Veronika Souralová: ze života hmyzu

Veronika Souralová miluje to, čeho se jiní štítí. K fotografování hmyzu ji přivedla náhoda. Dnes svými snímky vyhrává soutěže a svými kolážemi ilustrovala dětskou knihu.

Veronika Souralová je uznávaná fotografka hmyzu, která si udržela zdravý nadhled a o své profesi nefilozofuje s oduševnělým výrazem ve tváři. "Jak jsem se dostala k focení? Když se mi narodila Natálka a pak Víťa, řekla jsem si, že lepší je děti fotit než fackovat," vzpomíná na své začátky v polovině devadesátých let.

Její snímky otiskovaly časopisy, dostávala za ně ceny. Pak se zaměřila na komerční fotografie architektury. Sama však cítila, že to ještě není její pravé životní téma. Na rozdíl od mnoha fotografických osudů, které ustrnou na věčném tápání, přišla šťastná náhoda společně s vnuknutím. "Měla jsem novou digitální zrcadlovku a říkala si, jaké baráky či děti s ní zase udělám, když zavolal táta, jestli bych pro časopis Krkonoše uměla vyfotit mravence…"

Užovka vedle párků

"Jako holka jsem prázdniny trávila s tátou v maringotce na Mísečkách v Krkonoších a celá šťastná s ním prováděla odchyt ptáků a chodila po mraveništích," vypráví. Její otec RNDr. Petr Miles, CSc., je jedním z předních českých ornitologů, který se v současné době přeorientoval na výzkum mravenců. Jinak se však zabývá i jinými živočichy. "U nás doma bylo normální, že jsme v chladničce měli vedle párků živou užovku na pozorování," vzpomíná Veronika Souralová. "A když jsem pak začala chodit na rande, nosila jsem klukům ukazovat housenky ve skleničce. Když se jednou převrhla, nápadník musel lézt po čtyřech a všechny sesbírat."

Veronika Souralová vystudovala stavební fakultu a později se vdala za spolužáka Marcela, který založil dnes prosperující velkou stavební firmu. Mohla žít život jen pro něj a pro děti. "Ale protože mě to vždycky táhlo i k obrázkům, začala jsem pro manželovu firmu fotit stavby, naučila se dělat grafické práce na počítači, při tom jsem studovala na soukromých fotografických školách, " říká. Avšak v momentě, kdy ji tatínek požádal o fotky mravenců a ona poprvé udělala na zahradě své krkonošské chalupy u Malých Svatoňovic makro snímky, byla ztracená. "Najednou jsem věděla, že je to přesně moje téma. Proseděla jsem u mraveniště hodiny, udělala jsem fůru fotek, které jsem hned na chalupě přetahovala do počítače. Jenže jsem zjistila, že snímky nejsou zcela ostré. Nevěděla jsem proč a ještě s kolegou, který profesionálně fotí, jsme pátrali po příčině. Dostali jsme padesát rad, jak na to, ale ani jedna nakonec neseděla. A to jsem měla všechnu potřebnou výbavu, kvalitní zrcadlovku, speciální makroobjektiv, makroblesk." Když už to vypadalo, že vyzkouší makroobjektiv jiné značky, přišla rada padesátá první. Příčinou může být nastavení vysokého clonového čísla objektivu, kdy lamely clony vytvoří tak malý otvor pro průnik světla na snímač, že kvůli specifickému ohybu paprsků pak není brilantně ostré nic. "Přitom jsem vysoké clonové číslo používala logicky, protože při focení z blízkosti dvou tří centimetrů je malá hloubka ostrosti, tedy je ostrý jen úsek řádově v desetinách milimetru, a to se právě dá o trochu zvětšit vyšším zacloněním…"

S pomocí medu

Asi každého napadne, jak se vlastně ženy fotografky staví ke složité moderní fotografické technice. To bývá různé, některé - třeba mladá fotografka Milada Čištínová - jsou technicky zdatné a rychle se naučí osvojit si nesčetné nástrahy řemesla. Veronika Souralová se techniky spíše bojí. "Já když přijdu mezi chlapy fotografy, mám z nich okamžitě mindrák. Baví se jen o pixelech, megabajtech, přeexpozicích a podexpozicích a já mám chuť zalézt do kouta a rozbrečet se. Pak ukážou fotky a ty jsou často obsahem úplně o ničem, až si v duchu říkám - a k čemu jim ty technokratický řeči vlastně jsou? Ať se třeba upixelují k smrti, ale když ta fotka není zajímavá, je to jen ztráta energie."

Veronika Souralová na sebe svými makro snímky brzy upozornila. Vystavovala, začala o ní psát média, vyhrávala ceny a sama se stala porotkyní ve fotografických soutěžích. Během několika málo let se tak zařadila mezi známá fotografická jména. Po mravencích se začala specializovat na motýly a v posledním roce i na žáby.

Když Veronika Souralová fotografuje, vypadá to komicky. Sedí na bobku a objektivem honí cosi pro ostatní neviditelné. "Kolega mravencolog mě upozornil, že u zastávky autobusu v Praze Jinonicích zpozoroval mravence, kteří si díry do země chrání před zarůstáním tak, že stébla trávy obalují bahnem, aby uschla. Hned jsem tam běžela, dřepla si s foťákem na bobek, když se ze zastávky ozval hlas: To ta ženská nemůže jít na záchod támhle do hospody?" Zachytit malé tvorečky, kteří se hbitě hemží, chce nebetyčnou trpělivost. "A taky fígle, nosila jsem mravencům med a oni kolem té sladké kapky udělali kolečko a mlsali."

Cesta k pohádce

Za sérii Mravenčí taneček pak Veronika Souralová získala 2. místo v diváckém hlasování Czech Press Photo 2003. "Protože jsem začala používat ke zpracování snímků počítač, začala jsem si s obrázky hrát. Objevila jsem tak nový svět, který mi umožnil spojit fantazii s fotografickými tématy, která jsou mi nejbližší." Zrodila se nová dimenze tvorby Veroniky Souralové - počítačové koláže, kdy spojuje svět dětí a svět hmyzu.

"Nejdřív jsem začala zpracovávat jednotlivé nápady, Víťu v helmě a brýlích jsem posadila na pařez a řekla mu, ať si představí, že je pilotem. Pak jsem na počítači vyřízla postavu Víti a posadila jej na vážku, kterou jsem fotila den předtím. Podobně jsem nutila Natálku, aby lezla po žebříku a představovala si, že leze po noze pavouka." Obě fotografie později použila do své pohádkové knížky Jeden den v mraveništi s napínavým příběhem dvou dětí, které Krakonoš na jeden den zmenší do velikosti mravenců. Nejenže knihu vybavila ilustracemi, ale napsala k ní i text. Koláže také prezentovala na řadě svých výstav.

"Po mravencích mne zaujali motýli, oni mají tu úžasnou přeměnu, kdy se z housenek zakuklí a pak se z ohyzdné kukly vyklubou v půvabného motýla. Ten okamžik trvá jen hodinu, za kterou z mokrých zplihlých hadříků vzniknou krásná pevná křídla. Hrozně jsem tohle chtěla vyfotit. Vždycky jsem ale tu správnou chvíli propásla. Už jsem z toho úplně šílela, a dokonce jsem si kukly vzala i na výlet do Francie. Na dálnici u Paříže koukám, že kukla praská. A tak celá česká kolona musela zastavit a počkat, až si Souralová nafotí vznik motýla."

Život v datech

1968 - narodila se v Praze
1983 až 1993 - studovala na gymnáziu v Trutnově a na Stavební fakultě ČVUT v Praze
1999 až 2004 - studovala fotografii na soukromých školách
2002 - reklama v oblasti architektury; fotografuje a výtvarně zpracovává katalogy 2003 - pořídila první snímky makro (mravenci) a první počítačové fotokoláže
2004 - vydala knížku pohádek s kolážemi z makro fotografií Jeden den v mraveništi (nakl. Mladá fronta) Ceny: Praha fotografická, Premiera, Fotorok, Czech Press Photo 2003 (2. cena diváků).
Autorské výstavy: 2003 Brazílie, 2004 Praha, 2004 Monínec, 2004 Beroun, 2005 Praha. Souborné výstavy mj. Czech Press Photo (2003, 2004, 2005) aj.

OLEG HOMOLA

obsah | osobnosti