Žít s Čechem? A funguje to?

O českých mužích kolují mezi cizinkami hrůzostrašné historky. Skoro to vypadá, že jde o jakási divá zvířata, řídící se výhradně pudem sebezáchovy a pudem rozmnožovacím. Mýty a skutečnost o českém muži se ve svém "chorobopisu" pokusila popsat americká novinářka, která se před lety usadila v Praze.

S radostí vzpomínám, jak jsem se před několika lety na americkém velvyslanectví snažila navázat rozhovor s velvyslancovou manželkou, ženou bezpochyby vysoké úrovně a bystrých názorů, kterou ovšem nebudu jmenovat, abych nepřišla o občanství.

Vedle zahradničení, což je obor, v němž se vyznám asi jako v jaderné fyzice, jsme v hovoru zabrousily na téma partnerských vztahů.

Na mou poznámku, že mám přítele Čecha, reagovala partnerka nejdůležitějšího Američana v Čechách s viditelnou obavou: "Čecha? Ti prý se k ženám chovají velice špatně a jsou to sexisti (tajné americké kódové slovo pro primitiva). Funguje vám to?"

A bylo to venku, zcela výslovné odsouzení 52 procent českého národa, které nepřetržitě slýchám už čtyři roky z úst Američanů obého pohlaví i z úst řady Češek, kterým se dostalo toho požehnání, že si našly "západního" muže a od té doby už nikdy nemusí žehlit košile ani mýt nádobí.

Jediní lidé na světě, kteří zjevně nemají ponětí o své pověsti nepřitažlivých pivních lenochů a maminčiných mazánků, kteří se k ženám chovají jako ke služkám, jsou, uhádli jste, čeští muži. Je to s nimi skutečně tak zlé? To pochopitelně závisí na úhlu pohledu.

Pocházíte-li ze Spojených států, západní Evropy nebo jiné oblasti, kde rovnost pohlaví neznamená totéž co kastrace, pak čeští muži zcela určitě vykazují jisté rysy, které ženám připadají nežádoucí - chovají se příkře, nedbají na svůj vzhled, mají zafixováno, že domácí práce a vaření jsou ženské práce, a libují si v pubertálních vtipech.

Žádný sex ve městě

Na první rande v Česku jsem šla s mužem, který, jak tvrdil, daboval do češtiny Johnnyho Deppa. Připadal mi nafoukaný. Sdělil mi ale, že vypadám jako supermodelka, a tak mi přišlo žádoucí ho trochu poznat.

Seznámili jsme se v sobotu a domluvili jsme si schůzku na následující sobotu. Dva dny předtím se omluvil, že dabuje. Rande jsme přesunuli na následující středu.

I tuto schůzku zrušil, protože "nestíhá". Rande jsme tedy znovu přesunuli, tenktokrát na následující pátek. Ono páteční odpoledne mi volal a oznámil mi, že nemůže přijít.

Zněl vesele. "A proč nemůžeš teď?" zeptala jsem se. "Jsem nametenej," prohlásil hrdě, jako by opilost byla zcela běžnou omluvou, že se člověk nedostaví na schůzku.

Spolehlivost se mými vztahy s Čechy nadále vinula jako červená nit. Nakonec mi jeden český kamarád dal dobrou radu: "Češi obvykle to, co řeknou, nemyslí vážně, ale říkají to ze slušnosti. A tak se při plánování drž pravidla padesáti procent, protože v polovině případů chlap nedodrží slovo."

Snížit svá očekávání se ukázalo jako krajně užitečné. Musíte ovšem neustále plánovat, vytvářet záložní plány a záložní plány pro záložní plány, aby bylo zajištěno, že kvůli bezohlednému idiotovi, který nedokáže přijít včas na domluvenou schůzku, nezůstanete trčet doma, kde si můžete akorát tak lakovat nehty.

Hulvát mezi kráskami

Život je nespravedlivý. Nikde to není zřejmější, než když se rozhlédnete po vagonu pražského metra. Určitě tam spatříte spoustu nádherných Češek a také muže, kteří jsou jistě velice inteligentní a zábavní, nicméně svým účesem připomínají právě odvedeného brance nebo popovou hvězdu z osmdesátých let.

Čeští muži jsou obklopení nesmírnou krásou a mají široké pole výběru. Proto jim nemohu klást za vinu, že na vlastní přitažlivost nedbají ani za mák či že mají pocit, že se nemusejí ani moc snažit, aby na ženu zapůsobili. Jedna známá Američanka, které je něco přes dvacet a žije v Praze tři roky, aniž by s někým byla na rande, proklela nerovnost ve vzhledu zdejších obyvatel a zapřísahala se, že ke "smradlavému, špinavému Čechovi se nikdy nepřiblíží".

Vyjmenovala celý seznam nedostatků českých mužů od zvyku nosit ponožky do sandálů až po neustálé odklepávání popela na zem. "Jsou to prasata," stěžovala si.

Kyselé hrozny

Pravda je taková, že neměla postavu, obličej ani osobnost, jaká by se českým mužům líbila, a tak jí nezbylo než zahořkle sledovat, jak její američtí kamarádi balí jednu nádhernou Češku za druhou.

Ovšem jedna velice krásná Američanka českého původu říká něco trochu jiného: "Žádný Čech by o mě neměl zájem, protože nejsem ochotná s ním hrát hru na poslušnost a poddajnost, jakou Češky hrají. Jsem sebevědomá a inteligentní, a proč bych měla předstírat, že ne?"

K pochopení toho, co očekávají čeští muži, může však cizince pomoci pozorovat chování českých žen - nic se nevyrovná zážitku, kdy si mě jedna účetní skoro nevšimla, jakmile ovšem promluvila s mužem vedle, nasadila koketní a submisivní holčičí hlásek.

Podobně úchvatná byla mladá dáma, překladatelka, která sotva dokázala promluvit nebo se podívat někomu do očí, a když na ni někdo promluvil, zírala do země, jako by se styděla, že vůbec žije.

"Není stydlivost okouzlující?" zeptal se mě český kamarád, jako by se bavil o roztomilých aspektech deformovaných chodidel u Číňanek v 18. století. Čím víc času člověk v této zemi stráví, tím jasněji vidí, že je to jenom taková hra - Češky jsou totiž silnější než tsunami.

Nezasvěcení však někdy žasnou nad tím, jak čeští muži bezmezně schvalují to, co se v postkomunistických zemích obecně považuje za ženskost.

Před první cestou do České republiky mě varovali, že se s žádným Čechem neseznámím, protože Čechy zajímají jenom lidé, které už znají dlouho, tj. lidé z okruhu jejich přátel.

"Copak nezískávají žádné nové přátele?" otázala jsem se. "Ne, nevěří lidem," vysvětlil mi Američan, který tu žije už dlouho. Rozhodla jsem se mu dokázat, že se mýlí.

Když v New Yorku vyrazíte do baru, není neobvyklé, že žena potká muže, celý večer se s ním baví a dá mu svůj telefon. Nakonec se může stát, že ten muž se stane jejím manželem.

Na vlastní kůži jsem si ověřila, že tento přístup v Česku nefunguje.

Nebaví se s vámi? - Stydí se!

V zimě jsem ve Špindlerově Mlýně seděla v baru vedle českého lyžaře, který tam byl sám a za celé tři hodiny s nikým nepromluvil ani slovo.

Šokovalo ho, že během té doby ke mně přicházeli holandští a němečtí turisté a ptali se mě, odkud jsem, jak jsem si zalyžovala nebo jestli mi chutnal guláš.

Říká se tomu zájem o jiné lidské bytosti a snad by se to mělo učit na gymnáziu. Ony nečetné rozhovory, které se mi podařilo s Čechy navázat, dopadly katastrofálně hlavně kvůli různým kulturním očekáváním. Příklad: Sedím v žižkovském baru a zapálený intelektuál mě zasvěcuje do nuancí českého kubismu. Pak mě požádá o vizitku. Říká, že zavolá.

Volá dvě hodiny poté a ptá se mě, jestli může přijít ke mně domů! Tady stačí se někomu v tramvaji podívat do očí a uvidíte, co se stane... Dotyčný za vámi přijde a pozve vás na kávu; a nenechte se mýlit, o kávu mu vůbec nejde. Dále jsem se poučila, že pro některé Čechy jsou ženy zaměnitelné.

Jak poznamenala jedna švýcarská fotografka, s níž jsem dělala rozhovor: "Šla jsem na diskotéku a nějaký muž se mě zeptal, jestli se s ním chci vyspat. Řekla jsem, že ne, a on se tedy zeptal dívky vedle. Takové chování bylo pro mě velkou novinkou." Existuje snad nějaká dívka, které tohle imponuje?

Ke snídani kávu? Ale kdeže! Sem s pivem!

Podobně matoucí jsou alkoholové návyky Čechů. O víkendu v sedm ráno jsem se zeptala hosta, jestli nechce kávu. "Ne," odpověděl nevrle.

Došlo mi, že se ode mě čeká, že se zachovám jako dobrá hostitelka, a tak jsem to nesměle zkusila: "Tak třeba džus?" troufla jsem si nabídnout. "Dej mi pivo," pravil. "Co? Pivo?! Je sedm ráno." "Přesně tak," odpověděl. "Tohle je, holka, Česká republika."

Stereotypy jsou ale urážlivé a nepřesné. Na každého Čecha, který doma nic nedělá, znám jednoho, který zastane všechny domácí práce.

Znám nádherné Čechy, kteří voní lépe než parfumerie. A bez spolehlivých Čechů by tato země za uplynulých patnáct let hospodářsky sotva pokročila kupředu rychlostí světla. A kromě toho všeho v odlišné kultuře nelze očekávat, že vztahy a role pohlaví budou fungovat stejným způsobem jako doma.

Můj partner, s nímž jsem už dva roky, dává najevo svou lásku ke mně tím, že mi říká, že mám srandovní uši, nebo si třeba se mnou hraje v metru hraje na schovávanou. To jsou projevy lásky, které se mým americkým kamarádkám těžko vysvětlují.

Můj český partner více poslouchá, než mluví. Poté, co jsem se během jednoho týdne setkala už s pátým Američanem, který nekonečně hovořil o sobě a své kariéře, byla jsem vděčná, že se mohu vrátit domů ke svému českému muži.

On zná rozdíl mezi domýšlivostí a sebedůvěrou, mezi zdravou ctižádostí a posedlostí sebou sama. Znovu na americkém velvyslanectví, tentokrát na oslavě 60. výročí konce druhé světové války, jsem představila svého přítele jednomu z nejzdvořilejších mužů v České republice, ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi. "Váš přítel je Čech?" zeptal se s roztomilým překvapením.

"Ano," odpověděla jsem. "To mám štěstí, že?" A pak jsem šla domů a uvařila večeři.

Český muž: mýtus versus skutečnost

Mýtus č. 1: Češi nedělají domácí práce.
Skutečnost: Nevyčítejte jim to. Až se Češky rozhodnou, že mají právo požadovat na svých partnerech jejich díl domácích povinností, a naučí to i syny, začne to fungovat.

Mýtus č. 2: Češi podvádějí.
Skutečnost: Nevěra je v Česku stejně oblíbená u mužů jako u žen

Mýtus č. 3: Češi se nestarají o uspokojení potřeb svých partnerek
Skutečnost: Ženy mají nějaké potřeby? Můžete mi říct, co to slovo znamená?

DINAH A. SPRITZER

obsah | publicistika