České hrátky s euroústavou

Prezident Václav Klaus: Přijetí ústavy EU je nešťastné. Premiér Vladimír Špidla: Je to obrovský pokrok. Stínový ministr zahraničí ODS a europoslanec Jan Zahradil: Vláda prokázala nekompetentnost a neschopnost. Nestínový šéf diplomacie Cyril Svoboda: To, že je každý trochu nespokojen, je důkazem, že ten text je dobrý. Pokud se někomu zdá, že politici hovoří o různých věcech, tak je to pouze zdání. Všichni hovoří o euroústavě, kterou schválili na summitu v Bruselu šéfové Evropské unie.

Už z citovaných vyjádření je zřejmé, že spor o ústavu bude pokračovat a v České republice (stejně jako třeba ve Velké Británii) se může stát významným bitevním polem politických stran v příštích letech.

Schválně píšu o politických stranách (společně s médii), protože jistota, že veřejnost se o tento problém nebude zajímat a nebude mu ani příliš rozumět, je převeliká.

Tentokráte nepomůže vysvětlovací kampaň. Text totiž není jasným sdělením, jakým ústavy většinou bývají, ale je to složitá technokraticko-právní smlouva.

V preambuli euroústavy se přitom píše o "úctě k rozumu". Ta by však vyžadovala jiný text. Irský premiér Bertie Ahern, pod jehož vedením byla jednání v pátek dokončena, přesto tvrdí, že "ústava učiní unii účinnější, průzračnější a demokratičtější". Nechci Aherna chytat za slovo, ale unie do dnešních dnů nebyla "účinná, průzračná a demokratická"? Podle všeho ne úplně. Jenže ústava to nezmění, neboť vznikl jeden z největších kompromisů, jaký kdy spatřil světlo světa.

Jeden příklad za všechny: Do roku 2014 má mít každý členský stát jednoho zástupce v Evropské komisi. Poté se počet komisařů sníží tak, aby odpovídal dvěma třetinám těchto zemí. Do textu však bylo doplněno, že přechod na nižší počet komisařů lze v roce 2014 zvrátit jednomyslným rozhodnutím Evropské rady. To znamená, že to tak být může, ale nemusí. Podobné je to s mnoha spornými body.

O "nesrozumitelné" ústavě však mají čeští voliči rozhodovat v referendu, protože u nás dnes všechny velké politické strany lidové hlasování požadují.

Ale jak hlasovat, když většina obyvatel nebude vlastně tušit, o čem přesně rozhodují? A nepomůže jim v orientaci ani to, že si ústavu unie přečtou. To by jim ji někdo musel přeložit do srozumitelné řeči. Na řadu proto přijdou doporučení politiků i jejich stran a s nimi různé fabulace a zjednodušení. Výsledkem může být ignorování podobného referenda voliči. Nestačily snad eurovolby jako výstraha?

Podstatu problému o víkendu přesně vystihl komentář francouzského listu Le Figaro: "Nikdo neví, jak unie skončí, ale ani největší nadšenci si nesmějí dělat iluze."

V případě nové euroústavy si skutečně iluze nedělejme. Politici rozpoutají bitvu a budou tvrdit, že to dělají "pro lidi", udělají to však jako obvykle "bez lidí" a nakonec nechají "ty lidi" o tom rozhodnout.

VILIAM BUCHERT

obsah | publicistika