Jan Reich jde proti proudu času

Někdy lidé mají Jana Reicha za podivína. V plískanici táhne na sáňkách podivnou obludu. Když dorazí na vyhlédnuté místo, do sněhu zaboří stativ a na něj přišroubuje obrovitý dřevěný fotoaparát s měchem. Pak si vleze pod jeptišku, jak se říká černému hadru přes matnici, a z jeho postavy zůstane jen nahrbené torzo.

Jan Reich udělal to, čemu se říká trefa. V době digitálního šílenství se prosazuje s technologií, která už má své zlaté časy nejen za sebou, ale ani neexistuje. Fotografie zádumčivé české krajiny pro publikaci Bohemia a pro výstavy v Paříži a Bruselu, již mimo jiné zahajoval Václav Havel, dělal na šestnáct let prošlé ploché filmy ORWO formátu 18 x 24 cm - a to zčásti fotoaparátem ještě po Josefu Sudkovi. "Ale teklo do něj světlo, tak jsem knížku dofotil japonským dřevákem Toshira s americkými kazetami Fidelity," říká. Za knihu Bohemia, která obsahuje 150 černobílých fotografií, získal nejvyšší ocenění Magnesia Litera za publikaci roku a 1. cenu Kniha Libri. Na svém kontě má ještě tři další obrazové publikace, které se vážou k Praze a Vltavě.

Ta situace už tady jednou byla. V polovině dvacátého století, kdy si cestu do světa začaly razit fotoaparáty na kinofilmy a začala dominovat živější reportážní fotografie bressonovského typu, se našel člověk, kterého vývoj technologií nezajímal. Byl to Josef Sudek a fotil stále tak, jako když ve dvacátých letech začínal. Těžkými dřevěnými fotoaparáty na velké formáty, které se musel naučit postavit na stativ i ovládat jednou rukou, neboť o druhou přišel. Jeho snímky měly nostalgickou atmosféru dob císaře Františka Josefa, a tím se vymykaly z dobového proudu.

I když se říká, že dvakrát se stejná historická situace neopakuje, Jan Reich je výjimkou. Svými dřeváky (je členem skupiny Český dřevák) ovšem nesoupeří se svitkovými filmy a kinofilmy jako Josef Sudek, ale s překotně se rozvíjející digitální technologií. "Nic proti digitální době nemám a obě technologie mohou v pohodě existovat souběžně. Vlastně jsem rád, že teď všichni fotí digitálem, aspoň mě neotravují, ať jim po nocích zvětšuji fotky ve fotokomoře. Já fotím klasicky, protože jsem se to tak naučil a život je příliš krátký na to, abych jej rozmělňoval. Na digitál prostě nemám čas a chci dokončit dílo, které jsem začal."

Samo fotografování na velký formát má svá specifika. Nutí autora přemýšlet nad každým zmáčknutím spouště, protože co cvaknutí, to jeden plochý film, který je pak potřeba vyvolat, ustálit, usušit a dále zvětšit nebo přenést kontaktním přiložením na pozitiv, tedy fotografický papír. Tento technologický způsob ostře kontrastuje s možnostmi digitálního fotografa, jehož jediným omezením je kapacita paměťové karty, a tak může jeden záběr opakovat třeba padesátkrát. "Také mne vzrušuje ten anachronismus, protože zatímco digitální fotoaparáty se neustále miniaturizují, já fotím nejen na filmy 18 x 24 centimetrů, ale i 24 x 30 cm a 30 x 40. Takové filmové materiály se obtížně shánějí. Fotím na listové filmy ORWO, kterým prošla exspirace v roce 1990, a jsou proto už zašedlé, ale mému pojetí české krajiny právě tohle vyhovuje."

Příběhy dávných časů

Skoro každého, kdo vyrazí za fotografiemi krajiny, napadne: "Jen aby svítilo sluníčko…" Jan Reich tak také kdysi uvažoval, či spíše byl k tomu donucen. Po absolvování pražské FAMU fotografoval barevné pohlednice pro Pressfoto ČTK. "Bylo podmínkou, že musí být modrá obloha a sluníčko. Já ale věděl, že na barvu a při sluníčku nedostanu do fotografií tu tajuplnost, kterou jsem z české krajiny cítil. A tak jsem si řekl, že se na ta místa jednou vrátím a nafotím je černobíle a třeba i bez sluníčka, protože chci víc malovat světlem než barvou. To světlo je v černobílém pojetí okamžitě cítit, zatímco barva je přetluče. Můj profesor na FAMU Karel Plicka tak udělal chybu, když začal fotit barevně -jeho snímky ztratily atmosféru, která sálala z jeho předchozí černobílé tvorby, z knížek o Praze i o krajině tehdejšího Československa." Za fotografiemi vyráží Jan Reich od podzimu do jara. "V létě je listí na stromech, ale když opadá, krajina je najednou vykostěná, prostor získává hloubku a jsou vidět další plány, které předtím zůstávaly skryté. Když je do toho trochu mlha nebo i déšť, jako by se objevovaly jen tušené příběhy dávných časů, co se kdysi stalo a o čem nevíme."

Lebky a andělé

Na klasické fotografii oceňuje její dokumentarismus. Skutečnost se nedá manipulovat jako u digitálního zpracování, a snímky tak mají nenahraditelnou výpovědní hodnotu. "Když navíc umíte uchopit dokument i výtvarně, fotografie dostává obrovskou sílu. Já jsem se v roce 1995 zatoulal ke kapli na Čihadle u Lysé nad Labem, kde nechal v sedmnáctém století osvícený hrabě Špork od sochaře Matyáše Brauna vytvořit čtyři plastiky. Hrabě se tehdy hádal s jezuity, se kterými hraničil jeho pozemek, a chtěl je trochu pozlobit. A tak na rozhraní pozemků umístil dva kamenné anděly s tváří otočenou na Šporkovy latifundie, zatímco k jezuitům vyhlížely dvě lebky. Tak tam plastiky byly po staletí. Já jsem na Čihadle fotil v roce 1995, pak lebky někdo ukradl. A tak už pro veřejnost existují jen na mých fotografiích, sochy andělů jsou v Národní galerii."

Jan Reich chodívá do veletínské hospůdky Za pecí na Monínecku u Sedlce-Prčice. Občas vytáhne z batohu knihu Bohemia a ukazuje hostům obrazové příběhy české krajiny. Někdy tak knížku i prodá. Způsob, jakým ji prosadil až k nejvyšší metě Magnesia Litera, byl dobrodružný. S manželkou Janou Reichovou, která se na jeho projektech podílí jako manažerka a editorka, totiž vydali publikaci vlastním nákladem. "Na knížku jsme si vzali úvěr a vytiskli jsme dva tisíce kusů. Část nákladu si odebrala knižní expedice Kosmas, část jsme si vzali na prodej my. Pamatuji se jako dnes, když náklaďák přivezl sedm set knížek před chalupu a já je pak vozil na kolečku do stodoly. Byli jsme pak úplně bez prostředků, a když jsme prodali první kus, za utržené peníze jsme šli do samoobsluhy koupit jídlo. Připadalo mi, že takhle to muselo fungovat v době národního obrození."

Život v datech

21. května 1942 - narodil se v Praze
1959 až 1965 - byl zaměstnán jako stavební dělník, rekvizitář, fotograf, dělník v cirkusu
1970 - absolutorium na pražské Filmové a televizní fakultě akademických umění u Jána Šmoka, poté začal pracovat jako profesionální fotograf na volné noze
1977 až 1990 - pracoval pro Pressfoto České tiskové kanceláře
1993 - vydal svou první publikaci s názvem Praha, k níž napsal předmluvu spisovatel Bohumil Hrabal
2000 - vydal publikaci Mizející Praha, předmluvu vytvořil Josef Kroutvor
2001 - vyšla publikace Vltava a Praha, za jejíž předmluvou stál Milan Kundera
2005 - ve vlastním nákladu vydal knihu Bohemia, k níž vytvořil předmluvu Jan Rubeš. Získal za ni nejvyšší ocenění Magnesia Litera 2006 - výstava Bohemia v Paříži a Bruselu