V kauze Lety se znevažuje lidské utrpení

A to ještě nic netušili o tom, co přijde - vyřazení židovských spoluobčanů z normální společnosti, jejich povinné označkování žlutými hvězdami a jejich tragický osud ve vyhlazovacích táborech.

Stejně tak ovšem nevěděli, že podobné utrpení čeká po okupaci zbytku českého a moravského území rovněž Cikány, kteří tam žili.

(Hovořím-li zde o Cikánech, a ne o Romech, pak jen proto, že za první republiky a tzv. protektorátu zde takřka žádní Romové nežili. Obětí nacistické perzekuce se stali příslušníci jiné cikánské skupiny -Synthové, zatímco Romové přišli do českých zemí až po válce.)

Avšak ani skutečnost, že v období tzv. druhé republiky dočasně na povrch vyplavala domácí spodina s antisemitskými názory, ani rasistická politika německých okupantů ještě neudělaly z Čechů antisemitský a rasistický národ.

Je pravda, že Češi se - až na výjimky - nezastali svých židovských a cikánských spoluobčanů, když museli nastoupit svoji poslední cestu do koncentračních táborů. Ale je také pravda, že žádná z masových českých politických stran neměla před válkou ve svém programu řešení "židovské" či "cikánské" otázky.

Ani násilné, ani žádné jiné, a to nejspíš proto, že existenci žádné takové "otázky" ani nevnímala. Antisemitismus a rasismus měly v Československu - ve srovnání například s Německem či Polskem - vždy minimální zázemí. Proto nelze ani loutkovou vládu tzv. protektorátu Čechy a Morava obviňovat z antisemitské a rasistické politiky.

Byla to prostě vláda porobeného a zotročeného národa, která s větší či menší mírou horlivosti vykonávala příkazy okupantů a nejednala ze své svobodné vůle.

Koncentrační, internační a jiné tábory, které v průběhu druhé světové války na území protektorátu vyrostly, nebyly nástrojem či projevem českého rasismu. Ani ty, které byly určeny pro Židy, ani ty, ve kterých končili Cikáni. Nic na tom nemění skutečnost, že v některých z nich vězně hlídali čeští četníci, a dokonce ani to, že mnozí z nich vynikali v týrání svých obětí horlivostí, sadismem a krutostí.

Tyto lidské stvůry by se totiž stejně chovaly (a nejednou tomu tak skutečně bylo), i kdyby měly hlídat vězně s plavými vlasy a modrýma očima.

To je jedna stránka věci. Tou druhou je snaha o bagatelizaci trápení a smrti, kterým byly desetitisíce československých občanů po okupaci své vlasti vystaveny jen proto, že se narodily cikánské či židovské matce. Cikáni, stejně jako Židé, byli násilím vytrženi ze svého přirozeného životního prostředí, byli zbaveni lidské důstojnosti a svobody a nuceni žít v prostorech obehnaných ostnatým drátem.

Že tábor v Letech u Písku nebyl vyhlazovacím lágrem, mu neubírá nic na děsivosti. To platí o Terezínu taky, a přesto je jedním ze symbolů židovského utrpení. Protektorátní úřady, vykonávající vůli okupantů, v něm Cikány soustřeďovaly, koncentrovaly, a v tomto nejvlastnějším smyslu slova Lety koncentračním táborem byly.

Stejně jako tábory, které na počátku 20. století v jižní Africe pro Búry zřizovali Angličané, a stejně jako gulagy, které pro své oběti v Sovětském svazu nechal budovat Stalin. Ani jedny, ani druhé nebyly vyhlazovacími tábory, a přesto v nich o život přišly v prvním případě tisíce a ve druhém případě stovky tisíc lidí.

V Letech u Písku zemřelo něco přes tři stovky lidí. Může někdo tvrdit, že je to málo? Tři stovky nevinných lidí! Většina z nich zemřela na infekční onemocnění, do plynu v Letech nešel nikdo. Ale právě do těch Letů šli všichni proto, aby odtud pokračovali dál, do vyhlazovacích táborů, tam, kde na ně plynové komory čekaly.

Tento osud také nakonec potkal takřka všechny původní české a moravské Cikány; většina z nich dobu německé okupace nepřežila.

Tyto krutosti se odehrály, nejsou výmyslem historiků a je třeba si je s pietou připomínat. Vyžaduje to ovšem na obou stranách dobrou vůli poučit se z nich. Většinová společnost žijící v České republice se nemůže tvářit, že se jí tato smutná kapitola jejích dějin netýká. Cikánské oběti německého holocaustu si zaslouží stejnou úctu a vzpomínku jako ty židovské.

Příslušníci romské komunity ovšem zase nemohou žít s vědomím (a být v těchto postojích utvrzováni), že vzhledem ke své odlišnosti a tragické minulosti svého etnika mohou žít s většími právy a menšími povinnostmi než ti ostatní.

Taková politika jen nahrává extremistům na obou stranách. A jejím výsledkem může být právě nesmyslná snaha (těšící se větším sympatiím veřejnosti, než se může z oficiálních sdělovacích prostředků zdát) jakési obskurní Národní strany vybudovat na místě utrpení a smrti pomník, který toto utrpení a smrt vědomě popírá a znevažuje.

"Do plynu v Letech nešel nikdo. Ale právě do těch Letů šli všichni proto, aby odtud pokračovali dál, do vyhlazovacích táborů, tam, kde na ně plynové komory čekaly."