Čeští fanoušci v offsidu

Česko patří z hlediska úspěchů k nejlepším fotbalovým zemím světa. Přesto stadiony zejí prázdnotou. Důvodů je řada. Těžko říct, který je hlavní. Nejčastěji je v této souvislosti zmiňována korupce a násilí. Nicméně svou velkou roli sehrála i komunisty přerušená tradice a odchod těch nejlepších hráčů.

Manželé Bohumil a Slávka Židkovi milují fotbalovou Spartu. Nemohou se od ní odtrhnout. "V září 1968 jsme byli v Anglii a váhali, jestli tam nezůstaneme. I Sparta přispěla k tomu, že jsme se rozhodli vrátit," vypráví Bohumil Židek. Ostatně, právě se s manželkou vrátili z pražského Strahova, kde sledovali přípravné utkání druholigové rezervy Sparty s A-mužstvem dorostu.

Na zápasy některého z týmů v rudých dresech chodí skoro každý den. Klub takhle naplňuje život manželů - inženýrů ekonomie už bezmála padesát let. Jezdí s ním i na všechna soustředění. Do Rakouska, na Kypr nebo na Kanárské ostrovy. Podle Sparty si plánují dovolenou. Mají dokonalý přehled a hráči i trenéři je respektují.

Pan Židek zdědil lásku ke Spartě po otci. A pak ji předal své tehdejší snoubence. Od té doby jsou na Spartě téměř doslova závislí. "Nedovedu si moc představit, že bychom museli z nějakého důvodu zůstat bez fotbalu," tvrdí pan Židek.

Slavia, druhý z nejslavnějších českých klubů, má podobný poklad ve čtyřiasedmdesátileté Blance Zikové. Když bude celý strahovský stadion zarytě mlčet, energická paní Ziková prořízne ticho ze sedadla uprostřed hlavní tribuny výkřikem: "Slavie, do toho!" Nelze ji přeslechnout. Patří ke Slavii stejně jako hvězda na dresech sešitých z červené a bílé látky.

Jenže takových fanoušků, kteří fotbalem žijí, už v Česku mnoho není. Počítají se na desítky, možná stovky. Včera začala fotbalová liga, soutěž, která by měla elektrizovat davy, ale nic moc se neděje. V minulé sezoně přišlo na každé kolo jen něco málo přes třicet tisíc fanoušků. V průměru 3840 na každý zápas.

Fotbal v Česku přestal být fenoménem, strhující zábavou. Byť v dávné i nedávné historii nasbíral tolik triumfů, že se Československo, respektive Česko řadí mezi nejúspěšnější fotbalové země planety. Domácí fotbal ztratil přitažlivost. Neleskne se hvězdami. Nenabízí tolik zábavy, aby vytáhl Čechy z křesla před televizí. Doplatil na několikrát násilně přervanou tradici. I na rozpad Československa.

Záchrana? Národní tým

Nebýt reprezentace, vedlo by se českému fotbalu ještě hůř. "Český fotbalový divák je dnes hodně vázán na národní tým, protože problémy v klubovém fotbale, zejména v lize, jsou obrovské. Vazba na jednotlivé kluby spíš klesá, než aby vzrůstala. Proto se hledá náhradní objekt, a tím je u nás reprezentace. Zejména kvůli úspěchům. Jakmile by se vytratily, klesne i zájem o národní tým jako takový," říká sportovní psycholog Pavel Slepička, profesor na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, který se dlouhodobě zabývá sportovním diváctvím.

Před rokem, na mistrovství Evropy v Portugalsku, nebyl rozdíl mezi českými fandy a příznivci z ostatních zemí. Dresy, záplava vlajek, transparenty a vytrvalé povzbuzování. Potřetí v řadě patřili Češi k nejlepším divákům na šampionátu. Jenže pokud je někdo v srpnu čekal na ligových stadionech, vyhlížel marně. Nepřišli.

Neopakovala se sezona 1996/97. Tehdy, v létě roku 1996, outsider z Česka šokoval kontinent ziskem stříbrných medailí na mistrovství Evropy v Anglii. A lidé se hnali na tribuny. Návštěvnost se skokově, během jediného roku, zvedla o dva tisíce diváků na utkání. Jedinkrát v historii samostatné české soutěže se přehoupla přes sedm tisíc lidí na zápas. Byl to ale poslední záblesk zlatých časů. Brněnský stadion Za Lužánkami nabídl neskutečnou podívanou, když ho při utkání domácího týmu se Slavií zaplnilo více než 44 tisíc diváků. Pak se křivka zlomila a s drobnými výkyvy (jako byl například předloňský vzestup Baníku Ostrava) padala až na nelichotivý rekord poslední sezony - 3840 diváků.

Při hledání důvodů se musí začít právě v roce 1996. Úspěch v Anglii výrazně pustil lize žilou. Odčerpal jí hvězdy. Tento trend se už nepodařilo nikdy zastavit. Slavia, mistrovské mužstvo a semifinalista Poháru UEFA, prodala čtyři esa - Poborského, Šmicra, Bejbla a Suchopárka. Ze Sparty zmizeli Nedvěd a Kouba, hráči, kteří se výrazně zapsali do historie.

S každým dalším rokem mířilo za hranice víc a víc fotbalistů. K nejlepším se přidávali nadprůměrní a stále častěji i průměrní. Sotva ligu začal bavit mladičký sparťanský supertalent Tomáš Rosický, už byl prodán za půl miliardy do německého Dortmundu. Dnes působí za hranicemi kolem stovky českých fotbalistů. To je devět jedenáctek. Devět výtečných týmů, které scházejí lize. Tolik českých hráčů se nikdy najednou neobjevilo v žádné sezoně zámořské hokejové NHL.

Českým klubům ale nezbývá, než hráče prodávat, ocitly se v začarovaném kruhu. Na fotbal chodí málo diváků, což znamená nízké příjmy ze vstupného. Sponzoři rozpočet ale nenaplní. Klíčovým momentem pro udržení rozpočtu se tak stává právě prodej fotbalistů. Sparta takhle každoročně pokrývá třetinu svých potřebných příjmů.

Diváci jsou motivace

Fotbal musí v Česku tvrdě soupeřit o přízeň s hokejem. Malý národ má dva oblíbené sporty s velkými úspěchy. A popularita se mezi nimi do značné míry přelévá. "Naši lidé mají rádi úspěch. Slavné osobnosti. Což při výluce v NHL zdokumentoval hokej," tvrdí Jan Kinda, šéf marketingové firmy STES, která "prodává" českou ligu. "Až teď hokejisté odejdou do zahraničí, čeká extraligu pokles. Jde o slavná jména. Dostat se do Kladna na Jaromíra Jágra bylo loni téměř nemožné. Vyprodal i Sazka arenu, i když lístky nebyly nijak levné. Za osobnosti lidi neváhají utratit peníze."

Štíhlý inženýr Kinda sedí ve vysokém koženém křesle v kanceláři na pražském Veleslavíně. Na stole má malou plastiku konce golfové hole. Jeho vášeň připomíná i další výzdoba. Mezi golfové greeny se ovšem vešly i fotografie fotbalových hrdinů a také malebný obraz vyvedený v teplých barvách: zpoza plaňkového plotu vykukuje osamělá brána na jemňounce zeleném hřišti kdesi pod kopcem. Na trávníku stojí jediná postavička a kus od ní se povaluje balon.

Tak nějak vypadá fotbal na venkově, když kluk zahodí tašku a jde si po škole zakopat. Jan Kinda se ale pohybuje ve velkém fotbalovém světě. "I ve fotbale jsme zaznamenali jeden ohromný signál, že čeští fanoušci mají rádi osobnost. Šlo o návrat Karla Poborského," připomíná Kinda.

24. července 2002 se vrátil záložník Karel Poborský z působení ve velkoklubech Manchesteru United, Benfice Lisabon a Laziu Řím. Měl před sebou budoucnost symbolu Sparty, jejího idolu a reklamní hvězdy -muže z plakátů, kterými je dnes polepeno okolí stadionu. Na úvodní zápas sezony s Teplicemi proudily na Letnou davy -Sparta by měla vyprodáno.

Něco takového ovšem nečekala - v pokladnách bylo tehdy málo lístků. Mnoho fanoušků se otočilo u brány. Vytrvalci se nakonec dostali dovnitř zadarmo. V hledišti sedělo patnáct tisíc lidí. Kdyby se naráz přerušily všechny soutěže v Evropě a hvězdy by zamířily domů, zažila by liga určitě podobný zlatý rok, jakým nyní prošel hokej.

Odliv hráčů se podepsal i na způsobu hry. Kolik je kvalitních, dynamických a dramatických zápasů v jednom kole? Sotva jeden, možná dva. "Na Západě hráči jedou do poslední minuty, snaží se dát gól. Oni hrají na diváka. Pokud by se podařilo na tohle striktně najet u nás, může se návštěvnost zvednout," soudí Kinda.

"Když je plný stadion, výkon hráčů je výrazně vyšší. To je vidět v Německu, kde je průměrná návštěvnost přes 36 tisíc diváků. Přitom německý fotbal není v průměru o moc lepší. Jenže s vyššími návštěvami stoupne i úroveň kopané," dodává skalní fanoušek Sparty Bohumil Židek.

Češi jsou lenošivý národ. K aktivitě je musí zburcovat mimořádná událost. Pak třeba naloží auto zásobami a vyrazí na dlouhou pouť do vzdáleného Portugalska, kam je reprezentace táhla jako magnet. "Víte, já myslím, že se na návštěvnosti fotbalu projevilo to naše chataření a chalupaření," vypráví v kavárně pražského hotelu Ilf nedaleko stanice metra Budějovická novinář Jaroslav Šálek.

Prošedivělý muž ve sportovním tričku píše o kopané víc jak pětačtyřicet let. Dodnes působí v odborném týdeníku Gól. "Kluby si pro ligu volí nevhodné časy. Proč hrají pražské týmy v sobotu od osmi hodin, když je město vylidněné? V neděli na šestou by se přece leckdo vrátil. Takhle je lepší pustit si v sobotu odpoledne televizi, protože dneska už ji má na chatě skoro každý," míní Šálek.

V tom se shoduje s Janem Kindou, který má na starosti také prodej televizních práv na ligu. "Pohodlnost našich lidí dosáhla takové míry, že si raději sednou, otevřou pivo a koukají do bedny. Mám tchána, který je velký fotbalový fanda. Sleduje úplně všechno. Ale když ho chci vzít na derby, řekne, že se raději podívá na televizi, protože venku je buď moc velké vedro, nebo tam zrovna prší. Nejsme schopni celoplošně vyburcovat diváky a dostat je na stadion. Protože by museli sednout do auta, nebo na ten fotbal dojít, a to se jim prostě nějak nechce," vysvětluje Kinda.

Už se neodehrávají scény z legendární komediální série o rodině Homolkových. "Ludvo, jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak jsi u mě mrtvej Homolka," vyhrožuje otec Homolka, který se chystá na Spartu do Teplic, svému synovi.

Je tu televize. Sledovanost fotbalu na českých stanicích není špatná. A to ani ve srovnání se zahraničím. Na sobotní přenosy na Nově a pondělní na Primě (i když běží v hodně nevýhodném čase) se dívá šest až sedm procent celé populace, tedy čtvrtina všech lidí, kteří mají zrovna zapnutou televizi. Na ligové tribuny přitom dorazí každý víkend jenom zhruba 0,3 procenta obyvatel Česka. Je to divné, zvlášť proto, že české fotbalové hnutí registruje půl milionu aktivních členů. Pět procent obyvatel, nebo jinak, deset procent mužů.

"Trh s nabídkou sportovních utkání je do značné míry přesycen. Lidé mají možnost si vybírat nejen z reálné, ale i ze zprostředkované podívané," připomíná Slepička. Přesto Česko pořád výrazně pokulhává za zhruba stejně velkými zeměmi se srovnatelnými fotbalovými úspěchy. Stačí malý výčet: fotbalisté ze srdce Evropy byli dvakrát vicemistry světa (1934, 1962), vyhráli mistrovství Evropy (1976), na kterém skončili jednou také druzí (1996) a třikrát třetí (1960, 1980, 2004), navíc získali dva Zlaté míče pro nejlepšího fotbalistu kontinentu (Josef Masopust za rok 1962 a Pavel Nedvěd za rok 2003). Připočítat se dají i góly Josefa Bicana, zřejmě nejlepšího střelce světové fotbalové historie. Třetina všech úspěchů je spojena s posledním desetiletím, které je ovšem provázeno úpadkem diváckého zájmu.

Přitom úspěšnost českého fotbalu se vyrovnává se zeměmi, jako je Nizozemsko, Belgie, Portugalsko nebo Skotsko, v nichž panuje nepochybně větší vášeň pro hru. Třeba v desetimilionové Belgii chodí na ligu 2,5 až 3 miliony diváků ročně. Ve stejně velkém Česku zhruba milion. Ajax Amsterdam je pro Nizozemsko totéž co Sparta Praha pro Česko.

Jenže zatímco Sparta vyprodá svoji Toyota Arenu sotva jednou dvakrát do roka, padesátitisícová amsterdamská Arena bývá plná skoro pořád. I v USA, kde je fotbal spíše popelkou, chodí na utkání v průměru necelých 15 tisíc lidí na zápas. "Mám příbuzné, kteří žili v Holandsku. Vrátili se sem a pořád se mě vyptávají, proč tady chodí na fotbal tak málo lidí," usmívá se Jaroslav Šálek.

Jednoznačná odpověď neexistuje.

Natožpak průzkum, který by na tyto otázky odpověděl. Pokud se sociologové zabývají fotbalovým diváctvím, řeší většinou násilí na stadionech. Nicméně se ukazuje, že násilí není tím jediným, a ani ne hlavním důvodem poklesu zájmu o fotbal. Řada lidí se odvolává na to, že právě kvůli násilnostem na stadiony nechodí a neberou tam svoje děti. Jenže dětí bývá v ochozech až dost. Spoluprací klubů s jejich ultras se navíc daří násilnosti eliminovat. Za vstupenky nebo příspěvky na choreografii jsou fandové ochotni respektovat pravidla.

Nedávno si Sparta objednala průzkum fotbalového diváctví, studie však zatím není dokončená, takže klub nechce získaná data zveřejňovat. Faktický šéf posledního mistra Česka Daniel Křetínský se ale nijak netají tím, že by chtěl razantně zvednout návštěvnost na Letné. "Nikde jsem nezažil tak obrovský rozdíl mezi spotřebitelským chováním tady a na Západě jako v případě sportu - z hlediska návštěvnosti a cen vstupného. Pokud předpokládáme, že se to chování bude sbližovat, fotbal by přirozeně měl rapidně růst. Potenciál je obrovský. Naším hlavním úkolem je zvýšení návštěvnosti a zásadní rozvoj merchandisingu," prohlásil Křetínský před tři čtvrtě rokem v rozhovoru pro MF Dnes. "Naším cílem je, aby do tří až pěti let na Spartu chodilo patnáct tisíc lidí," dodal mladý právník, který ve Spartě zastupuje majitele, společnost J&T.

Je to smělý úkol. Naráží však na další z mnoha překážek. Na západ od nás se láska k fotbalu dědí z generace na generaci, stejně jako permanentky. "Až přijede v říjnu do Prahy nizozemská reprezentace, všimněte si mezi fanoušky důstojných postarších manželů v dresech a se šálou kolem krku," doporučuje Kinda. Mezi českými fanoušky by se takových dvojic našlo málo.

Když Liverpool v květnovém finále Ligy mistrů senzačně otočil zápas s AC Milán a po jedenadvaceti letech získal nejprestižnější klubovou trofej Evropy, brečeli na tribunách istanbulského olympijského stadionu muži i ženy všech liverpoolských generací.

Chlapům jak hora s barevným tetováním na celém těle se koulely po tvářích slzy dojetí. Zpívali "You'll Never Walk Alone". Nikdy nepůjdeš sám, tak zní zákon fandů z doků u řeky Mersey. Kdy se tohle objevilo v Česku? Snad když se zemí valila ostravská vlna za zpěvu hymny "Baníčku, my jsme s tebou..."

Jen dvě generace fanoušků

Příznivce zdejších klubů tvoří prakticky jen dvě generace. Vytrvalci, kteří zůstali svému mužstvu věrní po desetiletí... a mládež. "Sociologická struktura diváků je v západních zemích přece jenom mnohem pestřejší než u nás. Tady ve fotbalovém diváctví převažují mladí a velmi mladí lidé. Čtyřiceti procentům z nich není víc než dvacet tři let, což je specifický fenomén," upozorňuje Slepička. "Máme přestárlé fandy, reprezentační fandy, ale klubismus se vytrácí. Děti se k němu nevychovávají. Fanoušci nám takhle vymírají a je to strašně velké procento," povzdechne si Jan Kinda.

Možná i proto jsou dvě kultovní knížky českého fotbalu spojeny s první republikou. Pan Načeradec, nadšený slávista z Poláčkových Mužů v offsidu by asi koukal, kolik lidí dnes zajímají utkání jeho klubu. A vyprávění o Bassově Klapzubově jedenáctce, nepřekonatelném bratrském týmu, už je taky jen vzdáleným snem. Těžko vznikne v Česku podobný bestseller, jakým se v Británii stala Fotbalová horečka. Spisovatel Nick Hornby v ní líčí vlastní osud skálopevného fanouška Arsenalu.

Ještě v padesátých letech byly na českých stadionech běžné třicetitisícové návštěvy. Často se vyšplhaly i k padesáti tisícovkám fanoušků. Pak spadla klec. Rudý režim zasáhl i fotbal. Třeba násilným přejmenováváním klubů. Ze Sparty byl najednou Spartak Sokolovo. Slavia se změnila v Dynamo, ztratila svůj stadion na Letné a na čas i tradiční červenobílé dresy.

Právě Slavia je snad nejvíce prokletým tradičním klubem v zemi. Vykořenění ji postihlo hned několikrát. Naposledy když se přemístila ze zažitého Edenu na Strahov. Návrat na nový stadion, který se nestaví, ač by se měl na podzim otevírat, zůstává v nedohlednu. Pro klub to znamená ohromné trauma. "Slavia měla ve Vršovicích svůj veliký okruh fandů. Jenže ti za ní na Strahov nejezdí. Kdo by se tam také měl trmácet," pokrčí rameny Jaroslav Šálek.

Narušená tradice

Rány, které postihly kluby, se těžko hojí. "Kdybychom měli porovnat, proč třeba v Portugalsku chodí na fotbal daleko víc lidí než v Česku, musíme se rozhodně podívat do historie. Na vývoj celého našeho státu a národa. Naše historie byla dvakrát přerušena," připomíná vývoj v české kopané Pavel Slepička. "První republika měla jakousi tradici vývoje klubů a navázání diváctva, která byla velmi intenzivní. Po roce 1948 došlo k výraznému přerušení vývoje.

Kluby se přejmenovaly, fotbal se posunul úplně do jiných podob. Divácká vazba se postupně oslabovala. A když si příznivci začali zvykat na nové kluby, nové názvy, nové tradice, opět došlo k přerušení."

Sezonou 1993/94 ztratil domácí fotbal další ze svých podstatných nábojů. Sportovním diváctvím se totiž odedávna táhne linie nacionalismu. Když se rozdělilo Československo, toto téma do značné míry zmizelo, zůstala jen lokální rivalita. "Na slovenské soupeře se vždycky chodilo. Zápasy se Slovanem Bratislava, Spartakem Trnava nebo VZŠ Košice byly hodně prestižní," vzpomíná Jaroslav Šálek.

I na sklonku společné federace chodilo na tato střetnutí většinou více než deset tisíc diváků. Ti se najednou museli smířit s doplněním ligy o kluby jako Slovan Liberec nebo FK Jablonec. Také se vytratila Dukla Praha. Úspěšný, byť nenáviděný vojenský tým. Dnes je z ní Marila Příbram a ze slávy zvěčněné v knize Oty Pavla Dukla mezi mrakodrapy zůstaly jen žlutočervené dresy.

Fandové se nemají o co opřít. Štěkání mezi Spartou a Slavií, případně Prahou a Ostravou či Brnem jim na celý rok nevystačí. Třeba takové Skotsko si to kompenzuje v náboženských půtkách. Katolíci stojící za Celtikem Glasgow se vymezují proti protestantům semknutým kolem Glasgow Rangers. Jak se dostanou k sobě, je zle. Z jedné strany létá nadávka "dob", která zkracuje slova "špinaví protestantští bastardi" (Dirty Orange Bastard). Jako odpověď zní "pape" - papeženci. V jednom glasgowském pubu proto raději visí nápis: "Dresy a šály fotbalových klubů jsou zde zapovězeny".

Dílo zkázy pak dokonala úděsná korupční aféra, táhnoucí se rok a čtvrt. Věrné nevyhnala, ale dost možná zadržela doma ty, co se po úspěchu v Portugalsku přece jen chystali na fotbal vyrazit. "Fanoušci jsou lidé, kteří si tvrdě vydělávají na živobytí. A najednou jim někdo poví, že si nějaký rozhodčí několikrát řekl o padesát nebo sto tisíc korun. Vždyť ten fanda musí sedět doma s bolavou hlavou," zdůrazňuje Kinda.

Český fotbal v boji o fanouška tápe. Potřeboval by vzpruhu. Může jí být postup na mistrovství světa, které se bude konat příští rok v Německu. Pomohl by klubový úspěch v evropských pohárech, domácí soutěž by se zviditelnila. "Snad se ten divácký boom přenese i do ligy," doufal nedávno olomoucký trenér Petr Uličný, když jeho tým v letní soutěži Intertoto vyřadil slavnou Borussii Dortmund. Série podobných impulsů by mohla nastartovat obrat v zájmu fanoušků. Možná přestane být divné jít na fotbal - je to pořád jedna z nejlevnějších zábav.

"Často jsem slýchal: Proč se na ten fotbal nevykašleš, vždyť to za to nestojí," vypráví Jaroslav Šálek, co slýchá po letech harcování po domácích i světových stadionech. "Jenže mě to nikdy ani nenapadlo. Fotbal mě nikdy nepřestal bavit."

MARTIN FILIP

obsah | publicistika