Cesky a slovensky svet

"V roce 1998 se sjely rodiny Geislerů a Niederlů. Prohlíželi jsme si alba, rodokmeny a vzpomínali. Mezi dvěma stovkami příbuzných až do současnosti jsme nenašli ani jednoho quislinga či ,zlatokopa'!" pochvaluje si Jiří Niederle, teoretický fyzik, který ve svém oboru dosáhl i v zahraničí významných úspěchů.

Vroce 1859 se na pražské univerzitě objevil plátenický synek Jindřich Niederle ze Staré Paky, kam se jeho rod dostal během třicetileté války patrně z Lotrinska. Už jako student začal být Jindřich pokládán za naději klasické filologie. Budoucnost ukázala, že byl přínosem nejen pro klasickou filologii - stal se zakladatelem badatelského klanu, který zasáhl i do dalších oblastí vědeckého výzkumu.

Začalo to u Homéra

Jindřich Niederle učil po promoci v roce 1863 na středních školách, naposledy na akademickém gymnáziu v Praze. Současně vedl řecký univerzitní proseminář, překládal, psal učebnice, popularizoval. Mimořádné obliby dosáhl veřejnými homérovskými přednáškami, v nichž využil také svého talentu hereckého a pěveckého.

Otto o něm píše: "Břímě povolání učitelského a rozsáhlá, neúmorná činnost vědecká podryly bohužel předčasně zdraví Niederlovo, a to právě v době, kdy by se byl mohl státi ozdobou učení Karlova... Niederle náleží k nejlepším klasickým filologům českým. Neobyčejně hluboké, všestranné vzdělání vědecké, bystrost úsudku a horoucí láska ke starověku klasickému pojily se u něho se vzácným nadáním básnickým a s myslí jemnou, ušlechtilou, pro vše krásné zanícenou."

Jindřich Niederle zemřel v necelých pětatřiceti na tuberkulózu.

Do různých stran

Jindřich a jeho žena Františka, dcera novopackého lékárníka Geislera, měli tři syny. Vynikli všichni, každý ve zcela jiném oboru.

Lubor Niederle (1865-1944) vystudoval klasickou archeologii, ale pod vlivem Masarykovým změnil obor. Stal se prvním docentem (1891) a profesorem (1898) antropologie a etnologie na pražské univerzitě. Pro svou všestrannost byl nazýván "posledním syntetikem" (malovat ho kupříkladu učil Antonín Slavíček). Jeho jedenáctisvazkové Slovanské starožitnosti (1902-27) dodnes patří k nejvýznamnějším světovým dílům o životě, historii a kultuře starých Slovanů.

Stal se rovněž zakladatelem a prvním šéfem Státního archeologického ústavu, Společnosti čs. prehistoriků a Slovanského ústavu v Praze. Archeolog Jan Eisner o něm napsal, že "není snad jiného slovanského učence, jehož práce a knihy by byly tak hojně překládány do jiných jazyků".

Je pochován v hrobě spolu s Pavlem Josefem Šafaříkem.

Václav Niederle (1867-1946) vystudoval klasické jazyky a celý život působil jako středoškolský profesor, přičemž i vědecky pracoval.

Duše kladenské medicíny

Jindřichův nejmladší syn Bohuslav zamířil na pražskou medicínu, kde byl jedním z posledních žáků zakladatele moderní české chirurgie Karla Maydla. Po jeho smrti v roce 1903 se, třicetiletý, stal primářem chirurgického oddělení nové okresní nemocnice na Kladně. Pracoval tam šestatřicet let, nakonec i jako ředitel. Nemocnice (dnes nese jeho jméno) pod jeho vedením v některých oborech, třeba v rentgenologii, předčila pražské kliniky. Současně působil i na lékařské fakultě.

Celoživotní práce s rentgenem ho připravila o většinu prstů na levé ruce (v počátcích ji chirurgové používali jako předlohu při nastavování ostrosti přístroje). Dožil se téměř devadesáti let, a jak vzpomíná jeho syn Bohuslav II., celý život holdoval Sokolu (byl dokonce v jeho vedení), hudbě (zpíval mimo jiné v Prodané nevěstě) a matematice (ještě krátce před smrtí v roce 1963 si jen tak pro potěšení řešil diferenciální rovnice).

Bohuslav II. se pro lékařství rozhodl na gymnáziu. Po promoci začal na interně a na anatomii, pošilhával však po skalpelu. Otec ho zrazoval, že na chirurgii nemá dost fyzické síly, ale tím jako by syna ještě více vyzýval. Pětadvacetiletý lékař nastoupil na I. chirurgickou kliniku.

Poslední univerzální operatér

"Niederle jako asistent se ukázal rozvážným, jistým, fyziologickým a nezvykle svědomitým operatérem," vzpomínal šéf kliniky Arnold Jirásek, který ho posléze učinil svým zástupcem.

Během války Bohuslav II. potají ošetřoval odbojáře, ale hlavně operoval. Při obojím šlo o život. 14. února 1945 právě odstraňoval mozkový nádor, když bomba odervala vnější stěnu i strop kliniky. Všechny, kdož utíkali do krytu, cestou zavalila padající chodba. S pacientem zůstali jen Niederle s jednou sestrou. Když k nim zachránci vylezli zvenčí po žebříku, našli je všechny živé, včetně pacienta - jen obnažený mozek pod rouškou měl zaprášený, takže ho museli omýt... Přežil to.

Po osvobození Bohuslav II. přešel do Motola, kde působil přes třicet let a kde provedl řadu prioritních operací. Jakkoli jako jeden z posledních u nás uměl operovat všechno, světově vynikl zejména v chirurgii žlučových cest. Na podzim 1999 obdržel od České lékařské komory titul Rytíř českého lékařského stavu.

K tajemství hmoty

Jirka, syn Bohuslava II., doma hodně slyšel o medicíně, viděl dědu malovat, slyšel tátu s mámou hrát na piano. "Táta byl každý den do pozdního večera v práci, tak jsme si ho užívali hlavně o víkendech a o prázdninách. Hlavně za války, kdy se nedalo nikam moc chodit, rodiče pořádali každou neděli hudební odpoledne, kde se hrálo a zpívalo. Dodnes vzpomínám, jak se koncem války při každé porážce Němců hrály Dvořákovy Slovanské tance..."

Jiří také maloval a hrál na klavír, ale zároveň sbíral brouky, motýly, krystaly; s kamarádem jednou při chemickém pokusu odpálili kus balkonu... Pak začal s elektřinou. "Strýc konstruoval nejcitlivější rádiové přijímače, během války jimi dokonce odposlouchával hovory z lodí, které se účastnily invaze..."

Na Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT vstoupil už v sedmnácti. Po škole vyhrál konkurz do Fyzikálního ústavu ČSAV, po třech letech získal v roce 1964 stáž v novém Mezinárodním centru teoretické fyziky v Terstu pod vedením Abduse Salama. "Byla to úžasná zkušenost, nejen vědecká. Profesor Salam byl Pákistánec, muslim, ale výborně vycházel se všemi vědci - křesťany, buddhisty, židy... Jeho ústav byl křižovatkou vědeckých škol názorů."

Díky několika originálním výsledkům Jiří při dalších pobytech transmutoval ze stážisty v hostujícího profesora a koncem osmdesátých let mu Abdus Salam (to už byl nositelem Nobelovy ceny) nabídl, aby se stal jeho nástupcem. Jenže přišel listopad 1989: "Konečně příležitost udělat něco doma..."

A tak se stal profesor Jiří Niederle "ministrem zahraničí" Akademie věd; především díky němu jsme už 14 let členy Evropské laboratoře fyziky částic (CERN) a dalších světových vědeckých institucí.

Osobnosti rodu

Jindřich Niederle (1840-1875) Zakladatel moderní klasické filologie u nás. Překladatel Sofokla, Homéra, Cicerona a dalších velikánů antické literatury. Pedagog, jehož učebnice Mluvnice jazyka řeckého (1873) vyšla jen do konce 19. století šestkrát. Znamenitý popularizátor, autor oblíbené knihy O Homerovi a jeho básních (1874). Při odhalení jeho pamětní desky v Nové Pace vystoupili například Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda či Eliška Krásnohorská.

Bohuslav Niederle starší (1873-1963) Nejmladší syn Jindřicha. Všestranný chirurg, žák Karla Maydla, za první světové války vojenský lékař na balkánské frontě, dlouholetý primář a ředitel kladenské nemocnice, profesor Univerzity Karlovy. Vynikl zejména v břišní a kostní chirurgii. Jeden z průkopníků rentgenologie.

Bohuslav Niederle mladší (1907-2000) Syn Bohuslava Niederleho staršího. Jeden z posledních univerzálních chirurgů, žák Arnolda Jiráska, dlouholetý primář a přednosta chirurgické kliniky v Motole, profesor Univerzity Karlovy. Vynikl zejména v chirurgii zažívacího traktu; je autorem několika monografií, z nichž nejproslulejší je Chirurgie žlučových cest z roku 1977 (anglicky 1981, rusky 1982). Jedinečná byla i jeho kniha Práce sestry na operačním sále (první vydání 1954). Rytíř českého lékařského stavu a nositel dalších poct.