Petr Sís: Nevěří mi, že jsem byl diskžokej

Vaše profesní dráha se zpočátku nevyvíjela jen výtvarným směrem. Psával jste o hudbě a byl jste jedním z prvních pražských diskžokejů.

Tehdy to byla úplně nová profese. Pouštěl jsem desky v Olympiku a ve Sluníčku, jezdil jsem i po venkově, dělal rozhlasové diskotéky, psal články do časopisů... Zároveň jsem ale studoval na UMPRUM. Tehdy, když jsem byl diskžokej a říkal jsem, že kreslím, nikdo tomu nevěřil. Teď mě zase lidé znají jako výtvarníka a nikdo mi nevěří, že jsem byl diskžokej.

Také vaše rozhodnutí zůstat na začátku 80. let ve Spojených státech ovlivnila hudba, jmenovitě Bob Dylan.

V roce 1982 jsem odjel do Hollywoodu pracovat na filmu k olympijským hrám. Pak ale komunistické země svou účast zrušily a já dostal příkaz, abych se hned vrátil. V té době jsem ale měl rozdělaný ještě film pro tehdy vznikající kanál MTV na písničku Boba Dylana You Gotta Serve Somebody. Zdálo se mi, že se najednou setkávají obě mé profese a že je to životní příležitost. Říkal jsem si, že to dodělám a budu mít takový úspěch, že tím vysvětlím, proč jsem se nevrátil dřív. Nakonec to ale bohužel zase takový úspěch nebyl.

To Bobu Dylanovi se film nelíbil?

Ani nevím, jak to tenkrát přesně bylo, ale nakonec můj film odmítli. Přímo s Bobem Dylanem jsem nejednal a nevím, že přímo on by řekl, že jemu se to nelíbí.

Poznamenala vás taková zkušenost? Snažíte se i dál spojovat hudbu s kreslením?

Na to, jak jsem měl hudbu rád, jsem toho od té doby moc neudělal. Spíš jen obaly na desky nebo plakáty. Lákalo by mě udělat knížku o historii českého rocku. S někým jsem mluvil a on už nevěděl, kdo jsou to Beach Boys. A já jsem kdysi dávno s nimi tady jezdil, když jsem byl ten diskžokej... Chtěl bych nakreslit, jak to vzniklo, že tady lidé poslouchali rádio Luxembourg, pořizovali si kytary a někdo jim říkal - nesmíte mít džínsy...

Zkusil byste takovou knihu vydat v Americe?

Bylo by to právě v téhle době moc poučné i pro Američany. Teď tam probíhá velká diskuse v souvislosti s terorismem, že by lidi měli mít občanské průkazy, že by měli udávat sousedy, kteří jsou jim podezřelí... Je to do jisté míry nutné, ale nesmí se to přehnat. Tahle knížka by před tím měla varovat. A zároveň by byla o tom, že lidský duch je stejně natolik silný, že to tady pořád nějak někde bujelo, i když režim po tom dupal.

První léta ve Spojených státech jste strávil jako novinový kreslíř. Bavilo vás to?

Možná až moc. Byl jsem frustrovaný, že nemůžu dělat knížky ani filmy, tak jsem začal kreslit obrázky, ve kterých bylo tisíce různých věcí. Měl jsem snad poměrně solidní všeobecné vzdělání, takže jsem mohl používat věci, které jsem znal z historie, nejrůznější narážky... To myslím docela vzbudilo pozornost. Líbilo se mi, že obrázky vidí miliony lidí, a vlastně mě bavil i ten časový tlak... Ale když už jsem pak tu práci opustil, tak ta chuť najednou úplně vyprchala. Teď kreslím jen pár takových obrázků do roka.

Dalo vám hodně práce prosadit v Americe svou první knihu?

Byla to knížka o nosorožci, kterému se, když je šťastný, rozsvítí roh barvami duhy, pak ho lidi zklamou a ty barvy postupně ubývají... Je to hrozně dlouhý příběh, myslel jsem, že udělám knížku a z ní pak bude bezvadný film. Nikomu se to nelíbilo, ale dalo mi to příležitost setkat se skoro se všemi důležitými nakladateli. Představil jsem se jako výtvarník a začal jsem dostávat zakázky. A nakonec došlo i na Duhového nosorožce, který po velkých úpravách vyšel v roce 1987 a dostal ocenění New York Times pro nejkrásnější ilustrovanou knihu.

Významnou cenu dostala i vaše nejnovější kniha Strom života o Charlesi Darwinovi. Tou zatím vrcholí celá jedna linie ve vaší tvorbě...

Mám takový soukromý seznam osobností, které mě zajímají a o kterých chci dělat knížky. Zatím se to povedlo třeba v případě Kryštofa Kolumba, Galilea nebo právě Darwina, ale jsou i další. Měli nějaké kvality, které nejsou běžné, prosazovali pravdu, kterou nebylo snadné říkat. Charlesi Darwinovi, když vyplul na svou slavnou cestu po světě, bylo 22, kapitánovi lodi 26. Takoví dva skoro teenageři, kteří jsou na tak zodpovědných místech... Ten kapitán je mimochodem taky neuvěřitelná figura. Je to potomek vévody, který spáchal sebevraždu, rodina se o něj bojí, že propadne depresím, tak hledají nějakého gentlemana, který s ním pojede. A to je Darwin, jenže on se proslaví díky objevům z té cesty, a kapitán, který je stále víc a víc nábožensky posedlý, si celý život vyčítá, že Darwinovi k té teorii pomohl. A nakonec tu sebevraždu stejně spáchal.

Výhrady vůči Darwinovi nejsou jen věcí minulosti. Nenarazil jste na negativní reakce?

Ne na tak silné jako u Kryštofa Kolumba. Tehdy se ozvala celá velká skupina lidí, jak můžou takové krásné obrázky sloužit tak hroznému člověku, který spáchal větší genocidu, než byla Osvětim... To byla moje první zkušenost se svobodou tisku. Rozčílil jsem se a napsal jsem jim, že mi to připomíná totalitní slovník - "imperialisté, kteří krvavou rukou...". Oni se mnou ale vůbec nezačali diskutovat, řekli - podívejte se, jste v Americe, to je svobodná země a my si o vás můžeme říkat, co chceme. A bylo to. Ta kniha pak nesměla vyhrát žádnou významnou cenu, protože nebyla politicky korektní.

Dostáváte v Americe po vydání svých knih hodně čtenářských dopisů?

Nakladatel to myslím trochu filtruje a posílá mi jen ty nejzajímavější. Někdy je to dost děsivé. Jedna učitelka vzala knížku s mými ilustracemi a děti soutěžily, kdo najde nejvíc chyb, kde je třeba o knoflík víc nebo jak to nesouvisí s textem. Ona to myslela dobře, že děti budou aktivně číst tu knížku, jenže mě to dost urazilo. Mám i lidi, kteří si mě oblíbili natolik, že mi posílají dárky, já jim je posílám zase zpátky...

Dotýkají se vás negativní reakce, jaké vyvolal třeba Kryštof Kolumbus?

Když se budu chtít cítit hodně mizerně, tak o tom začnu přemýšlet a úplně se tím zničím. Ale je strašně těžké najít cestu pro všechny. Kolumba odmítli lidi, kteří byli na levici. Když vyšel Darwin, tak se nelíbil lidem na pravici. Asi bych nechtěl dělat jen knížky, které by vyhovovaly všem.

První velké mezinárodní uznání jste si vydobyl filmem. Říkal jste, že i Duhového nosorožce jste si připravoval jako film. Vidíte tak také jiné své knihy?

Asi všechny. Ale když se ozvali producenti, že by z nějaké mé knížky chtěli natočit film, tak vždycky trvali hned na začátku na nějaké změně, aby to bylo prodejnější. Nikdo nikdy nepřišel a neřekl - mně se to líbí, jak to je, pojďme to udělat. Teď jsem dokončil pět krátkých filmů podle knížky Madlenka. A najednou se mi to nějak nelíbí, běží to v tom pořadu Sesame Street, který je hrozně barevný, a ta dvouminutovka se tam úplně ztrácí... Mám teď nabídku na nějaký seriál, ale vážně se zamýšlím, zda mi stojí za to ten čas tomu věnovat. Pořád bych rád věřil, že se k filmu ještě vrátím. Ale nevím.

Lákají vás nové technologie, třeba počítačová animace?

Pro mě jsou úplně ohromující ty elektronické hry. Bohužel všichni je hrají kvůli té akci, někoho zastřelit, někoho zlikvidovat, všem je jedno, jestli je tam pěkný kopec. Ale mně se na tom líbí, že to má dimenzi filmu a ještě něco navíc. A absolutně mě fascinovalo, když jsem byl s dětmi na 3D verzi Shreka. Všechno z toho plátna na vás vyjíždí a skoro se vás dotýká, to by bylo skvělé něco takového udělat.

Proměňuje se nějak v průběhu let vaše výtvarné vidění?

Doslova. V roce 1995 jsem si musel pořídit brýle, a když je mám, tak vidím mnohem víc než předtím, každý chloupek. Ale najednou nevidím celek. Proto se mi mé starší věci líbí víc. Nějak se určitě vyvíjím i dál, ale nevím, jestli k lepšímu. Ale taky jsem si uvědomil, že i kdyby byl člověk úplně na dně, tak ještě pořád tak pět šest let vydrží předstírat, že je všechno v pořádku. I to je myslím dobré vědět.