Člověk má jen ty dva svaly

Velikonoční sobota vrcholí. Na náměstích se tlačí stánky s čokoládovými zajíci, květinami a sýry, u dalších Salcburčané ukusují rozličné buřty, párky a párečky. Město má vytříbenou polohu, nad střechami domů se rýsují věčně bílé vrcholky Alp, zatímco tady propuká jaro. Pozná se mimo jiné tak, že se místní oblečou do pestrobarevných dirndlů a takto okrojovaní s vážnou tváří korzují ulicemi (kompletní dirndl tu stojí zhruba třikrát víc než značkový oblek). Zbytek lidí tvoří nákladně nazdobení Vídeňáci na výletě. Že je právě tohle město rodištěm Wolfganga Amadea Mozarta, vám připomenou na každém kroku. Jeho podobizny se skví na všem, co lze prodat: od ponožek přes nožík na doutníky až po dorty. Génius v paruce stokrát jinak, ženy v dirndlech, muži v kalhotách s padacím mostem, zámožní turisté s elegantními psy a podivně vycíděné, aseptické ulice. Nakašírovaný svět, ve kterém se hraje klasická hudba na nejvyšší úrovni a každoroční velikonoční koncert je událostí roku. Od rána se do města sjíždějí abonenti místního Festspielhausu, protože dnes večer v něm zahrají Berlínští filharmonici pod taktovkou Sira Simona Rattlea, považovaného některými za nejlepšího dirigenta světa, a zpívat nebude nikdo jiný než jeho přítelkyně Magdalena Kožená.

Ačkoliv to nikdy nedělá, rozhodne se slavná mezzosopranistka výjimečně pro rozhovor v den koncertu. Do dopoledního Salcburku se opírá slunce a já očekávám pěvkyni v kavárničce Niemetz, která se táhne podél skalního útesu. Svědomitě jsem vybrala stolek co nejdále od kuřáků. Ve dveřích se mihne blonďatý culík a rázem se poznáme. "Bohyně hudby, stříbrný hlas, budoucnost světové opery, slovanská diva, nejlepší pěvkyně na světě", jak ji časČlověk tují zahraniční hudební kritici, tu stojí v červených plátěných kalhotách, bílém tílku a s pusou od ucha k uchu. Sedáme si ke cappuccinu a Magdalena Kožená se po většinu rozhovoru nepřestane smát. "Když mám důležitou premiéru, tak už mám od rána lechtání v podbřišku, ale tady je taková uvolněná atmosféra a navíc jsem to zpívala už minulý týden. Adrenalin přijde až před vstupem na jeviště. Tohle dopoledne strávím spíš prakticky, nakupováním."

Už jste někdy dorazila na koncert až v den jeho konání?

Ne, přijíždím vždy raději den předem. Obzvlášť pokud je to letadlem, kde air-condition vysuší hlasivky.

Jak vypadají vaše hlasové přípravy?

Musím si hlas probudit. Nejdříve se rozezpívám trochu ráno, pak si věc přezpívám těsně před koncertem. Když mám ale třeba rýmu, musím ten den na hlase pracovat o něco víc, aby tam večer byl.

Po městě už se procházejí dvojice, které na váš koncert dorazily z jiných zemí. Jaké to je, když cítíte, že váš hlas není úplně v pořádku, ale za pár hodin musíte nastoupit na jeviště?

To je na zpěvu nejtěžší. Člověk má jen ty dva svaly v krku, nástroj je součástí těla a jakákoli rýma, nebo psychický stav, osobní problémy, se na hlase projeví. Od kolegů vím, že trápením lze ztratit hlas třeba na dva měsíce. Když se cokoliv stane, první orgán, který je tím poznamenán, je hlas. Když tedy nefunguje, člověk musí umět říct ne. A nepodlehnout stresu. Organizátor vám volá, že to nemůže zrušit a jámu opakuju, že to musím zrušit. Abych mohla zpívat ještě za dvacet let. Začátek je nejkritičtější. Tehdy člověk nemůže říct ne, může to být nabídka, která ho posune v kariéře. Tamtaky dost lidí ztroskotá, když udělá chybu a zpívá role, které pro něj nejsou dobré nebo je na ně moc brzo.

Nějaké vaše kolegyně takto skončily?

Znám hodně případů, že si zpěvačky zničily hlas. Zpívaly repertoár, který byl příliš dramatický, musely zpívat silněji a na hlase se jim udělaly uzlíky. Jsou to dva drátky, na které když se moc tlačí, udělá se mezi nimi takový mozol a hlas začne nedomykat. Některé tóny pak ani není možné zazpívat, otevřete pusu a nic.

Dagmar Pecková jednou vyprávěla o svých spolužačkách, které páchaly sebevraždy. Pro kolik pěvkyní je na světě místa?

Určitě pro o dost méně, než kolik jich je. Pokud je pro někoho zpěv vším, co na světě chce, a nevyjde to, pak je to dramatické. Dělám hudbu od tří let a kdyby se mi cokoli stalo, bude to psychicky náročné. Ale nejdůležitější je pro mne život a ten není jen hudba. Docela zdravá věc je mít dítě, člověk si uspořádá priority.

Když jste otěhotněla, neměla jste strach, že se vám může nějak změnit, zhoršit hlas?

Mně osobně se sice hlas nijak nezměnil, ale hodně zpěvačkám se mění, ale většinou je to k lepšímu. Těhotenství je krásná a přirozená věc. První půlka tedy rozhodně nebyla legrace, protože mi až do pátého měsíce bylo strašně špatně. Sice jsem zpívala, ale vždycky jsem se k jevišti doplazila s banánem v ruce. Pak je těžký první rok, vstávání a kojení a k tomu zpívání, to si přijde člověk docela vysosanej. Ale zase vámpříroda pošle energii, takže co se musí udělat, se nakonec nějak udělá.

Vašemu synkovi je rok. Máte program nabitý na příštích pět let, každý měsíc na jiném kontinentě. Jak jste si do toho naplánovala dítě?

Dítě jsem nijak neplánovala. Prostě když jsem zjistila, že budu mít miminko, zrušila jsem smlouvy. Těhotenství je nejlepší omluva. I když máte podepsanou smlouvu, tak po vás nikdo nechce zaplatit nějaké penále. Rozhodla jsem se zrušit všechno na tři měsíce, pak jsem zase nastoupila na jeviště. Jonášek byl se mnou v šatně, o přestávce jsem ho kojila, je se mnou vlastně doteď. Létá všude se mnou. Jezdí se mnou maminka a taky máme novou chůvu. Ta mluví německy, já na Jonáška česky a Simon anglicky. Také doma mluvíme anglicky. Dokud nemusí dítě do školy, není to problém. Pak ale nemůže létat všude a to budu muset řešit, jak to udělat.

Kdy jste si všimla, že je váš hlas výjimečnější než hlas vašich spolužaček? Před deseti lety jste právě v Salcburku vyhrála soutěž, která z vás udělala profesionála.

To bylo taky překvapení. Člověk, když studuje, nehodnotí se. Přijela jsem sem s takovou malinkou taštičkou a vůbec netušila, že postoupím do druhého kola a do finále. Od šestnácti jsem začala dělat starou hudbu, možná se nedá říci, že profesionálně, ale vydělávala jsem si tím peníze (směje se). Takže zatímco moje kolegyně studovaly, já už při studiu zpívala. Zpěv ale není jen ve hlase. Krásný hlas má spousta lidí, k tomu ale patří ještě další věci. Polovina úspěchu jsou dobré nervy, dále muzikalita a pak těžko popsatelné osobní sdělení, kdy zpěvák dokáže předat posluchačům své emoce. A takový zpěvák nemusí mít nejkrásnější hlas, ale dokáže lidi rozplakat, otevřít jim duše. Záleží také na repertoáru. Když se zpívá Verdi, tak jde o krásu hlasu, italské otevřené zpívání, třeba Bocelli, to se lidem líbí. Ale jiná hudba tolik o hlase není.

Chodíte na koncerty svých kolegyň? Nemáte za ně trému?

Chodím, zajímá mě to. Když toho člověka znám a mám ráda, trochu strach mám. Když vím, že s něčím bojovaly, bojím se za ně.

Mezzosoprán je takový unikátní hlas. Kdy jste se našla v těchto výškách?

Začala jsem studovat jako alt, ve sboru jsem zpívala dokonce druhý alt, tedy nejhlubší hlas. Zpívala jsem hluboko, hlubokých hlasů bylo málo. Postupem doby a technikou jsem se vytrénovala. Ono co má mladá holka s altem dělat, když pro alt jsou role starých babiček a čarodějnic a to se člověku hned nechce zpívat.

Jak si o hlas pečujete? Vyhýbáte se zakouřeným hospodám?

Když máte před koncertem, tak vysedávat v zakouřené hospodě není rozumné, ale jinak… Pro mě je důležité žít život, z toho čerpám emočně. Nedovedu si představit, že bych byla nějaká diva v inkubátoru, jezdila taxíkem z hotelu do hotelu, pak nevím, o čem bych zpívala. Spíš si dávám pozor na repertoár, kterou roli vezmu, tak lze udělat chybu. Člověk to sice zazpívá, ale je to namáhavé.

Přítelkyně pěvkyně mi kdysi říkala, že hlásí své kantorce, když má menstruaci. Proč?

Vím, že se to dělalo, také mi to říkala jedna zpěvačka. Je pravda, že se hlas v té době víc prokrví a některé zpěvačky s tím mají problém. Já ne.

Kdysi jste si stýskala, že vás to věčné bydlení po hotelích nebaví. Už jste si zvykla?

Už hlavně nikdy nebudu sama. Je to ale nepříjemná část téhle kariéry. Hotel je neosobní a pokud můžu a jsem někde na dobu delší než deset dní, snažím se pronajmout si byt. Člověk si tam může sám uvařit, je to útulněji zařízené, než v hotelu.

Chystáte se do Japonska, hodláte si i tam najít byt?

Tam asi ne. Ale bude tam se mnou maminka a sestra, takže to bude takové rodinné.

Bydlíte v Berlíně, ale podle vašeho programu tam strávíte nanejvýš pár týdnů...

Občas tam jsem, ale je pravda, že tahle sezóna byla bláznivá. Mám tam pocit domova, své věci a můžu se tam kdykoliv vrátit. Mám kam jít. Simon tam bydlí šest měsíců v roce, diriguje tam, takže on tam je a udržuje byt v chodu. Snažíme se to ale udělat rozumně. Letos se nám to nepodařilo a řekli jsme si, že od roku 2007 v lednu a v říjnu ani jeden nebudeme pracovat. (směje se) Přes to nepojede vlak, jinak bychom se moc neviděli.

Přesto se mi zdá vaše koncertní tempo docela unikátní. Jak dlouho to lze ustát?

Následujících patnáct let je hlasový vrchol u ženy. Pořád ještě tedy plánuji takhle koncertovat. Ale asi se budu snažit přeci jen zůstávat víc v Berlíně a nedělat ty bláznivé přejezdy.

Když jste se v kariéře přehoupla ze zpěvačky, která bere téměř všechno, ve zpěvačku, která si může vybírat, řekla jste si, že budete mnohem přísnější a udržíte si větší odstup?

Ono je to spíš tak, že si už lidé s některými nabídkami, které by před pěti lety byly v pořádku, netroufnou přijít. Ale že by mi ležely v šatně na stole diamanty jako v době Marie Callas, taková doba už je bohužel pryč. Moje nahrávací společnost mi občas pošle květiny. Ale už nemám strach, že když něco nevezmu nebo nezazpívám, že si vezmou někoho jiného a mně už třeba nezavolají…

Kolika jazyky se domluvíte?

Bez přemýšlení mluvím anglicky a francouzsky. Německy a italsky hůř. Mluvím německy, ale není to na vykládání někde v televizním pořadu. Než si vymyslím, jaké sloveso dám na konec, tak to trvá… (směje se)

Vím, že hodně čtete. V originále?

Anglicky a francouzsky. Mám pořád pocit, že u nás nebyly přeloženy knihy, které bych si chtěla přečíst. Simon mi teď dodává knížky, které u nás vůbec nejsou a nikdo je nezná. Vždycky, když jdu českým knihkupectvím, jsem zklamaná. Týká se to i knížek pro nejmenší, připadá mi, že v angličtině jsou zajímavěší, "živější", spousta z nich na dotyk vydává zvuky, hraje písničky. Považuju ale za důležité číst v češtině, když nemám tolik možností slyšet ji kolem sebe. Nerada bych mluvila jako někteří čeští emigranti.

Jazyky vás vybavila škola?

Školy to u nás ještě nepochopily. My jsme měli italštinu, ale nebylo to dostatečné. Kdo chtěl, tak se do knížky podíval, kdo ne, nic se nedělo. Přitom znalost jazyka je polovina práce, v tom jazyce přece člověk zpívá a musí přesně vědět, o čem zpívá. Pomoci mohou jazykoví poradci, kteří kromě výslovnosti i poučí, kdy libretista nebo básník žil, co chtěl textem říci... Klavírista cvičí sedm hodin denně, to zpěvák nemůže, zničil by si hlas. Ale když cvičí dvě hodiny denně zpěv, další dvě se může učit cizí jazyk.

Jak si hledáte repertoár?

Je ho strašně moc. Poslouchám desky, chodím do obchodu s notami, učitelé vám také o repertoáru poví. Hledám si, co sedí mému hlasu i povaze. Jsou zpěvácikomici, těm sedí třeba Rossini. Já mám ráda tragédii, kde se vyjadřují hluboké emoce.

Nedojmete se ale na jevišti? To se pak těžko zpívá.

Musela jsem se to naučit, dojmout by se měli lidé, ne já. Když mám třeba smutnou náladu, občas ano. Musím si ale kontrolovat dech. Simon mi říkal, že ho občas hudba dojme, ale on stojí zády k divákům, tečou mu slzy a nikdo to nevidí. To mně by neprošlo.

Nedávno jste se do operních libret pustila, že jsou občas hloupé a bez děje. Čeho se vaše kritika týkala?

No ono třeba v baroku to byly takové koncerty v kostýmech, jedlo se u toho, pak nastoupil nějaký kastrát, zazpíval známou melodii, oni na chvíli přestali a pak zase jedli. A bylo to tak i napsáno, nebylo tak důležité, o čem tam ty hlasy zpívají, protože je nikdo neposlouchal. Třeba Rossini, který nasekal sedmdesát oper, jich má spoustu ve stejném duchu a těžko v nich hledat hloubku. Ale zase je lze narežírovat esteticky zajímavě.

Pro vás však napsal skladatel roli přímo na tělo. Kdo to byl?

Německý skladatel Hans Werner Henze. Zavolal mi, jestli bych měla zájem, že by pro mě rád něco napsal. Má hotové první dějství a pracuje na dalším. Byla jsem za ním v Římě, protože když mi první akt poslal, některé tóny byly pro vysoký soprán, tak jsem mu musela vysvětlit, co můžu a co ne. Bude se to dělat příští rok v Berlíně a v Bruselu.

Neděsí vás, že máte na tak dlouho dopředu naplánované povinnosti?

Ne, mám naopak docela klid, vím, že budu mít práci. Tedy kdybych to chtěla změnit, mám smůlu. Ale člověk může vždycky otěhotnět (směje se).

Zazpívala byste si nějaký jiný žánr? Třeba jazz?

Tak, jak se zpívá v českých muzikálech, kde je představení dopoledne, odpoledne a večer, to bych samozřejmě nebrala. Myslím si, že by člověk měl dělat, co umí nejlíp. Mám ráda jazz, ale mám hlas už vytrénovaný na operu, takže by to i znělo divně.

Posloucháte českou hudbu?

Populární moc ne a to, co jsem slyšela, mě moc nezaujalo. Poslouchám hlavně world music, africkou, latinsko-americkou hudbu. Jinak si poslechnu spíš veterány jako Deep Purple, Jethro Tull, Pink Floyd, to byla hudba mé puberty, večírků.

A co nahrávky svých kolegyň?

Doma moc klasiku neposlouchám. Ale samozřejmě mě zajímá, jak zpěvačky, které mám ráda, zpívají to, co já mám na repertoáru. Kolikrát si říkám, sakra, jak to dělala, to se mi líbí.

Kolik si v téhle chvíli pamatujete skladeb a árií?

Jsem schopná se rychle učit, ale zase to strašně rychle zapomínám, ale asi to budou tak čtyři hodiny zpěvu.

Potkala jste se někdy v životě s Dagmar Peckovou nebo Evou Urbanovou? Máte jako operní pěvkyně přítelkyně?

S Dagmar Peckovou se asi nikdy nepotkám, protože jsme obě mezzosopranistky a zpíváme podobný repertoár, a Eva Urbanová zase zpívá dramatické věci v operách, kde já nemám co zpívat. S Evou Urbanovou jsem se potkala jednou na koncertě v Praze, ale jinak nikdy. Je těžší vybudovat si stálejší přátelství, na kterém se musí pracovat. Třeba s někým zkouším dva měsíce, jsme kamarádky, ale pak se dva roky neuvidíme. Maily a telefonáty nestačí. Moje přítelkyně jsou všechny ze studií a dětského sboru. Jedině v tomhle období se o sobě dozvíme tolik věcí, že ani dva roky odloučení nevadí. Ale mám kamarádku zpěvačku v Berlíně.

Mýty praví, že jsou tenoři občas pomalejší, i vy jste někdy vyprávěla historku o spolužákovi tenoristovi.

Ale on zase tak natvrdlej nebyl, byl roztomilý a trpěl trémou. Nacvičovali jsme Carmen, kde mě měl jako Don José zabít. Byl tak nervózní, že na představení v půlce árie myslel, že je konec, a zapíchnul mě. A já ještě dál zpívala na zemi a začala se strašně smát.

Vaší poslední nahrávkou, která vyjde v září, jsou árie Mozarta s vaším přítelem, dirigentem Simonem Rattlem. Prosakují zprávy, že to bude bestseller.

Je mozartovský rok, na celém světě probíhá mozartovské šílenství, takže proto Mozart. Uvidíme. Je to jedna nádherná árie vedle druhé. Cédéčko jsem nahrávala s orchestrem, který hrál na dobové nástroje. Nahrávali jsme to už v prosinci. Tehdy měl zrovna čas orchestr, dirigent i zpěvák a byl volný sál.

Probíráte doma nahrávku, třeba tady bys to měla zazpívat rychleji, ty tady chvíli počkej?

To moc ne. Jak celé cédéčko hudebně vyzní, je dirigentova věc. Simon je ale hodně otevřený, emotivní člověk a naslouchá názorům ostatních.

Je opera svět, který je živý a někam se vyvíjí, nebo je to zakonzervovaná věc z historie, která už jaksi dojíždí?

Píší se nové opery, ale moderní klasická hudba je pro pár fajnšmekrů a často je víc lidí na jevišti než v hledišti. Je to škoda, určitě je má smysl uvádět. Jenže lidi se chtějí bavit, nechtějí přemýšlet, ale právě na moderní operu musí být člověk připravený, něco si k tomu přečíst. Nelze u toho relaxovat.

Magdalena Kožená Narodila se v roce 1973 v Brně. Vystudovala VŠMU v Bratislavě. Po vítězství na soutěži W. A. Mozarta v Salcburku roku 1996 dostala nabídku do Lidové opery ve Vídni. Před dvěma lety získala Gramophon Award v kategorii Umělec roku a stala se Rytířem umění a literatury Francouzské republiky. Za album Lamento byla letos nominována na cenu Grammy v kategorii klasické hudby.

Smráká se a mezi domy se začínají objevovat černozlaté páry, dlouhé kabáty, okázalé šperky a vypadá to jako z doby dávno minulé, kdy se baroni a komtesy sjíždějí na nějaký osudový bál. Do Festspielhausu mířím po nose, na nádvoří se převalují mračna těžkých parfémů. Vstupenku v ceně od 500 do 1100 euro bych nesehnala ani kdybych za ni nabízela desetinásobek, dnešní koncert patří jen abonentům, kteří toto předplatné dědí nebo draze prodávají (já lístek získala až na přímluvu Simona Rattlea). Z každého koutu čiší snobismus, páry popíjejí ve foyer šampaňské, uvaděčky prodávají čokoládu a stopadesátistránkový program. Člověk vedle mě je z Mnichova, v hudbě se prý vyzná, Berlínští filharmonici jsou prý v současnosti jedni z nejlepších na světě a britský dirigent Sir Simon Rattle je diriguje "hodně moderně". Většina lidí si špitá, že je krásné vidět Simona Rattlea a jeho partnerku Magdalenu Koženou na jednom jevišti. První půlku koncertu se hraje Beethovenův Klavírní koncert číslo 4. Zpočátku vnímám vůni lakovaného dřeva, později pianistu Alfreda Brendela. Hraje fantasticky a nehnul ani brvou, když zazvonil kdesi ve dvacáté řadě mobil. Po potlesku a výkřicích bravo se všichni vyhrnou na nádvoří. Kolem mě šustí satén a švitoří nejrůznější světové jazyky. I tady se najdou luxusní verze dirndlů. O přestávce je čas pro setkání s přáteli, páry se vítají, objímají a obdivují.

Před začátkem druhé části koncertu se Simon Rattle otočí do hlediště a zdvořilou angličtinou osazenstvo požádá, aby pokud možno nemluvilo, nekašlalo a vypnulo si mobily. "Je tu velice dobrá akustika, určitě nás hezky slyšíte, protože my vás slyšíme skvěle." Lidé se roztleskají a po celou Symfonii č. 4 Gustava Mahlera nikdo ani nedýchá. Padesátiletý Brit vypadá u dirigentského pultu se svými huňatými stříbrnými kadeřemi impozantně. Zjišťuji, že mi tou mahlerovskou krásou tečou slzy aNěmec vedle mě mi podává svůj plátěný kapesník. Když před koncem symfonie vchází na pódium Magdalena Kožená, v sále to zašumí. "Das ist Sie!" špitají si za mnou. V bílých jednoduchých šatech, skleněných korálech a pečlivě vyčesaných loknách působí křehce a půvabně. Svou desetiminutovou árií všechny usazuje a vzápětí roztleská. Myslím na ten až filmový přerod z dívky v culíku v ženu, kvůli které se další hodinu budou tlačit muži u zadního vchodu o podpis. Vracím spolusedícímu kapesník a vycházím ven, kde se houfují taxíky a limuzíny.