Aspoň mám nárok na vojenský pohřeb

Českoslovenští letci, kteří za druhé světové války sloužili v britském Královském letectvu (RAF) skládali v roce 1940 přísahu, v níž byla i tato slova: "životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti."

Nepochybně tehdy věřili nebo aspoň doufali, že nacismus bude poražen. A určitě si nepředstavovali, že jen několik let po válce upadne Československo znovu do nesvobody, že se ze západních hrdinů stanou oficiálně vyhlášení "nepřátelé národa", že budou vyhazováni z armády a zavíráni do kriminálů. Plukovník Imrich Lom měl "ještě štěstí" - po dobrodružné válečné cestě a mnoha bojích se mu vlast neodvděčila pobytem v pracovním táboře nebo mučením v hradčanském Domečku (proslulé věznici pro vojáky), pouze skončil jako stavební dělník.

Narodil se v roce 1918 v Ostravě a vyučil se ve Vítkovických železárnách zámečníkem. Měl dělat mistrovské zkoušky, ale do toho přišla mobilizace, pak Mnichov a okupace. Imrich Lom sice v osmatřicátém narukoval do armády, ale nechtěl se smířit s československou kapitulací - poradil se tedy s rodiči a rozhodl se, že bude prospěšnější, když se zapojí do odboje.

Podařilo se mu tajně a s pomocí přátel přejít do Polska, kde se právě tvořil tzv. Čs. legion; přijali ho a vyslali spolu s dalšími vojáky na Ukrajinu, kde měli být vyzbrojeni. Později vzpomínal: "Na podzim 1939 přišla neuvěřitelná zpráva o paktu mezi SSSR a hitlerovským Německem. Když Němci přepadli Polsko, museli Poláci čelit útoku na dvou frontách a my na Ukrajině jsme náhle padli do sovětského zajetí." Vojáci se v zajateckých táborech názorově rozdělili - stoupencům komunismu se říkalo "hvězdáři", zbytek byli zápaďáci (řečení "francouzi"), k nimž patřil i Imrich Lom.

Když Adolf Hitler napadl Sovětský svaz, změnil se Stalinův vztah k západním mocnostem a tudíž i politická situace, takže se Lomovi po mnoha měsících v internačních táborech podařilo odejít na Střední východ. V Egyptě absolvovali dobrovolníci výcvik, nalodili je do torpédoborců a odvezli k Tobrúku. Tam proběl Lomův vojenský křest: "První ,co nám nováčků řekli, bylo: dávejte si pod sebe pytel písku, jsou tu všude miny! Jednou jsem musel něco vyřídit, jel jsem autem, jenže jsem zabloudil. Vjel jsem do minového pole, ozval se výbuch a celý zadek auta to utrhlo, zůstala jenom kabina. Tehdy jsem se znovu narodil."

Brzy se Imrich Lom přihlásil k výcviku do kursu britského letectva. Byl přijat a po více než dvou měsících doplul spolu se stopadesáti druhy do severního Skotska. Dostal modrou uniformu a stal se z něj voják RAF - příslušník 311 perutě. "Nejdřív jsem se musel naučit anglicky. Chtěl jsem být pilot, ale řekli nám: to se povede jen málokomu z vás. A tak mě přidělili k telegrafistům a střelcům. Bylo mi to líto, ale říkal jsem si ´dal ses na vojnu, musíš sloužit´."

Z Anglie byl Imrich Lom nadšený, zvlášť když jednou v Londýně nastoupil do autobusu a jeden z cestujících ho začal přede všemi vychvalovat jako "jednoho z těch chlapců, kteří nás každou noc chrání". Lom, který ještě nebojoval, se sice styděl, ale zároveň měl radost a říkal si, že vojenský život může mít i velmi příjemné stránky. Jenže pak skončil výcvik, což znamenalo rychlé vystřízlivění: "Byl to vstup do úplně jiné reality, najednou jsem se ocitl v bojovém nasazení. Létal jsem v posádce čtyřmotorových Liberátorů nad Biskajským zálivem, vyhledávali jsme ponorky a bombardovali je, doprovázeli jsme konvoje, létali jsme až nad Německo." Ke konci války se chtěl Imrich Lom vrátit do Československa a přispět k osvobození domova. Jenže nedostal svolení: "Sověti řekli kdepak, Praha je naše. Tak jsem uvízl v Británii a domů jsem mohl až v září 1945."

Západní piloti byli nejdřív přijati jako hrdinové. Imrich Lom zůstal v armádě a vzpomínal, že do února 1948 zažíval jedno z nejhezčích období dosavadního života. V krátké době se však z hrdinů stali "spojenci západního imperialismu" a jeden po druhém dostávali z armády vyhazov. Lom se s tím smířil, nic jiného mu ani nezbývalo, a začal si hledat práci. Ani to nešlo jednoduše. K civilnímu letectvu nesměl, navíc nemohl nastoupit do zaměstnání bez souhlasu nadřízeného. "Byl to nějaký generál Malec, tak jsem za ním vyrazil a říkám: ´Pane generále…´ A on zařve: ´Žádnej pane, soudruhu!" Povídám znova: ´Pane generále, já nemám žádnou kvalifikaci a navíc potřebuju k nástupu do práce vaše svolení.´ Začal zase řvát: ´Tak ty nemáš kvalifikaci?Co vás v tý Anglii tedy naučili? Válet se a kout nějaký rozvratný pikle,co?´ Namítl jsem naivně, že přece u RAF zahynuly desítky lidí za svobodu Československa. A on už jenom zaječel ´Ven!!!´ a zabouchnul za mnou dveře."

Imrich Lom se pak na doporučení kamaráda dostal jako pomocný dělník na stavbu Slapské přehrady. Až do pádu komunismu byl "občan s cejchem". Zemřel v prosinci roku 2003 a rok před smrtí odpovídal na otázku, jak se mu žije: "Byli jsme rehabilitováni, povýšeni, dostal jsem hodnost plukovníka a mám nárok na vojenský pohřeb. Tak co? Cítíval jsem velkou hořkost, ale už je to za mnou. Koneckonců, spousta kamarádů dopadla mnohem hůř."

Vojenští veteráni, ať už ze Západu nebo z Východu odcházejí teď rychle, jeden za druhým. Stíhací pilot, generálporučík František Fajtl zemřel letos v říjnu. Komunistický režim s ním skutečně naložil hůř než s Imrichem Lomem: na jaře 1949 byl vyhozen z armády, o rok později zatčen a na základě komunisty vykonstruovaného obvinění strávil 17 měsíců na nucených pracích v Mírově. Po propuštění se živil jako dělník, skladník a nakonec úředník. Legendární generál František Peřina zemřel v květnu. Když ho komunisté v roce 1949 poslali na nucenou dovolenou a všude kolem něj se zatýkalo, raději nečekal a uletěl ve sportovním letadle do americké zóny okupovaného Německa.

O všech těch lidech se dá plným právem říct, že byli hrdinové. Když si procházíte seznam vojáků RAF, žalářovaných v letech 1948-1989, zjistíte, že jde o desítky jmen. A že hrdinství vůbec neznamená automatické naplnění příslibu: "Vlast vám bude vděčna!"

RAF - vstupenka do kriminálu

Britské královské letectvo sehrálo za Druhé světové války rozhodující úlohu v bitvě o Anglii a při destrukci německého zbrojního průmyslu a zázemí. Na bojích se podle čs.- britské smlouvy z 25. 10. 1940 podílelo asi 2500 československých příslušníků letectva, z nichž 511 zahynulo a 51 bylo zajato. Po únoru 1948 byli příslušníci RAF pronásledováni, vězněni, degradováni a zbaveni vyznamenání, stěhováni z bytů, vyhazováni ze zaměstnání. Někteří, jako například Josef Bryx, Vlastimil Klenovský nebo Vladislav Roubal byli zavražděni, nejčastěji proto, že se pokoušeli o útěk, ať už ze země nebo z vězení.