Miroslav Zimund: Cestování ve mně bylo uloženo

Když mi bylo deset, svěřil jsem se v domácím úkolu, že bych si přál k Vánocům cestopis. Cestování mě lákalo, ale nebyl jsem v tom žádnou výjimkou. Cestopisy tehdy četli všichni kluci mého věku a gymnazisté zase dobrodružnou literaturu. První velkou cestu jsem uskutečnil s bratrem Josefem vlakem v roce 1936 - mně bylo sedmnáct a jemu patnáct. Projeli jsme republiku, kam až to nejdál šlo, poznali Mukačevo, Jasinu, fantastické lesy Podkarpatské Rusi. Tatínek pracoval na dráze, takže stačilo vyplnit si s jeho svolením volnou jízdenku. A už na této své první velké cestě jsem si psal deník.

Cestování ve mně bylo uloženo. Svůj první článek do novin jsem napsal o dvou bratrech Angličanech, kteří právě podnikali na kole, přesněji na tandemu, cestu z Londýna až do Kapského Města. To mi imponovalo. Uvažoval jsem také o tom, že se stanu majitelem cestovní kanceláře. Ale nakonec můj život naplnil jiný, mnohem zajímavější plán cesty kolem světa, který jsem začal uskutečňovat s Jiřím Hanzelkou.

S Jiřím Hanzelkou, svým parťákem, přítelem na život a na smrt, jsem se seznámil v prvním semestru Vysoké školy obchodní. Plán cesty kolem světa, který v nás žil, jsme se rozhodli společně uskutečnit. Začali jsme s důkladnými jazykovými přípravami. Jiří uměl z měšťanky na Vinohradech francouzsky a německy. Já jsem si z reálného gymnázia v Plzni přinesl němčinu, angličtinu, francouzštinu a latinu. Na vysoké škole jsme studovali ještě španělštinu, italštinu a ruštinu. Já se zajímal také o holandštinu, protože to, co je dneska Indonésie, byly tehdy nizozemské kolonie.

Okupace a zavření českých vysokých škol nám sice udělaly škrt přes rozpočet, ale neodradilo nás to od dalších příprav na cestu. Docházeli jsme do Orientálního ústavu, Jirka se učil svahilštinu a malajštinu a já arabštinu a syrský dialekt.

Když vypukla v pětačtyřicátém svoboda, už jsme měli cestu kolem světa podrobně připravenou a všechno jsme podřídili tomu, abychom ji mohli uskutečnit. Jako spoluorganizátoři prvního mezinárodního studentského kongresu jsme vedli zahraniční a tiskový odbor z kanceláře na filozofické fakultě. Chtěli jsme navázat osobní styky se zahraničními studenty, abychom měli na své cestě kontakty. Seznámili jsme se s Janem Masarykem.

V roce 1946 jsme s čerstvými diplomy komerčních inženýrů začali usilovat o půjčku na cestu kolem světa. S žádostí o auto jsme uspěli v kopřivnické Tatře, ale to je mnohokrát omílaná historie. Argumentovali jsme, že chceme Tatře zajistit odbyt a pomoci navázat válkou přerušené obchodní kontakty. Proto nám ředitelství automobilky zapůjčilo nejnovější model Tatra T 87 s motorem chlazeným vzduchem. Ministerstvo kultury nám po dlouhých jednáních poskytlo 400 tisíc poválečných korun, které jsme brali jako návratnou půjčku.

Od pražského sídla Automotoklubu v Opletalově ulici jsme odjížděli do světa 22. dubna 1947. Brzy se ukázalo, že naše představa rychle proletět světem byla naivní. Zvolnili jsme tempo nejdříve z donucení - náš vůz havaroval a museli jsme počkat, až za námi do Egypta z továrny pošlou nový. Začali jsme se kolem sebe rozhlížet, fotografovat, filmovat, glosovat a hledat zajímavosti. Afrikou jsme projížděli už s touto změněnou optikou.

Únorové události roku 1948 jsme prožívali mezi Pygmeji. Myšlenkami jsme byli úplně jinde než lidé v Československu. Vzali jsme na vědomí, že se cosi děje, ale nedokázali jsme dohlédnout důsledky. Když jsme v zahraničních novinách četli, že byl zavražděn Jan Masaryk, zpozorněli jsme.

Naplánovaná cesta kolem světa byla přerušena roku 1950 v Mexiku. Nebylo možné získat vízum do USA a Jiří si zlomil při startování automobilu klikou ruku v zápěstí. Byli jsme limitováni financemi a kvalitně provedená operace by v zahraničí stála tolik co letenka domů. Tak se Jirka vrátil letadlem a já s automobilem pomalu lodí. O našem návratu se informovalo jen kratičkou agenturní zprávou vedle informací o počasí. Představitelé tehdejšího režimu nevěděli, co od nás mohou očekávat, a hlavně nerozuměli dost dobře našemu návratu. Tři roky pravidelného zpravodajství nám ale získaly obrovskou popularitu u obyčejných lidí. Vydavatelství Družstevní práce mělo sto tisíc objednávek na knižní vydání našich reportáží z cesty, a tak jsme začali pracovat na rukopisech. Afrika vyšla v roce 1952.

Dokončení naší cesty kolem světa jsme už připravovali pod záštitou Československé akademie věd. Vyrazili jsme opět 22. dubna od pražského Automotoklubu - ale to už se psal rok 1959 - se dvěma automobily a ve čtyřech. Cesta měla vést do Asie a Austrálie, ale do Austrálie jsme kvůli nedorozumění s vysílačkou na palubě našeho vozu nezískali víza.

V roce 1960 a 1962 jsme nakrátko přerušili druhou cestu a její dílčí výsledky jsme předložili Československé akademii věd a některým tajemníkům strany. Předsedou ČSAV byl tehdy František Šorm a ten nám řekl: "Kdybyste tuto zdrcující kritiku systému přednesli z pozice členů strany, měla by jinou váhu. Uvažujte o tom."

V roce 1963, v čase prvního tání, musel do Československa za nemocnou ženou odcestovat Jirka a vrátil se plný nadšení z politické atmosféry. Do noci jsme pak seděli s naším velvyslancem v Japonsku, radili se a došli k závěru, že nazrála doba vstoupit do partaje. Podali jsme si přihlášku a do ní napsali, že vstupujeme proto, abychom mohli kritizovat. Byli jsme optimisté a mysleli si, že stranu lze reformovat. Ale byl to omyl.

V srpnu 1968 jsem byl na dovolené v Jugoslávii. Před osazenstvem čedokářského zájezdu jsem se asi úplně znemožnil, protože jsem tvrdil, že sovětské vedení si nedovolí okupaci Československa. Vrátili jsme se 20. srpna a den nato přijely ruské tanky. Další den jsem odjel do Prahy jako delegát vysočanského sjezdu. Dva dny jsem chodil po Praze a nabíral sílu. Cestou z Prahy do Zlína jsem si sepsal řeč, kterou jsem oslovil Brežněva a další lidi, se kterými jsme se ve Svazu osobně setkali. Plný emocí jsem ji rusky přednesl v rozhlase. Až později jsem se dozvěděl, že ji zaslechl i Jevgenij Jevtušenko, který pod jejím dojmem napsal poemu Tanki idut po Prage.

Ti, co sami zažádali o vystoupení ze strany, byli vyškrtnuti. My jsme to chtěli s celou parádou. Počkali jsme až na prověrkové komise a ze strany byli vyloučeni. Jirku si pozvali o pár dní dřív, já jsem šel ke komisi s Adolfem Hoffmeisterem. Po půlhodinovém pohovoru jsem posbíral lejstra a odjel za Jirkou. "Můžeme si zazpívat: Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali," řekl jsem mu tehdy.

Chartu 77 jsem nepodepsal. Nebyl jsem při tom, když text vznikal, i když mě Jiří do Prahy zval na naléhavou schůzku, a dodatečně se mi nechtělo připojit podpis k obsahu, který jsem sám nemohl ovlivnit. Mou chartou se stal dopis generálnímu prokurátorovi, kterým jsem reagoval na hanopis Kdo je Jiří Hanzelka otištěný v časopise Signál.

Listopad 1989 jsem prožíval podle písničky Voskovce a Wericha: "Už je to pryč a za námi, náš pán je pod drnem." Žil jsem - jako mnoho jiných - nadšením, že cosi skončilo, a očekáváním. Přestože jsem už nebyl naivní mladíček, věřil jsem - stejně jako v roce 1945 a mí rodiče v roce 1918 - že změna režimu proběhne sebeočistným způsobem. Nestalo se a obávám se, že je to osud všech převratů, ať se jmenují revoluce, kontrarevoluce nebo sametová revoluce.

Splnilo se mé konkrétní očekávání, že dostaneme s Jirkou Hanzelkou možnost vrátit se na veřejnost. Stalo se to jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou se začala hrnout pozvání do rozhlasu, do televize, telefonovali novináři. Ve Zlíně jsem osobně vítal Tomáše Baťu s manželkou Soňou.

Nesplnila se má naivní představa o očistě společnosti. Patřil jsem k zakladatelům Občanského fóra ve Zlíně a byl jsem členem jeho výboru. Přesvědčovali mě také, ať kandiduji do parlamentu. Ale já se zrovna blížil věku T. G. Masaryka v době, kdy se stal prezidentem Československa, a jako chlapci mi tehdy připadal starý jako Metuzalém. Kandidaturu jsem nakonec přijal, ale pod podmínkou, že budu na nezvolitelném místě. Ale 86 tisíc preferenčních hlasů mě posunulo těsně pod hranici volitelnosti.

Zatímco po volbách všichni oslavovali volební úspěchy, já slavil svůj neúspěch, protože chyběly jen tři tisíce hlasů, abych v parlamentu skutečně zasedl. A zatímco my jsme slavili, netušili jsme, že jinde se rozdělují majetky a funkce v organizacích, které budou provádět restrukturalizaci ekonomiky. Že se tvoří mafiánské struktury, které proniknou do bankovnictví a do podniků, kde bleskurychle rozkradou všechno, co má ještě cenu. Neměli jsme přístup k informacím. Kdo ho měl, profitoval z chaosu, který s sebou společenské změny přinesly.

Už jsi přemýšlel, co se stane s cestovatelskou pozůstalostí, až..., nedopověděl jednoho příjemného odpoledne etnograf Karel Pavlištík. A já jeho tvrdou připomínku ubíhajícího času pomalu akceptoval. Druhého října 1995 jsme s Jirkou Hanzelkou podepsali darovací smlouvu, kterou jsme cestovatelský archiv H+Z věnovali zlínskému Muzeu jihovýchodní Moravy.

Ale to nebyl začátek mé práce v archivu Hanzelky a Zikmunda. Společné i své písemnosti systematicky třídím už od března 1983. Znamená to přečíst hromady dokumentů, označit je a zařadit do systému. Nejdůležitější je někde začít a pokračovat. Já začal na polici vedle koupelny. Rukopis má zatím na šest set stran.

Jirka Hanzelka se do podobné inventarizace nikdy nepustil. Nebyl mu tento talent dán. Vynikal v jiných oblastech. Mě ale už v kvintě gymnázia na celý život ovlivnilo setkání s knihou Technika duševní práce. Naučila mě desetinnému třídění, které používají všechny odborné knihovny světa, a systém jsem přenesl i do svých písemností. Jsem rád, když věci mají své místo a já je nemusím hledat, stačí sáhnout. Ale zřejmě bych se do archivu nikdy nepustil, kdybychom s Jirkou cestovali. Nebyl by čas, a tak paradoxně husákovské totalitě vděčí badatelé za vznik Archivu H + Z ve Zlíně.

KATEŘINA NOVOTNÁ

obsah | osobnosti