S Ivanem Pilipem o Česku, jeho bance a návratu do politiky

Ivan Pilip se narodil roku 1963 v Praze, kde vystudoval Vysokou školu ekonomickou. V letech 1993-6 byl předsedou KDS, po sloučení s ODS patřil k vrcholným představitelům Klausovy strany a byl považován za jeho možného nástupce. Roku 1997 se však proti němu postavil a podílel se pak na vzniku Unie svobody. Od počátku 90. let působil ve vysokých vládních funkcích. Od května 2004 pracuje v Lucemburku jako viceprezident Evropské investiční banky.

Jak se vám líbí v Lucemburku?

Je to tam zvláštní, inspirující, zajímavé. Ve městě žije plno národností, spousta menšin, jezdí tam na práci hodně lidí z okolních zemí... Na mě se někdy dívají jako na někoho z trochu exotické východní Evropy.

Pracujete na vysokém postu ve velké instituci Evropské unie. Vaši kolegové vnímají jako exotickou i Českou republiku?

Ti, kteří Evropu sledují, ji vnímají jako přehlednou zemi. Pravděpodobně kvůli stabilitě politické scény.

Vy taky považujete naši scénu za stabilní?

Česká politika prochází řadou krizí, ale nedělal bych z toho unáhlené závěry. Často bývám pracovně v Polsku, Slovensku nebo Maďarsku, kde je to podobné: periodicita vládních krizí, aféry, deziluze občanů z politického vývoje...

Byl jste ve vedení strany, která kdysi představovala alternativu k ODS a ČSSD s jejich černými konty a podezřeními na korupci. Nakonec jste selhali. Kde se stala chyba?

Po mém soudu největší chybou bylo, že jsme nedotáhli do konce myšlenku čtyřkoalice. Byl tu prostor pro pravostředovou stranu, která slibovala liberální politiku a otevřenost. Ten prostor tu pořád je, ale zabírá ho zatím ODS, která má pevné pozice v krajích, prezidenta, který vyšel z jejích řad, a slibnou pozici před volbami.

Kdo tehdy selhal?

Vyjednávači všech čtyř stran pod vnějším tlakem. Tedy i já. Nedokázali jsme se dohodnout. Byla to největší šance na liberalizaci naší politické scény, největší promarněná šance po roce 1989. Každý z účastníků na to asi má svůj názor, ale podle mě zvítězil zájem stranický nad zájmem společným.

Proč nejsou liberálové v české politice úspěšní?

Nevím, jestli se ptáte toho pravého: jsem liberál jen v ekonomice, osobně vyznávám spíš konzervativní hodnoty - proto jsem tíhnul ke spolupráci s lidovci. Problém vidím v tom, že se nepodařilo dát čtyřkoalici směr, jenž by vyhovoval lidem, kteří cítí nesocialisticky, ale nelíbí se jim určité rysy radikálního či národoveckého stylu politiky ODS.

Vidíte v Česku osobnost, která by dokázala sjednotit malé strany, nebo vytvořit stranu, jež by ten prostor zaplnila?

Takovou roli by mohli sehrát Jan Kasl a Josef Zieleniec. Já bych ale tomu projektu začal důvěřovat ve chvíli, kdy by si stoupli před média a řekli, že hlavní zájem je jít společně. Obávám se, že k tomu nedojde.

Jak vnímají vaši kolegové názory prezidenta Klause? Třeba že by se Evropa měla změnit na Organizaci evropských států?

Hlavní evropský politický proud, který dnes rozhoduje, bere jeho názory jako zajímavé pro intelektuální diskusi, ale irelevantní pro skutečnou debatu o tom, co se má stát. Je to možná trochu i škoda - přestože s naprostou většinou názorů Václava Klause na evropskou integraci nesouhlasím, jistě je tam co kritizovat. Tento způsob ale podle mne příliš změn nepřinese.

Nepřehledná situace

Jak vidíte budoucnost Evropy po tom, co vývoj Unie zbrzdilo neschválení ústavy?

Unie teď reflektuje, co se stalo. A stalo se toho hodně najednou. Přece jen - Unie přijala deset nových zemí a nedělejme si iluze, že si tady někdo myslí: Vrátili se staří členové rodiny. Většina západního světa o bývalém východním bloku mnoho neví a nové vzájemné poznávání bude trvat dlouho. A do toho časově nešťastně přišla diskuse o přijetí Turecka.

Vy máte s přijetím Turecka problém?

Ve vnímání evropské integrace jsou dva možné přístupy. V jednom Evropa nabízí dalším zemím, tedy i Turecku, aby přijaly její ekonomický a politický model. Pak je otázka, proč by nemohlo následovat Maroko a další státy. Při druhém možném přístupu se evropské státy spojí na základě společné historie, kultury, náboženství ve smyslu tradic, které oblast formovaly. To je můj pohled na EU a do něho Turecko nepatří. Ale patří tam po mém soudu státy bývalé Jugoslávie a samozřejmě Ukrajina.

A jak bude pokračovat jednání s Tureckem?

Dnes je už stěží možné, aby bylo přijato bez referenda. A nevěřím, že to může v klíčových evropských zemích projít.

Kudy půjde podle vás evropská integrace?

Situace je nepřehledná. Věřím, že se východiska najdou, ale všechno půjde mnohem pomaleji, než jsme si ještě před rokem mysleli. Evropská integrace je zřejmě nezvratný proces, jen bude vše bolestnější a složitější. Pokud jde o dohlednou dobu... myslím, že za britského předsednictví se toho příliš nestane, Rakušané se soustředí na dotažení rozpočtu, bude se čekat, co volby v Německu, a na prezidentského kandidáta ve Francii, a teprve pak bude možné, aby debata dostala další impulzy.

Jaký přínos pro Evropu, pro integraci může mít Česko?

Spíš bych to viděl v dlouhodobé perspektivě. Musíme přesvědčit západní Evropu, že naše životní zvyky, způsob života, odpovědnost jsou stejné jako jejich, že jsme sice ekonomicky chudší, ale jinak normální. Výhrady proti integraci budou mizet ve chvíli, kdy se lidé na Západě přesvědčí, že jsme stejní. V Evropě dnes jde o vzájemné sžívání. Bude to dlouhá cesta.

A co třeba vztah ke Kubě? Tam se nám přece podařilo ovlivnit Unii. To nebyl přínos?

Přístup ke Kubě není tím, co Česko zapíše do myslí milionů občanů západní Evropy, ale pro ty, kteří to sledují, byl náš postup významný a správný.

Myslíte, že bojkot Castra je na místě? Nebo má pravdu Unie, když se Kubě otevírá?

Kuba má diktátorský režim a potřebuje, aby se jí to dalo na vědomí. Na druhou stranu si myslím, že když Kubánci poznají co nejvíce z demokratického světa, může to pomoci režim oslabit. Nepovažuji však za vhodné na Kubě investovat. Stejný problém mám s Běloruskem.

Může režim na Kubě přežít Castra?

Obecně se má za to, že pokud žije, režim nepadne. Z toho ale nevyplývá, že se s pádem Castra na Kubě automaticky něco změní. Může se najít nový vůdce, nebo skupina vůdců, kteří budou dostatečně silní. Navíc každý režim, který přijde, bude pod tlakem USA, přičemž v celé Střední Americe panuje silný antiamerikanismus a lidé se budou asi vlivu USA a potažmo demokracie bránit. Může být těžké to změnit.

Existuje nějaký model, jak transformovat socialistickou ekonomiku na tržní hospodářství? Mohou být české zkušenosti k něčemu Kubě nebo Severní Koreji?

Můžeme napomoci tomu, aby se země vyhnuly chybám aspoň v dílčích věcech. Myslím ale, že naše zkušenost bude bližší Bělorusku než Kubě. Severní Koreu si vůbec netroufám hodnotit: je to zvláštní a možná kulturně odlišný svět. Tam je nejpravděpodobnějším řešením sjednocení, nicméně ani to není lék, jak je vidět na bývalé NDR.

Banka je jako velký tanker

Byl jste víc než rok ministrem financí. Jak hodnotíte současného ministra a jeho snahu o úspory a reformy?

Dělá, co může, jeho situace není snadná. Podstatná část ČSSD má zřejmě na vývoj ekonomiky jiný názor. Je jasné, že politická situace nenahrává nějaké průlomové reformě.

Je odklad nutných ekonomických reforem naší specialitou?

Naopak: země, které provádějí reformy, jsou spíš výjimkou. Na Slovensku to prošlo, protože se zdálo, že se po Mečiarovi začíná úplně znova, a lidé přijali nepopulární reformy, utahování opasků. Ministr Mikloš byl navíc teoreticky silný ekonom a měl politickou oporu v premiérovi. Taková politická konstelace v Česku není, ministrovi financí se střídali premiéři jako na běžícím pásu.

Může reformám napomoci Evropská komise, vaše banka nebo jiné evropské orgány?

Nepřímo asi ano. Politici ve všech zemích totiž využívají Evropskou unii k tomu, aby obhájili nepopulární věci, ke kterým patří i ekonomické reformy. Jisté je ovšem jedno: zásadní reformy musí vždycky vycházet zevnitř.

Co může Evropská investiční banka (EIB), v jejímž vedení jste, nabídnout oproti soukromým bankám? Není jen jejich konkurentem financovaným ze státních zdrojů?

Určitým způsobem ano. Banka půjčuje podobně jako soukromé ústavy jen na dobře spočítané a zajištěné projekty, na druhou stranu jsou její úroky jen o něco málo nižší než u komerčních bank. Rozdíl je v zaměření a dalších věcech. Podporujeme projekty, které pomáhají celkově k rozvoji struktury země, regionům a městům. Můžeme také poskytnout expertízu, máme lidi se zkušenostmi z mnoha zemí a projektů. Naše účast ve financování velkých projektů je pro soukromé banky zárukou kvality, jsou pak ochotnější na ně půjčit. Příkladem je třeba pražské letiště.

V bance jste odpovědný za Česko, Polsko a Slovensko. Podílíte se na hodnocení projektů v těchto zemích? Jsem členem vedení, které rozhoduje o prioritách banky. Jako viceprezident, stejně jako mí kolegové, do jednotlivých projektů nazasahuju, spíš kontroluju jejich soulad se směřováním EIB. Společně rozhodujeme o největších podnicích, jako je Brennerský tunel či satelitní evropská navigace Galileo, která má stát osm miliard eur. Navíc má každý viceprezident na starosti určité typy projektů. Já například projekty týkající se evropské dopravní sítě a projekty, kde se spolupracuje s evropskými fondy. EIB zřizují členské státy EU, ale není přímo pod kontrolou unijních orgánů. Jak je zajištěno, aby podporovala cíle a politiku Unie?

Diskutujeme se členy Evropské komise, její zástupce je na každém jednání dozorčí rady banky. Má právo veta a jeho ne může být zlomeno jen hlasy všech ostatních členů rady, což se téměř nikdy nestalo. Snažíme se číst materiály Evropské unie, a pak je promítnout do politiky banky.

Kam směřuje EIB? Mluví se o její reformě.

Budeme se snažit hrát větší roli v nových členských zemích EU: významná část naší činnosti zůstane ve financování infrastruktury a alternativních zdrojů energie. Zaměřujeme se více na půjčky regionům. Chceme podpořit menší a střední podniky. Nepůjde ale o žádný dramatický obrat, banka je obří instituce jako velký tanker. Změna kurzu určitou dobu trvá.

Jste v EIB odpovědný za projekty, v nichž spolupracují soukromníci a stát. Kdy je vhodné tento model Public Private Partnership (PPP) využívat?

Odhady EIB říkají, že je to řešení pro projekty v hodnotě od dvacet milionů eur, navíc projekty jednolité. Zároveň je třeba zvážit, zda je forma PPP skutečně výhodnější než normální půjčka.

Pro které oblasti se PPP hodí?

Například pro dálnice a pro zdravotnictví. Banka je s PPP velmi úspěšná třeba ve Francii, kde soukromé společnosti na základě dohody se státem renovují a posléze provozují nemocnice.

Nenabízí ale PPP způsob, jak nenápadně zadlužit stát?

PPP je založeno na principu staví se hned a platí později, a tím se samozřejmě zvyšuje dluh, i když se to ve statistice neobjeví. Proto by PPP měly směřovat do projektů, kde lze tímto postupem dosáhnout skutečných úspor. Ještě bych poznamenal, že v Evropském parlamentu se diskutovalo o tom, že jde vlastně o skrytou formu odstátnění. Já si myslím, že ano, a že je to dobře.

To nás ani nenapadlo

Nestýská se vám po době, kdy jste byl "korunním princem" ODS a možným nástupcem Václava Klause?

Vůbec ne. Život jde dál a přináší jiné šance.

Litoval jste někdy, že jste roku 1997 s Janem Rumlem vyzvali Václava Klause, aby odešel z vlády? Tedy účasti na tom, čemu se v českém politickém žargonu říká "sarajevský atentát"?

Ne. Museli jsme jednat. Chtěli jsme vládu zachránit, ne položit. Když se objevila informace o černých kontech ODS, situace se vyhrotila a ozval se i šéf lidovců Lux, že vystoupí z vlády, pokud nebudeme nějak reagovat. A my jsme zvolili toto řešení. Jenže jsme asi nedohlédli hloubky problému. Nedocenili jsme, že pro spoustu lidí jsou černé fondy běžnou věcí. Že mnoha lidem, jak v jedné knížce píše Petr Šabach, nevadí ani tak, že ti nahoře kradou, jako fakt, že se tak nemohou chovat taky. Později mi jeden spolustraník z ODS říkal, že bez černých peněz se nedá nic dělat, ani vládnout, ani podnikat. Nelituju listopadu 1997, ale toho, že se nepodařilo dotáhnout do konce politický projekt s Unií svobody.

Víte, co budete dělat, až vám skončí mandát pro funkci v EI bance? Prý chcete zůstat v Lucemburku?

Vím, co dělat nechci: vrátit se do české politiky. To je za mnou. Jinak je vše otevřené. To, čím se budu zabývat, i to, kde budu bydlet. Svět už není uzavřený, do Prahy je to odevšad z Evropy kousek.

MAREK HUDEMA, JAROSLAV SPURNÝ

obsah | osobnosti