Nezemřu jako zapomenutá spisovatelka
Půl roku hrála zadarmo
Narodila se 3. prosince 1902 ve Slaném. Matka jí záhy zemřela a hlavní podíl na její výchově převzal vlastenecky a literárně založený otec, spisovatel Karel Scheinpflug (pozdější redaktor Národních listů a Lidových novin), muž vysokých morálních kvalit a přirozené inteligence.Olga absolvovala nižší gymnázium a už v patnácti odešla do Prahy soukromě studovat herectví u tehdy velmi populární Marie Hübnerové. V roce 1920 přijala první angažmá v pražském Švandově divadle. Herectví v té době rozhodně nepatřilo k lukrativním a váženým zaměstnáním. Prvního půl roku hrála zadarmo a poté dostávala 100 korun měsíčně.
Švandovo divadlo nepatřilo počátkemdvacátých let ke scénám pro náročné diváky, přesto si zde Scheinpflugové při jednom představení všiml Václav Vydra a nabídl jí přestup do mnohem prestižnějšího Městského divadla na Královských Vinohradech. Po sedmi letech, v roce 1929, pak přešla do činohry Národního divadla, kde zůstala, s válečnou přestávkou, v podstatě až do smrti.
Pro ženy, ale na úrovni
Její první literární pokusy jí již ve dvacátých letech zajistily místo mezi pražskou intelektuální smetánkou. Byla vtipná, ironická a její knihy nepostrádaly psychologickou hloubku. Přestože se zaměřovala především na ženské čtenářky, respektovala ji i mužská část spisovatelské obce. Jako jediná žena se třeba stala řádnou členkou slavné stolní společnosti spisovatelů a umělců Táflrunda. Mezi její nejbližší přátele patřili mimo jiné Ferdinand Peroutka, František Langer, ale i Jan Masaryk.Od poloviny dvacátých let do konce války napsala a vydala dvanáct románů, deset divadelních her a šest sbírek básní. Některé knihy byly dokonce zfilmovány.
Čapkovi po boku
Třicetiletého Karla Čapka potkala v roce 1920 a jí ještě nebylo ani osmnáct. Čapek ji viděl v divadle a její herecký projev (a zřejmě nejen ten) ho tak oslovil, že prosadil, aby mohla pohostinsky vystupovat v jedné z hlavních rolí v jeho nové hře Loupežník.Nadějný spisovatel i začínající herečka se rychle sblížili. Vztahu, který trval téměř dvě desítky let, však příliš nepřála Čapkova rodina (matka se prý vyjádřila, že si smí domů přivést kohokoli kromě Cikánky a herečky). Známost mezi Karlem a Olgou trvala patnáct let. Teprve v roce 1935, když se Čapek dozvěděl, že se jeho nemoc páteře zastavila, ji požádal o ruku. Pro oba se tím po těch letech zdánlivě nic nezměnilo. Než se Olga přestěhovala do Karlovy části jeho dvojdomku v Úzké ulici na Vinohradech, vedl dokonce každý ještě nějaký čas vlastní domácnost. Ve skutečnosti však pro oba začínala vrcholná léta jejich tvorby, na kterých se bezpochyby rodinný život velkou měrou pozitivně podepsal.
Podle svědectví Čapkova (a vlastně i Olžina) nakladatele a blízkého přítele Julia Fürtha, ředitele firmy František Borový, se po svatbě změnil Čapkův pohled i na prezidenta T. G. Masaryka. "Naprostá oddanost zůstala, nicméně jsem ho tu a tam... přistihl při dříve nemyslitelném kritickém pohledu a postřehu." Obava z této změny se však plně projevila například u Karlova bratra Josefa. Již dříve příliš nepřál jeho vztahu s Olgou a měl strach, že sňatek s "intelektuálkou" ohrozí jeho a Karlovu literární spolupráci.
Byla to však nakonec především Olga, která stála svému muži po boku nejen v časech dobrých, ale i zlých. Po mnichovské kapitulaci se stal Čapek symbolem prvorepublikové politiky Hradu víc než mnozí politici. Byl napadán nejen z Německa, ale i v českém pravicovém fašizujícím tisku. Dostával desítky anonymních dopisů a výhrůžek. Před Vánocemi 1938 se při pobytu ve svém venkovském sídle, na Strži u Dobříše, nachladil a dostal zápal plic, kterému dne 25. prosince 1938 podlehl. Víc než nemoc jej však zlomila zrada Západu, ve který věřil, a nízkost útoků, jimž byl vystaven. Skončil tak vztah, který bylo možné označit za mimořádný.
Pronásledována nacisty...
Olga svůj smutek promítla do své zřejmě nejlepší básnické sbírky Stesk, která vyšla v roce 1939 (z ní je i následující báseň Šlépěje):Pár stop mi zavál o Štědrém dni sníh,
snad zítra roztaje v hodině polední
a já už se nedovím, která z nich
je Tvoje poslední.
Nedovím, abych si u ní dojata
v šílené pokoře poklekla do bláta,
jak vdovy zestárlé po jedné
hrozné noci,
volala po pekle, po zkáze, po nemoci.
Pár cest mi smazal o Štědrém dni sníh
a jizvy našich stop jsou tiše zaváty,
a já už se nedovím, která z nich
jsem byla já a která Ty.
Nacisté dali hned v prvních dnech své vlády jasně najevo, jak by se k Čapkovi zachovali, kdyby žil (15. března 1939 ho přišlo zatknout gestapo), a neodpustili ani jeho vdově. Musela odejít z Národního divadla, několikrát byla vyslýchána. Nezlomilo ji to a nedala se donutit ani k nejmenší úlitbě novému režimu.
Několikrát jí nabídli možnost publikovat v aktivistických periodikách, například v obnovené Přítomnosti. Když odmítla, pokusil se ji k tomu přinutit osobně ministr Emanuel Moravec. Avšak ani ten nepochodil. Ačkoli rozhodně nebyla stoupenkyní komunistických idejí, vrátila poštou zaslanou legitimaci České ligy proti bolševismu, a dokonce se zapojila do odbojové činnosti.
... i komunisty
Přestože měla tisíc důvodů nenávidět Němce, jeden z nejsilnějších zážitků, které si odnesla z května 1945, byl pohled na zabitá děvčátka v uniformách Hitlerjugend s pozadím šťastných lidí rozebírajících barikádu ve Štěpánské ulici.Po válce její vlastní literární činnost stagnovala. Po vydání své nejslavnější knihy, autobiografického Českého románu (v roce 1946), v němž se věnuje i svému soužití s Čapkem, se v podstatě stáhla do ústraní. Měl na to vliv i politický vývoj v Československu. Po únoru 1948 se Čapkovo dílo znovu dostalo na index. Částečně bylo rehabilitováno až v polovině padesátých let, poté, co je pochválili v Sovětském svazu. Některé jeho knihy však vycházely až do roku 1989 cenzurované, jako třeba Válka s mloky, nebo vůbec. Olga jako autorka sdílela s Čapkem podobný osud.
K období po únoru 1948 se váže i jedna kuriózní historka: na návštěvu za ní přijel spisovatel Klaus Mann, syn Thomase Manna. Bez dlouhých okolků jí nabídl formální sňatek, aby se legální cestou dostala na Západ a uchránila se hrozící komunistické perzekuce. Olga odmítla. Cítila povinnost zůstat v zemi, s níž ji pojil celý její život, a především památka jejího muže.
V následujících letech se kromě účinkování v divadle věnovala převážně tvorbě pro děti. V šedesátých letech, když se politická situace trochu liberalizovala, dostala první větší role ve filmu - Jaroslav Dietl pro ni napsal hlavní roli ve svém seriálu Eliška a její rod. Zemřela v předvečer pražského jara, 13. dubna 1968.
Krátce předtím, v březnu, se na akci pořádané nakladatelstvím Mladá fronta setkala se stovkami svých čtenářů. "Nabyla dojmu, že přece jen nezemře jako zapomenutá spisovatelka," poznamenal její přítel František Krčna v doslovu k její vzpomínkové knize Byla jsem na světě (ta mohla vyjít až dvacet let po její smrti, v roce 1988). Poslední divadelní role, kterou ztvárnila, byla příznačně Čapkova Matka. Teprve po smrti jí byl komunistickým režimem udělen titul národní umělkyně.
obsah | osobnosti