). Musím trvat na tom, že vyslovit tento banální závěr není euroskepticismem, ale uplatněním elementárního logického myšlení.
Tím se dostávám k závěru. Formální rozšíření EU není žádnou radikální změnou, je pouze východiskem pro zesílení procesů, které v různé intenzitě probíhaly v celém posledním desetiletí. Některé z nich měly znaménka kladná, jiné záporná. Bude tomu tak i nadále.
Zásadní problém vidím v něčem jiném. Vidím ho v nezbytné změně základního modelu evropského společenského uspořádání.
Nová Evropa ekonomické svobody
Před rokem byla Evropa dělena na starou a novou podle kritéria preference způsobů prosazování politické a občanské svobody ve světě. Nepovažuji to za dělení užitečné a férové. Zkusme si však termín "Nová Evropa" ponechat. Zkusme mu dát význam Evropa ekonomické svobody, Evropa malého a nerozpínajícího se státu, Evropa bez státního paternalismu, Evropa bez pseudomoralizování politické korektnosti, Evropa bez intelektuálního snobismu a elitářství, Evropa bez supranacionálních, celokontinentálních ambicí, Evropa bez ideologie evropeismu. Kdyby někdo takovou Evropu přes oceán nálepkoval slovem "Nová Evropa", bylo by to jen dobře. Musím však zdůraznit, že takové implikace nedávné rozšíření EU o 10 států mít nebude.Autor je prezidentem České republiky
obsah | publicistika