Theodor Pištěk: Držitel Oscara pouští fantazii z klece

Kdo je Pištěk? Pro většinu lidí v Česku jsou Pištěkové dva. Jeden Pištěk, ten starý, byl výborný herec, dávají ho snad každý týden v televizi. Zahraje všechno, chuďasa i generálního ředitele, je to takový bodrý tatík. A ten mladý, jeho syn, o němž se ani pořádně neví, jak vypadá, je ten, který umí ty kostýmy a dostal za ně v Americe Oscara. To je ta hlavní, současná pravda o Pištěkových v povědomí národa. O rozvětveném rodu herců a malířů, milovníků automobilismu a též velkých vyznavačů krás života.

Automobilová fascinace

Theodor Pištěk junior, už sedmdesátiletý, je malířem. Totiž cítí se především malířem. Na jeho nejznámějších obrazech, vytvářených způsobem, jenž se v učených debatách zove hyperrealismus či fotorealismus, pózují především vyleštěné automobily. "Automobily a technika vůbec je rozhodný fenomén naší doby, nepůsobí na mě depresivně. Obdivuji jejich neosobní krásu a mnohdy i sochařské kvality."

Pištěk je milovník automobilů nejen jako malíř. Dá se vůbec spočítat, kolik vlastnil motorek a aut? "Několik aut a motorek jsem měl, ale proti Eltonu Johnovi nebo Mr. Beanovi to nebylo nic." Co rozhodovalo při jejich koupi? Rychlost, nebo vzhled? "Větší část mého života nerozhodovalo, jaký vůz chtěl člověk mít, ale jaký mohl chtít. Auta byla na poukaz, v Tuzexu a Mototechně se na zastavu čekalo dvě noci ve frontě a nemuselo se na vás dostat," připomíná, jak to bylo s auty za socialismu.

Přizná, po jakém voze toužil? "Mým snem byly porsche. To jsou správná auta pro chlapy. I ty jsem měl." Nejvyšší rychlosti dosáhl mimo závodní dráhu za asistence policie, 293 kilometrů za hodinu. Opájelo jej to? "Můj zážitek byl silný a stěží zopakovatelný. Přirovnal bych ho ke skoku padákem se zpožděným otevřením."

Když drží štětec

Nechme Pištěka jako umanutého automobilistu, nikdy se z něho na silnici eso nestalo. A když drží štětec? Hárá v něm krev pradědečka z matčiny strany Františka Ženíška, malíře generace Národního divadla? Téměř se nabízí, že jeho múzy, ony lepé děvy, vyvedené na stropě divadla v poloobnaženém erotismu ladných křivek, by mohly upomínat i na hyperrealismus Ženíškova pravnuka. Kdeže, pravnuk to popírá: "Fotorealismus a 19. století jsou si vzdálené, často nemají společného nic víc než plátno, štětec a barvy." Pištěk junior přešel ostatně v poslední době k abstraktnímu vidění světa. To aby se praděd, zručný mánesovský kreslíř, v hrobě obracel! "Moje práce se pohybuje ve spirálách, začíná vždy v detailech a pozvolna se od nich oprošťuje. Obraz se vyprazdňuje a zjednodušuje až na minimum." Ale přece jen v něm něco z estetické nesmlouvavosti dávných mistrů přetrvalo. Nikdy nechtěl přijmout v umění kult ošklivosti a beznaděje.

Nemá rád útoky na psychiku diváka, to jej vyhání z výstavních síní. "Z galerie bych chtěl odcházet s estetickým prožitkem, kladnou inspirací a pocitem vnitřního klidu. Malovaná hrůza a ošklivost v souboji s tou pravou, skutečnou, stejně prohrává. Krok s ní drží jenom Goya."

To jednou v noci

Možná, nebýt náhody, by jako malíř zakotvil u abstrakce, obdivované a uznávané leda znalci. Leč stal se tak realistickým, tak konkrétním - a přitom zůstal básníkem obraznosti -, že nad tím užasli nejen filmoví režiséři, ale i miliony diváků od Hollywoodu po Barrandov.

Jednou zašel na kávu a bábovku ke své spolužačce a její manžel, režisér František Vláčil, ho požádal, aby mu odborně dohlédl na jeho film. Ten film byl o sochaři a Pištěk mu měl poradit s prostředím sochařského ateliéru. "No a když seš tady, tak mi navrhni i kostýmy! - Ale to já nesvedu! - Prosím tě, vždyť jsou to jen dvě trička a jedny džíny!" Z těch dvou triček a jedněch džín se později, jak rostlo Pištěkovo renomé filmového výtvarníka, stalo na osm set kostýmů pro Formanova Amadea. "To jednou v noci zazvonil telefon. Tady Forman, hele, troufl by sis na velkej film? - To víš, že bych si troufl!" Jako výtvarník spolupracoval na sto jedenácti celovečerních filmech. Oblékal i muzikály, třeba Svobodova a Borovcova Monte Christa. Přestrojil Hradní stráž na přání svého přítele Havla, aby, jak řekl, přestala vypadat jako bojová jednotka, připravená vyrazit do zákopů.

Kde hledal inspiraci pro všechny ty filmové kostýmy? Většinou v galeriích, kde se ponořil i do etap umění, které dosud míjel. Jako studenta na akademii ho malířské rokoko sotva vzalo za srdce. Leč před Formanovými filmy k němu přistupoval pokorně. "Amadeus a Valmont, to byla krásná práce, vždyť malíři Watteau, Boucher, a hlavně Fragonard jsou opravdové studnice. S těmi jsem uzavřel skvělá přátelství."

V Americe poznal jiný svět. I v ateliérech. Stres a vypětí, žádná zábava jako doma. "Jak se filmuje v Čechách dnes, už moc nevím. Pracoval jsem ale s Menšíkem, Sovákem, Libíčkem, a tehdy byla atmosféra mezi záběry nabita ohňostrojem smíchu, anekdot, vymyšlených příhod. Po klapce se ovšem - jako po otočení vypínačem - všichni proměnili do svých filmových postav. Představa, že při natáčení v Americe herec po klapce vtipkuje s režisérem a ten se popadá za břicho, je zcela fantastická. Natáčení je úporná řehole, jsou to prostě dva světy."

Po světě kupuje knoflíky

Na který film uchovává zvláště blahou vzpomínku? Na Vláčilovu Markétu Lazarovou, drsný Vančurův příběh o lapcích, hrdlořezích a cudné panně. "Doba, v níž se její příběh odehrává, je po vizuální stránce bílým místem. To bylo neomezené pole pro fantazii, proto na ten film vzpomínám nejraději." Cožpak neexistují v gotických kancionálech iluminace, netyčí se snad na katedrálách chrámové plastiky? "To ale není informace z oblasti, ve které se Markéta pohybovala. To je vysoký svět, kdežto tohle byla lesní lůza."

Jinak je stoupencem historické přesnosti kostýmů. "Kostým nesmí být jen jako, musí být skutečný. Neobejdu se proto bez dobové reálie." V Itálii chodil po krámech, kam přicházely do dražeb věci ze šlechtických majetků. A tam se mu třeba podařilo koupit kapesník, hůl, vějíř či knoflíky. "A to když přidáte ke kostýmu nově vytvořenému, najednou se to přehoupne z umělé věci v reálii." Kostým už na první pohled musí podle Pištěka napovědět mnohé o postavě. I střih má být autentický, určuje nebo omezuje hercův pohyb. "Pruský důstojník musí mít šněrovačku, ať se to herci líbí, nebo ne, a rokokový kavalír nemůže v těsné vestě máchat rukama." Abraham Murray, jenž hrál v Amadeovi Salieriho, se podřídil Pištěkovu kostýmu až po boji. "Pak mně poděkoval."

Tátu chodil hlídat

Dnes jsou v módě různé ankety, třeba ta o českém hrdinovi. Kandidátem Pištěka juniora je jeho táta, kterého velmi miloval. "Celá léta bojoval se srdeční vadou, kterou udržoval v mezích nitroglycerinem. Chodil jsem ho hlídat na představení a čekal jsem na okamžiky, kdy se otáčel k publiku zády, aby si mohl nenápadně líznout léku." Teď se na něho dívá v televizi tak často, jak jen může. Téměř každou neděli. "Necítím žádnou nostalgii, je to pro mne milá návštěva. Po pravdě se teď vídáme častěji než před lety."

Pištěk žije v rozlehlé vile poblíž Prahy. Je v ní spousta prostoru, světla, na stěnách Ženíškovy obrazy, Kolářova muchláž, také barokní portrét. Ateliéru vévodí snad nejznámější Pištěkův obraz Ecce homo. Kolem svých děl chodí bez špetky autorské hrdosti. Když však ukazuje na dvě jízdní kola, pookřeje zalíbením. Vzpomíná na spanilé jízdy Evropou s přítelem Formanem. "Naposled jsme byli s Milošem na kole předloni. Začali jsme ve Francii, pak si odskočili do milánské La Scaly na představení West Side Story - a pak zase do Mekky cyklistů, do Francie. Já jsem ale jízdu nedokončil, odvolali mě domů, poněvadž mě vykradli."

Dobrých přátel má jen pár a celý život se snaží neztratit je. Necítí se někdy sám? "Samota mi nevadí, naopak ji vyhledávám. Kompenzuje mi hektická období a dává možnost přemýšlet, co mám před sebou. Tehdy pouštím fantazii z klece." Ta klec musí být veliká a fantazie nevyčerpatelná. I tak si - jako každý umělec - užil zklamání dost. "Ale takové, aby mě poznamenalo, se mi zatím vyhýbá."