Karolina Kurková: Pohádkově placená blondýnka

Čekal jsem na ni v salónku Beethoven v karlovarském grandhotelu Pupp. Najednou se objevil problém - za půl hodiny se tu měl s kýmsi setkat prezident Václav Klaus. Návrh přesunout se uprostřed série rozhovorů do nedaleké francouzské restaurace se jejímu managementu nelíbil. Nastal čilý telefonický ruch; nakonec hlava státu ustoupila, ať si tam ta holka zůstane. V tu chvíli vstoupila do místnosti, v bílých šatech nad kolena, se zářivým úsměvem, rámovaným dlouhými blond vlasy - nejlépe placená modelka na světě jménem KAROLINA KURKOVÁ (20). Byla krásná a pořád si přehazovala nohu přes nohu. Snažil jsem se soustředěně vnímat její odpovědi, ale po chvíli jsem to vzdal; možná byla chyba dělat čtvrt hodiny předtím rozhovor s Johnem Cleesem z Monty Pythonů. A tak se mi začalo jako mnohem zajímavější jevit pátrání, jakou má Karolina barvu kalhotek. Byly bílé.

Nedávno jste se stala ambasadorkou karlovarského festivalu. V čem přesně tahle funkce spočívá?

Jsem jedním ze čtyř velvyslanců karlovarského festivalu, společně s bývalým prezidentem Václavem Havlem, Madeleine Albrightovou a Milošem Formanem. Nabídl mi to Jiří Bartoška při mé letošní návštěvě České republiky. Vlastně je mým úkolem propagovat ve světě karlovarský festival, vysvětlovat lidem v zahraničí, že neexistují jenom Cannes, Benátky a Berlín, ale že i v České republice je vynikající filmový festival. A tak o tom mluvím, snažím se všem svým známým z oblasti celebrit dodat o tomto festivalu co nejvíce informací. Někteří karlovarský festival znají, jiní o něm ještě nikdy neslyšeli, tak se ptají, kdo tady byl a jaké to tady je.

Ale pokud se nemýlím, tak vy jste na karlovarském festivalu poprvé ...

To ano, nikdy jsem tady ještě nebyla, všechno je tu pro mě nové, takže to tady okukuji, sleduji, jak to chodí, a přemýšlím, co bych změnila.

Co jste tedy do této chvíle lidem říkala?

To, co mi o festivalu řekl Jiří Bartoška. Ve světě všichni vědí, že jsem Češka, takže mi věří, když jim vyprávím o karlovarském festivalu. A já si považuji za čest, že mohu ve světě reprezentovat tento festival, protože já miluji filmy, vždyť jsem taky jako malá hrála hodně divadlo a chtěla jsem jít studovat na DAMU, ale pak se to nějak všechno zvrtlo.

Třeba se vám tenhle herecký sen ještě splní, řada topmodelek bývá dnes obsazována do filmů.

Takových nabídek už bylo! A do velkých filmů! Ale já neměla zájem, nelákají mě žádné velké hollywoodské filmy, nechci udělat přesně to, co ode mě lidé očekávají. Raději začnu nějakým malým, nezávislým filmem, kde dostanu skutečně zajímavou roli, kterou lze opravdu zahrát, nikoliv naplnit jen tím, že jsem hezká blondýnka. Klidně bych si zahrála i kluka! Určitě se chci vydat směrem jako Charlize Theronová ve filmu Zrůda, kde jinak krásná žena hraje ošklivou, tlustou ženskou.

Myslím, že nebude snadné přesvědčit producenty, aby vás obsadili do takové role.

Většina z nich ve vás bude vidět jen tu krásnou blondýnu. Ostatně i Charlize Theronová si v jednom rozhovoru stěžovala, kolik jí dalo práce získat tuhle roli. A to je herečka, o jejímž talentu nikdo nepochybuje. Ale dokázala to, protože ví, že není jen krásná blondýnka, ale taky skvělá herečka. Ona ví, že dokáže víc než jen být tuctovou blondýnou, a já to o sobě vím také. Ani já nejsem jenom tuctová blondýna, která se umí pouze usmát do objektivu. Nejsem prázdná. Jsem ctižádostivý, pracovitý člověk, který když se do něčeho dá, tak to dělá naplno. Když by se našel dobrý producent a režisér, s nimiž bych si rozuměla, kteří by ze mě dokázali dostat něco, co lidi na první pohled nevidí, tak pro mě by nebyl problém zahrát cokoliv.

Film vás láká proto, že v modelingu už jste dosáhla všeho včetně dvou prestižních titulů modelka roku?

Tak já už jsem byla modelkou roku přede dvěma lety. A nedávno mi dali zas nějakou další cenu. Ale to neznamená, že už bych neměla v modelingu žádnou motivaci. Motivaci mám pořád. Mě motivuje spousta věcí, a hlavně lidí. Miluji lidi! Už jenom mluvit s lidmi z různých zemí nebo oblastí, třeba s herci, zpěváky či malíři, mě hrozně motivuje. Mě inspiruje celý svět!

Spolupracovala jste skoro se všemi světovými fotografy neláká vás také zkusit fotografovat?

Určitě to jednou zkusím, protože já fotografování miluji, sbírám i fotografické knížky. Navíc jsem člověk, který všechno diriguje. Vím přesně, jak má fotografie vypadat, vždycky říkám, jak má být nastavené světlo, jaké zvolit pozadí, všechno to dávám dohromady já. Pak musí akorát někdo zmáčknout spoušť. Pro mě fotografie nejsou jen o tom, že na nich musí člověk vypadat hezky. Hodně si hlídám výraz a pózu, protože když se kdokoliv na fotografii podívá, tak mu ten snímek musí něco říct, musí pochopit, co fotografovaný v ten okamžik cítil, vidět, že v těch očích to skutečně žije. Dobrá fotografie je skutečné umění.

To z vás musí mít fotografové radost, když je takhle dirigujete ...

Někteří mě opravdu mají rádi, protože mé nápady nikdy nejsou blbé. Navíc si musíte uvědomit, že já jsem ten člověk, který je fotografován, takže jsem to v první řadě já, kdo se musí s tou myšlenkou, jak budu fotografována, cítit dobře. Fotografování musí být přirozené stejně jako třeba herectví. To jsou obory, jež se člověk nenaučí. Být modelkou znamená mít dar od boha, to musí mít člověk v sobě.

A taky na sobě, tedy být krásný. A vy jste považována za jednu z nejhezčích žen na světě.

Ale ani já se nelíbím každému, všichni nemají rádi blondýnky. Ostatně fyzická krása není to nejdůležitější. Třeba všichni mí kamarádi říkají, že na mně je nejkrásnější má povaha, která je parádní, že nejsem holka, co by jen stála před zrcadlem a fintila se. Mě zajímá spousta věcí, jež mají kluci rádi, takže si se mnou můžou povídat třeba o fotbale a o hokeji, protože já se chodím dívat na zápasy a dost toho o tom vím. Nesmíte taky věřit všemu, co se o mně píše. Mě pořád někdo kritizuje. I kdybych nebyla vysoká, štíhlá blondýnka, tak by si na mně lidi něco našli. Třeba že už neumím pořádně česky, že mám strašný přízvuk.

Ale vy opravdu máte silný anglický přízvuk ...

Třeba mám. Ale já si myslím, že mluvím česky dobře, jen někdy si nemůžu vzpomenou na nějaké to slovíčko. Jenomže když někdo žije čtyři roky v cizině a mluví pouze tamním jazykem, tak si na to pusa zvykne. To se mi přece nikdo nemůže divit, že mám anglický přízvuk, když už čtyři roky mluvím skoro jenom anglicky. To není snaha ukázat českému národu, že už nejsem Češka, to je jen takový nevinný zvyk, jakému propadne každý, kdo žije delší čas v cizině. A rozhodně nemluvím jako někteří Češi, co se vrátí do své rodné vlasti a jenom hrají, že už zapomněli svou mateřštinu. To já nedělám, nic nehraji. Mou nevýhodou je, že jsem se naučila strašně dobře anglicky.

Řada modelek vzpomíná na své dětství jako na pohádku o ošklivém káčátku - z malých, hubených, nepohledných dívek vyrostou modelky. Je to i váš případ?

Jak to, že jste nikdy neviděl mé fotografie z dětství? Vždyť byly už v mnoha časopisech. No, nevadí. Já byla jako malá spíš takový klučík měla jsem bílé krátké vlasy, nikdy jsem nenosila náušnice, pořád jsem byla navlečená do kalhot. Pořád jsem někde lezla a padala, prala se se svým o tři roky mladším bráškou, zkrátka ďáblík. Pak se ze mě někdy v šesti letech stala strašná čára, samozřejmě děsně hubená, samá ruka, samá noha. No a pak ze mě vyrostlo tohle. Ale jak říkám, krása není všechno.

Na to by jistě spousta lidí namítla, že vám se to mluví, když jste jednou z deseti nejkrásnějších žen světa ...

Ale vždyť nemusejí všechny vypadat jako já! Když mají holky smysl pro humor, tak jsou naprosto perfektní. K tomu nemusejí být blonďaté nebo vysoké.

Slyšel jsem, že se prý věnujete malování ...

To je pravda, strašně ráda maluji, zejména abstraktní umění. Nejradši mám stíny. Moc mě baví, když si můžu ve svých abstraktních obrazech pohrát se stínováním. Tenhle talent jsem zdědila po mamince, ta maluje strašně krásně. Maminka je vůbec velká umělkyně - maluje, aranžuje kytky, navrhuje nábytek a šije šaty. Když jsem byla malá, tak mi šila spoustu princeznovských šatů, protože já chtěla vždycky být princeznou a mít šaty jako z pohádky. Ale vedle malování se věnuji hodně i sportu - miluji sport!

Vždyť jsem také kdysi hrála tři roky basket. K tomu vás vedl váš otec, který hrál basketbal závodně?

No samozřejmě, já jsem s basketem vyrůstala odmalička, pořád jsem byla v nějaké sportovní hale. Ale nikdy mě do toho tatínek nenutil, vlastně mě rodiče nikdy do ničeho nenutili, což je moc dobře. Lidi si přece musejí najít sami to, co je baví, co chtějí v životě dělat. Život je krátký a my z něj máme mít radost. A k čemu je život, pokud v něm děláme něco, co nás nebaví, k čemu nepociťujeme vášeň? Takový život je pak prázdný a smutný.

Jak vaši rodiče zareagovali, když jste jim řekla, že budete modelkou?

To nebylo tak, že bych jim řekla, že budu modelkou. Pro mě byl modeling jenom koníčkem a pak se objevila šance vyrazit do světa a já se rozhodla ji využít, hlavně kvůli jazyku. Do té doby jsem skoro nikde v zahraničí nebyla a teď se naskytla možnost naučit se pořádně anglicky. A protože rodiče mi vždycky říkali, že jazyky jsou v dnešním světě tím nejdůležitějším, tak jsem se této šance chopila. A je to tak - když člověk umí jazyky, je šikovný a pracovitý, tak dokáže všechno.

Rodiče se nebáli pustit vás tak mladou do světa modelingu, o kterém se nejčastěji hovoří jako o velmi drsné džungli? Přinejmenším zde panuje extrémní rivalita ...

To si nemyslím. Alespoň já žádnou rivalitu nepociťuji. Možná existuje rivalita mezi modelkami, ale mezi topmodelkami už žádná rivalita není. Vždyť nás je jen pár a každá jsme jiná. Takže když chce někdo černošku, tak si nevybere mě, to je jasné. Ale jinak je to určitě těžký život, nijak lehká práce, ale mně to nevadí. Já jsem opravdu člověk, který když se do něčeho pustí, tak v tom chce něco dokázat. A v modelingu jsem to dokázala, protože já jsem člověk, který může být čímkoliv.

HONZA DĚDEK, REFLEX

obsah | osobnosti