Miroslav Žbirka: Když mám volný čas, tak pracuji

Miroslav Žbirka má mámu Angličanku, přiženil se do Česka, dnes žije většinou v Praze. V otázce, kdo je, kam patří, má však jasno... "Já jsem vyrůstal v Bratislavě, dětství jsem prožil na Gunduličově ulici. A to je to, co mám na Bratislavě rád dodnes: vždy tam můžu udělat pár kroků a jsem na této ulici, jsem v dětství. Jan Werich kdysi napsal, že člověk se cítí doma tam, kde hrál s klukama kuličky. Já hrával kuličky na Gunduličově ulici..."

Vraťme se ale k momentu, který z něj udělal "pražského Slováka"... Sám jej popisuje takto: "V době, kdy jsme se skupinou Limit začali vystupovat v Praze, objevila se na jednom našem koncertu v Lucerně redaktorka jistého studentského časopisu a požádala mne o rozhovor. Já už nevím, jak to probíhalo dál, ten rozhovor jsme ale rozhodně nikdy neudělali. Už nevím, co bylo toho příčinou, ale zkrátka, po určité době jsme se vzali. Protože Katka je z Prahy a já z Bratislavy, nastal 'proces cestování', což tehdy pro mne nebylo tak nevšední, protože jsme měli se skupinou Limit množství koncertů po různých místech a vlastně jsme stále byli na cestách. Později, když přišli jiné možnosti, kupříkladu jsem začal moderovat Rhytmick, a koncertní činnost šla trochu stranou, omezilo se cestování víceméně na Prahu a Bratislavu. A jak jsme tak cestovali, najednou jsme si všimli, že je tam hranice.

Mezitím se nám narodila dcera Linda, a později i syn. To nás samozřejmě přinutilo, abychom nějakým způsobem uspořádali svůj rodinný život, protože už ho nebylo možno trávit v autě." Miroslav Žbirka se nakonec rozhodl přizpůsobit manželce, a jako rodina se usadili v Praze. "Mám to zřejmě v rodině: moje máma se takto jednoho dne sbalila a odjela z Londýna." Rozhodly i takové okolnosti, jako například to, že v Praze mají Žbirkovi někoho, kdo by jim pomohl s dětmi. "Stal jsem se majitelem českého občanství, ale stále znovu říkám, že za ideální řešení bych považoval, kdybychom oba mohli mít obě občanství!" řekl v roce 1995 na besedě, kterou jsem moderoval. Dnes se situace zlepšila, ne však do takové míry. Svůj čas Miroslav Žbirka nadále dělí mezi Prahu a Bratislavu, kde má stále množství pracovních závazků. Praha však už jasně "vede".

Miroslav Žbirka pochází ze smíšeného manželství - sám jej označuje jako "spojení Londýn - Trnavá Hora". Dokonce si trochu "utahuje" ze svého otce... "Přijít z Trnavé Hory do Londýna, chovat se tam jako že nic, a zaujmout Angličanku takovým způsobem, že se za ním odstěhuje do Bratislavy, to je podle mne hezký výkon. Rozhodně to svědčí o zdravém sebevědomí mého otce." Teď v dvojjazyčné domácnosti vyrůstají i jeho děti. Ukázalo se, že Miro Žbirka je v této oblasti "pedagogickým odborníkem"...

"Samozřejmě, slovenština a angličtina jsou úplně odlišné jazyky, a já jsem je uměl zřejmě již jako malé dítě automaticky rozlišovat. Slovenština a čeština jsou jazyky o hodně příbuznější a já samozřejmě nevím, co se děje v hlavě mých dětí..." Pozorně to ale sledoval. "Od raného věku, bez toho, abych jí to dopředu vysvětlil, má dcera chápala jednu věc, a to, že čeština je čeština a slovenština je slovenština. Mám na to několik krásných příkladů... Jednou jsem přišel domů a manželka pouštěla moje písničky malé Lindě. To je možné jen tehdy, když nejsem doma, protože psychicky nevydržím poslouchat vlastní písničky. Linda přišla a řekla mi: 'Maminka pouštěla Podívej, co pro tebe mám.' Koukal jsem jako blázen, že ona to přeložila. Jinak Linda zpívá celé moje písničky slovensky. Když jsem později viděl, že 'chápání se dostavuje', vysvětloval jsem jí, že v Bratislavě se mluví slovensky a v Praze česky. Je ale záludné vysvětlovat malým dětem něco, co se nám zdá být samozřejmé. Linda mi pak jednou v autě řekla, že 'na Slovensku česky'. Já si myslím, že s tímto heslem bych neměl v Bratislavě velký úspěch." Aby to nebylo příliš jednoduché, maminka Mira Žbirky mluví na děti anglicky...

On sám moderuje i v českém éteru svoje programy slovensky. "Přece se nebudeme tvářit, že od nějakého data tady nemá slovenština co dělat. Vždyť jsme byli téměř celé tohle století spolu. Myslím si, že je dobré, když tady alespoň na chvilku ta slovenština zazní. Pevně věřím, že mnohé i potěší, protože přece jenom je to jiný jazyk a každý jazyk člověka něčím obohatí. A pomůže to i k tomu, aby se slovenština nezapomínala. Vím o věcech, které v angličtině znějí krásně a které bych ve slovenštině neuměl tak vyjádřit. Ale opačně to také znám. Například 'Ľúbim ťa' zní podle mne lépe než 'I love you'. Je také všeobecně známé, že slovenština je velice vhodná pro poetické vyjadřování."

To, čím se stal Miro Žbirka známý, nejsou však samozřejmě pedagogické a lingvistické úvahy, ale hudba. Miro Žbirka se k ní dostal jaksi úplně přirozeně. "Měl jsem dva starší bratry, kteří hráli na kytaru a měli už dost působivý repertoár. Takže jsem každý večer místo televize viděl v kuchyni bratry zpívat a hrát. Sám jsem si od dětství jen tak, pro sebe, zpíval - to byla taková moje posedlost. Pak jsem, tak jako mnozí, mnozí jiní, chodil do lidové školy umění na klavír a kytaru. No a navíc, pocházím z generace, která vyrůstala v období, kdy byla písňová tvorba nesmírně kvalitní, kdy působily skupiny jako Beatles." Na gymnáziu se pak seznámil s Jánem Balážem, který dnes působí v Elánu, a dalšími budoucími hudebníky. "Založili jsme Modus, nacvičili pět písniček a hned jsme vyhráli pevní beatový festival v Bratislavě. Okamžitě jsme dostali angažmá a vycestovali do Švýcarska. Strašně rychle to dostalo, takříkajíc, profesionální podobu."

První období Modusu, když ta "základní parta" hrála převážně v zahraničí a převážně zahraniční repertoár, trvalo od roku 1969 do roku 1973. Původní písňovou tvorbou se začal Modus zabývat po znovuvzkříšení v roce 1976. "Tehdy mi Janko Lehotský v jedné z bratislavských ulic oznámil, že našel na východním Slovensku zpěvačku, která se jmenuje Marika Gombitová." O roku 1976 Miroslav Žbirka při pohledu zpět říká: "Připadá mi jako vlak, do kterého jsem nastoupil a ve kterém jsem dodnes. Jen v roce 1980 jsem přestoupil do jiného vagónu. Do té doby jsem zpíval písničky Janka Lehotského, v roce 1980 jsme založili Limit a začal jsem si psát vlastní písně."

Byl to velice úspěšný přestup. Hned v roce 1982 získal Miroslav Žbirka jako první slovenský interpret - po mnoha letech hegemonie Karla Gotta - v té době nejprestižnější česko-slovenskou cenu: Zlatého slavíka. "Přitom jsem to vůbec nechtěl udělat, nechtěl jsem odejít z Modusu a založit vlastní skupinu. To bylo rozhodnutí Janka Lehotského, že se musí tým lidí v Modusu zúžit. Mně jenom oznámili, že se tam už se mnou, ani s Lacem Lučeničem nepočítá. Tak jsme založili vlastní skupinu a já se nestačil divit, jakou to dostalo strašlivou akceleraci. My jsme sice založili Limit v roce 1980, ale hrát jsme začali až v jednaosmdesátém, a už za rok jsem byl Zlatým slavíkem! Přitom v předcházejícím ročníku této soutěže jsem ještě vlastně pořádně ani nefiguroval."

Miro Žbirka ale nechce vyjmenovávat ocenění nebo počty prodaných kusů svých desek. "Pro mne představuje nejvyšší hodnotu to, aby některé moje písničky přežili," a dodává: "Neříkám navždy, ale co nejdéle." Přinejmenším zatím takto přežily mnohé. A které z nich má nejraději sám Miro Žbirka? "Často to jsou spíš tituly, které nejsou až tak moc známé. 'Atlantída', 'Biely kvet', 'Prvá', 'Balada o poľných vtákoch' anebo 'Denisa', získaly určitá ocenění a staly se hity, já si myslím, že se jim tím už dostalo zadostiučinění, a už jim nemusím 'pomáhat'. Mně, kupříkladu, z alba 'Nemoderný chalan', přirostla k srdci písnička 'Mesto spí', která obsahuje jen dva akordy, přitom má náladu a já si dělám naději, že v této písničce jsem se dotkl umění."

Několik let moderoval Miro Žbirka nejpopulárnější slovenský pořad, věnovaný hudbě pro mladé, Rhytmick. Moderuje také několik pořadů na různých rozhlasových stanicích. Především však vydává další desky, včetně těch pro děti, natáčí nové klipy, vystupuje v televizi... Velice výstižnou mi připadá jeho odpověď na otázku, jak odpočívá. Ocitoval výrok Karla Čapka: "Když mám volný čas, tak pracuji."

21. 10. minulého roku oslavil Miro Žbirka pro mnohé možná překvapivé životní jubileum. Ku příležitosti jeho neuvěřitelných padesátin vyšel obsáhlý knižní rozhovor nesoucí v názvu tradiční Mirovu přezdívku - Meky. Zde uvádíme několik ukázek.

VLADIMÍR SKALSKÝ

Bydlel jsi ve Strakově ulici nedaleko kina Mladosť od narození?

- Ne, nejprve jsme bydleli v Gunduličově ulici. Dům mého raného dětství už neexistuje, dnes na jeho místě stojí kubánské velvyslanectví. Naproti nám bydlel spisovatel Janko Jesenský. Když jsem byl malý kluk, ještě žila jeho manželka i služka Ilonka. Chodíval jsem si k nim hrát. Paní Jesenská mě často posadila na židli a předčítala mi poezii. Neměl jsem z toho rozum, vždyť mi byly teprve čtyři.

Byl jsi hodné dítě, které si dokáže na dvoře hrát celé hodiny třeba samo?

- Vždycky jsem měl toulavé boty. Byly mi čtyři nebo pět, když jsem se poprvé ztratil. Zřejmě není náhoda ani to, že dnes bydlím jinde, než jsem se narodil. Náš byt byl v malé ulici plné hrajících si dětí. Jednou ráno jsem se vypravil do kina, které dříve narození Bratislavané znají jako Časík. Netuším, odkud jsem věděl, kde kino je, možná jsem si zapamatoval trasu z procházky. Šel jsem z Gunduličovy přes Suché mýto, okolo dnešního hotelu Forum, tehdy to byl ale hotel a restaurace Hron, a dál Poštovní ulicí dolů až ke kinu Čas. Promítali tam nonstop dokumenty, po kterých šly vždycky grotesky s Chaplinem. A právě kvůli němu jsem tam tenkrát šel. Charlie Chaplin byl můj první "beatles". Absolutně mě fascinoval a mohl jsem ho vidět tolikrát, kolikrát jsem později poslouchal písničky od Beatles. V kině jsem vydržel až do večera. Rodiče mě marně hledali celý den, až někoho napadlo, že bych mohl být v kině. Pamatuju si, jak jsem seděl v Časíku, zíral na plátno a najednou si ke mně sedl otec a začal mi něco povídat. Řekl jsem mu, aby počkal, že ještě půjde Chaplin. Otec se mnou beze slova čekal na grotesku Chaplin na kolečkových bruslích. Po ní jsme šli domů.

Od té doby ses ztrácel už pravidelně...

- Když jsem byl něčím posedlý, rodiče mě zvládali težko. Po nějaké době jsem se opět vydal na Chaplina, ale do kina jsem se nedostal. Nějaká paní mě totiž zahlédla, jak stojím na přechodu, a začala křičet. Přišel ke mně policista a odvedl mě na stanici, která je dodnes na opačném konci Gunduličovy ulice. Pamatuji si, jak jsem tam seděl na židli a policista se mě ptal, jak se jmenuju a kde bydlím. "Miko Bika, Gunduitova tetnat," řekl jsem mu. Ale nebyl z toho moudrý. Pořád dokola se mě ptal na jméno, a přitom se mnou jeho kolegové hráli různé hry a kreslili jsme si. V jednom okamžiku se mi podařilo vyslovit adresu jakž takž srozumitelně a on pochopil, že bydlím v Gunduličově 16. Posadil si mě na ramena a odnesl domů.

Dostával jsi za takové výlety od rodičů na zadek?

- Občas ano, ale nepamatuju si, že bych z toho měl nějaké trauma. Vyrůstal jsem v harmonickém prostředí, rodina pro mě byla něco hodně stabilního. Nedokázal jsem si představit, že by to mohlo být jiné. Měl jsem štěstí, že jsem dětství v rodině kombinoval s poznáváním ulice. Kdybych vyrůstal jen doma, tak by to bylo asi jen o lásce, ale ulice mě vždy zchladila. Tam jsem dostával kopance. Byl jsem třetí, nejmladší z dětí, takže rodiče už na mě neměli tolik času. Do jisté míry to bylo moje štěstí.

Mohli vás, tebe a tvoje dva bratry, navštěvovat babička s dědou z Londýna?

- Ne. Děda, mámin otec, zemřel, ještě jsem nebyl na světě, a babička umřela, když jsem byl hodně malý. Pamatuju si, jak máma plakala a já jsem se jí ptal, co se stalo. Řekla mi to, ale mně ten hrozný fakt, že jí zemřela matka, došel až dodatečně, až když jsem byl o něco starší. Stalo se to v padesátých letech, muselo to být pro mámu těžké. nemohla své matce jít ani na pohřeb.

Od dětství máš přezdívku Meky. Kdo ti ji dal?

- Na to je několik vysvětlení. Nejnovější přinesl až od protinožců Boris Filan. Přezdívku mi dal ještě v Gunduličově ulici Vlado Rojčák, který později emigroval do Austrálie. Odvodil ji od jmen kanadských hokejistů a jiných známých lidí, jejichž jména začínala na "Mc", jako McCartney nebo McFerri.

Dodržovala tvoje matka v rodině tradice, které si přinesla z Anglie?

- Britskou vlajku ani fotografii Winstona Churchila na stole jsme neměli. Ale přitahovali mě angličtí fotbalisté, červené cihlové domy a džíny - to byla pro mě ta magická Anglie. Máma nepřenášela do naší rodiny žádné anglické zvyky, ani na Vánoce, ani na Velikonoce, ale celkem přirozeně se jí podařilo dostat na stůl ty "fish and chips". Až později jsem se dozvěděl, že je to anglické národní jídlo.

Z rodinného prostředí vzešel i tvůj klidný anglický humor...

- ... ale nikdy jsem neměl tu schopnost jako Jasey, který si dělal z lidí srandu tak, že to nikoho neurazilo. Mně se to podařilo jen občas. Někdy se takový fór povede, jindy už je to černý humor. U Jaseyho šlo o skutečné umění, něco velmi anglického. Vzpomínám si například, jak jednou na koupališti plavala blízko něj delší dobu neznámá žena a on se jí zeptal: Vyhovuje vám moje tempo? Také bratr Tony dokáže odhadnout tu hranici. Je to otázka citu, neranit toho druhého. Máma měla rovněž skvělý smysl pro humor. Prvky podobného humoru jsem objevil ve filmu A Hard Day´s Night a použil jsem ho v klipu k písničce Katka. Když se na konci obrátím ke kapele a zeptám se jich, co říkají na to, že jsem byl opět úžasný, hledí na mě čtyři naprosto vážné tváře bez jakékoli grimasy.

Jak otec, kopaničář z Trnavé Hory, přijímal anglický humor?

- Otec byl největší anglofil z celé naší rodiny. Pokaždé, když se začalo mluvit o Angličanech, zvážněl a v ničem na ně nedal dopustit.

o o o

Dva roky po udělení Zlatého slavíka vstoupila do tvého života katka, která se později stala tvojí manželkou. Kde jste se seznámili?

- Na koncertu Limitu v lucerně. Později mi řekla, že předtím byla na několika našich koncertech v Praze. Znala mě z rádia, kde jsme se začátkem osmdesátých let začali prosazovat. Přispívala do studentského časopisu a měla za úkol udělat se mnou rozhovor. Přišla za mnou do šatny, které jsou v Lucerně hrozně malé. Byl tam chaos, a tak jsem jí řekl, že rozhovor jí poskytnu, ale teď na to není čas. Tehdy se v Čechách začalo prodávat album Nemoderný chalan. Druhý den jsem měl autogramiádu v obchodním domě Kotva, kam za mnou opět přišla. Podepisoval jsem desky a ani jsem nezvedl hlavu, abych ji pozdravil. Řekl jsem jen, že vím, kdo přišel... Počkala, než jsem dokončil autogramiádu, a šli jsme si někam sednout, abychom udělali ten rozhovor. Nevzpomínám si, co se dělo, ale vím, že ten rozhovor jsme už nikdy neudělali...

Čím tě Katka zaujala?

- Nevím, to je něco nevysvětlitelného, Samozřejmě že s přáním udělat interview za mnou přišlo strašně moc děvčat. Studentských časopisů je hodně, mnohým z nich jsem rozhovor poskytl, a to nehovořím o "opravdových" novinách a časopisech. Katka z toho všeho něčím vybočovala. Ani si nepamatuju, kde se to zlomilo, ale dohodli jsme se, že se ještě uvidíme. Mimochodem, dostat se v Lucerně do šaten interpretů bylo dost těžké. Katka mi později řekla, že použila fintu. Všichni se za námi tlačili jedním vchodem, ona šla druhým . Ale to jen proto, že Lucernu dobře znala. Kousek odtamtud bydlela její babička. Najednou se objevila v šatně z druhé strany a personál ji nestačil uhlídat. Brzy nato jsme se už scházeli, protože jsme se scházet chtěli, a ne kvůli rozhovoru. Vzali jsme se roku 1988.

Bylo těžké zvyknout si v Praze?

- Ne, šlo to plynule. Nenapadá mě žádný zlomový moment, kdy jsem se stal Pražákem. Praha se mi otevřela už tehdy, když jsme tam koncertovali jako Modus, ale především jako Limit. Začal jsem být populární a zvykl jsem si. Nebyl to žádný šok, všechno jsem prožíval postupně. Praha je velmi inspirativní. Nemohl bych žít ve městě, ke kterému nemám vztah.

Vzniklo mnoho manželství, z dnešního pohledu mezinárodních, kdy si Čech vzal Slovensku a opačně. Myslíš si, že se tyhle dvě národnosti dobře doplňují v soukromém životě?

- Ani já, ani Katka nemáme národnostní předsudky. Vyrůstal jsem v "bytě dvou národností" a neviděl jsem na tom nic nepřirozeného.

Katka je nyní tvojí manažerkou?

- To v žádném případě, to by bylo silné slovo. Občas mi zorganizuje nějaké věci, protože když já doma hraju na kytaru, jsem ve hvězdách. Když mi v tu chvíli někdo zavolá, jestli můžu přijet zahrát do Fiľakova, je to jako rána mezi oči. Úplně me to odrovná a těžko se pak vracím k rozdělané písničce. Potřebuju se na muziku plně soustředit, a tak nezvedám mobil. Někdy ho za mě zvedne Katka. Tak se vlastně dostala k manažerství.

Ve druhém manželství s Katkou máš dvě děti, dvanáctiletou Lindu a devítiletého Davida. Vedeš je k hudbě?

- Oproti prvnímu manželství mám na věci jiný pohled a jinak se dětem věnuji. Obě chodí na klavír, ale ne proto, aby se staly klavírními virtuosy. Občas se rozčílím, když jim nemůžu vysvětlit nějaký akord, ale to je spíš moje chyba. Jde mi o to, aby získaly k hudbě vztah, aby ji dokázali poslouchat a měli z ní víc. Některé hudební kritiky podezírám z toho, že nemají rozvinutý hudební sluch. Neslyší akordy dur a moll, ale zuřivě o tom celý život píší v přesvědčení, že tomu rozumí, protože tu svou zkušenost vyvozují z textů, image zpěváka a jeho postoje. Být schopen sledovat u Bacha více linií není žádná sranda. Dnes ráno jsem vezl děti do školy a pustil jsem jim klasiku. Poslouchaly se zaujetím a já z toho měl radost, o to mi šlo.

JOZEF KOLLÁR

Řekli o Mekym

Kamil Peteraj

"Meky je známý jako nesmírně inteligentní vypravěč. Málokdo ví, že v začátcích Modusu lidé neměli moc rádi slovenské písničky. Na koncertech to vypadalo tak, že Meky půl hodiny bavil publikum, vyprávěl různé fóry, a až potom začal hrát Modus. Tehdy získal suverenitu, kterou na pódiu má. To by si měli uvědomit všichni muzikanti - když to někdy nejde hudební produkcí, je třeba publikum pobavit slovem. Meky to uměl senzačně. Mám moc rád jeho inteligentní humor, s nímž dokáže zvládat různé situace. Cením si na něm i toho, že po tom všem - obrovské úspěchy, kdy se mu otevíraly dveře do Prahy, ale i dál do zahraničí - zůstal celkem normálním bratislavským bigbíťákem.

Trochu mi přišlo líto, když se rozhodl jít svou cestou a mně zůstala ještě spousta textů, které jsem napsal pro něho. Tyhle věci se ale musí ´rozchodit´, důležitý je zpěvákův pocit. Když to tak cítil, jednoduše musel tou etapou projít. Po čase se vrátil i k brýlím. Zjistili jsme, že dvě třetiny jeho fanoušků k němu podvědomě inklinovali proto, že také nosili brýle. V Mekyho případě byly brýle symbolem inteligentního, dobře vychovaného kluka, který zpívá příjemné písničky a umí se chovat na úrovni. K výbavě písničkářů patří i to, že si texty píší sami. Možná někdy nemají nejvyšší literární kvalitu, ale výpovědní hodnotu můžou mít mnohokrát silnější."

Marián Varga, hudebník, Collegium Musicum

"Ačkoli jaou naše setkání už dlouho pouze náhodná, před mnoha desetiletími, přesněji před třemi (ani se nezdá, že Meky žil už v době kamenné), byl náš vztah přátelský a - nebojím se to říct - důvěrný. Imponoval mi zejména osobitým smyslem pro humor. Po profesní stránce to byl rozený písničkář a dobrý aranžér. Nejpřesvědčivější byl, když zazpíval anglicky. Málokdo ví, že Meky byl žhavým kandidátem na zpěváka ve skupině Collegium Musicum. Usilovně chodil na zkoušky a učil se zpívat Piesně z kolovrátku. Zatímco já jsem ho pokaždé opil červeným vínem, Fedor Frešo zkoušky tvrdě bojkotoval, asi měl o zpěvácích jiné představy. Nakonec to dopadlo jinak, ale čas dal za pravdu mně. O nás dnes ví slabých pět promile populace a Meky skoro každý rok nazpívá neomylný hit, který si prozpěvují šestnáctky i jejich babičky. Přeju mu, aby to tak fungovalo co nejdéle."

Peter Nagy, zpěvák a skladatel

"Jednou jsem šel po Bratislavě a za mnou se plížila nějaká teenagerka z Michalovců. Po hodině už jí to nedalo, postavila se mi do cesty a povídá: ´Už hodinu tě pronásleduju. Můžeš mi říct, kde bydlíš?´ Řekl jsem jí, že v žádném případě. A ona na to: ´To Miro Žbirka je jiný. Ten mi prozradil, kde bydlí.´ Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, ale ona spustila: ´Když byl u nás v Michalovcích, řekl mi: bydlím v centru Bratislavy, celá ulice je rozbořená a zůstal tam jen můj dům, který má tvar krychle a říká se mu P.O.BOX.´Já žbirkovský humor zbožňuju! Představuje pro mě nadhled zralého muzikanta nad popularitou. A to mu dělá svatozář. Gratuluju."


obsah | osobnosti