Manžel Milady Horákové uprchl jako dřevorubec
Historici dosud podrobnosti z jeho útěku neznali. Horák je totiž neprozradil ani své dceři. Tajemství vyšlo najevo až 17 let po pádu komunismu, když se reportérovi MF DNES a dramaturgovi dokumentárního cyklu Příběhy železné opony ozvali pamětníci.
Sdílené osudy
Zemědělský inženýr a doktor technických věd Bohuslav Horák pracoval před válkou v rozhlase. Koncem třicátých let se dokonce stal programovým ředitelem Radiožurnálu.S manželkou sdíleli své osudy i politickou angažovanost. Za okupace pracovali v odbojové organizaci Petiční výbor věrni zůstaneme, oba zatklo gestapo. Z války, ve které nastoupil k pochodu smrti, se Horák vrací sice živý, ale silně vyčerpán.
Osudy obou manželů zamíchal únor 1948. Horáková se vzdala poslaneckého mandátu a lehko se nežilo ani manželovi. Přestože oba měli náznaky, že se na ně něco chystá, zůstávali v republice. Milada Horáková chtěla bojovat za demokracii doma. "Situace byla zralá na útěk. Nevím, proč jsme ještě čekali," vzpomínal později na poúnorovou dobu Bohuslav Horák.
Útěk v domácích botách
Past sklapla koncem září, rok po převratu. "27. září jsem jel s Miladou dolů do města, ona do úřadu a já zase za svými informacemi. Přála si, abych se kolem dvanácté vrátil domů, hlavně kvůli naší Janě. Slíbil jsem jí to. To jsme spolu mluvili naposledy. Rozloučili jsme se dole na Václavském náměstí," popsal Horák poslední setkání s manželkou.Domů se pak skutečně vrátil tak, jak ho žena žádala. Místo ní ale přišla StB. "U vrátek naší zahrady zazvonili dva páni ve špinavých dešťových pláštích. (Hospodyně) Mařenka je vpustila dovnitř. Byli to lidé od StB," vypráví dcera Jana.
Bohuslavu Horákovi se podařilo utéct. "Přišel, políbil mne a zmizel," vzpomíná dcera na chvíli předtím, že otec v domácích botách zmizel přes terasu zahradou. V tu chvíli ještě věřil, že stihne varovat ženu. Ta už ale byla zatčená. "Milada byla zatčena asi ve tři hodiny odpoledne ve své kanceláři v Masné ulici. To jsem se však dozvěděl až další den, kdy jsem už bloudil Prahou a hledal nějakou cestu přes hranice," napsal Horák. Tak začala jeho cesta do Ameriky.
Dobrodružná emigrace
Horáka se ujal evangelický farář Jan Kučera, který ho skryl u rodiny Jana Hajšmana. Od něj Horákova cesta pokračovala do Meclova u Horšovského Týna. Společně s dalšími uprchlíky ho zde ukryl mlynář a současně převaděč Šimák.V mlýně strávili uprchlíci - mezi nimi i hrabě Lobkowicz - čtyři dny. Poté se v přestrojení za dřevorubce vydali na valníku traktoru ke státním hranicím.
"Střídal jsem se s otcem při řízení. Dojeli jsme do zakázaného pásma, otec měl propustku, ještě tam byli finančáci. Začalo se dělat dříví, nakládalo se," popisuje mlynářův syn, tehdy třináctiletý Josef Šimák, jak se blížili k hranici. Kontrolu finanční stráže nakonec zvládli jen díky Šimákově pohotovosti. Mlynář se pak s uprchlíky pěšky vydal k tři kilometry vzdálené hranici a úspěšně je dostal za oponu. "Po dvou měsících čekání jsem přešel hranice 1. prosince 1949," poznamenal si Bohuslav Horák.
Cesta do Ameriky mu trvala ještě dlouhé čtyři roky. V táboře Valka musel čekat na povolení k odjezdu, které mu komplikovala doma podaná přihláška do KSČ. Do strany se přihlásil v těžké poúnorové době po dohodě s manželkou. Členem se ale nestal a žádost v době zatčení nebyla projednána.
Hluboce ho zasáhlo, že manželka i dcera zůstaly v Československu. "Od chvíle svého útěku vím o Miladě jen z procesu, jemuž jsem naslouchal v lágru Valka jako bezmocný uprchlík. Tehdy jsem také naposledy slyšel její hlas a pak už jen z londýnského rádia zprávu o popravě," napsal později. "Milada však zůstává stále na scéně mého života," dodává.
Vztah k dceři zase ilustruje vzpomínka mlynářova syna Josefa. "Když pan Horák odcházel s námi na dřevo, vzpomínám si, že se díval na moji sestřičku jak spí. A viděl jsem, jak mu tekly slzy," vypráví.
obsah | publicistika