Trvalý svéráz Josefa Koudelky

Tahle slova básníka Viktora Dyka o vazbě na vlast pro Josefa Koudelku rozhodně neplatí. Neznamená to však, že jednomu z nejúspěšnějších fotografů nesejde na tom, co si o něm lidé v Česku myslí.

V květnu 1970 odjel z Prahy fotografovat Romy v západní Evropě - získal tříměsíční pozvání agentury Magnum Photos. Prahu znovu spatřil až po dvaceti letech. V euforickém devadesátém roce měl v Uměleckoprůmyslovém muzeu výstavu, vznikl o něm televizní dokument, časopis Respekt vydal jako své mimořádné číslo jeho světoznámé snímky z invaze do Československa v srpnu 1968. Fotograf se potom do vlasti vracel mimo jiné proto, že panoramatickým přístrojem snímal zdevastovanou krajinu pod Krušnými horami. Tak vznikly výstava a kniha Černý trojúhelník, představené roku 1994.

Ale Koudelka nezapadal do selankovitých představ emigranta, který v rodné zemi ochotně pohovoří a je zase rád mezi svými. Svéráz tohoto vlka samotáře pocítil každý, kdo si jej chtěl přivlastnit. Do Prahy zajížděl, našel si tu minipříbytek, ale pobýval zde v podstatě inkognito, s médii nekomunikoval, stýkal se s hrstkou našinců, kteří jej věrně kryli. Tedy chování nikoli nepodobné postupům Milana Kundery; že oba sídlí ve Francii, bude pouhá shoda. Už proto, že Kundera je svým založením, což prosím nebudižmíněno pejorativně, autor a zřejmě i občan měšťanský, tvůrce-oficiál. Kdežto Koudelka je náturou nomád; dlouho neměl vlastní byt, minimalizoval osobní prostředky a potřeby, nevázal se na vztahy, státní občanství získal až po sedmnácti letech poměrně krušného života v západní Evropě. Jedinou strukturou, do níž byl vsazen, byla agentura Magnum. "Moje sestra měla odmalička strach a pořád jej má, že jsem se ztratil a že mě už nenašli. Kdyby to dopadlo takhle, bylo by to nejlepší. Rozhodně bych nechtěl žádný hrob, aby někdo chodil na nějaké místo jen proto, že tam ležím," řekl mi před necelými čtyřmi roky, když jsem se ptal, kde by chtěl být pohřben.

Srdeční záležitost

Právě na podzim 2002 u Koudelky nastal obrat. V Praze se představil rozsáhlou retrospektivou ve Veletržním paláci. Médiím poskytl sérii rozhovorů. Nezdálo se to být jen proto, že potřeboval propagovat akci, proti níž vedení pořadatelské Národní galerie vystoupilo - prý se takováhle expozice do NG nehodí, v podstatě jí není hodna. Dočasná ochota vystoupit z ulity se udála u Koudelky proto, že mu velice záleželo na tom, jak zdejší publikum výstavu přijme. Věděl, že to není další ze standardních prezentací, které po světě má, nýbrž že jde o intimní a intenzivní záležitost. Jako by říkal: Tak dobrá, tady mě máte, tohle jsem dokázal, za tuhle cenu. I proto byly součástí retrospektivy materiály ze soukromí.

Nadto o sobě nechal natočit portrét do cyklu GEN. "Vy se většinou bráníte, proč najednou děláte výjimku? Dokonce jste přijal i státní vyznamenání jak v České republice, tak ve Francii. Doléhá na vás stáří?" ptal se jej Karel Hvížďala a Koudelka odvětil: "Asi ano. Cartier Bresson (legendární fotograf - pozn. red.) se celý život nenechal fotografovat a filmovat a nyní ve čtyřiadevadesáti poprvé svolil, aby s ním někdo natočil dokument. Bresson je stále vynikající, ale cítím, že je to strašná škoda, že něco takového neudělal trošku dřív. Všichni stárneme, věci se mění a jednou bych stejně něco podobného musel udělat. Teď, u příležitosti této výstavy, je to pro mě nejméně bolestivé."

Poutníkova cesta

Pražská výstava představila pouť, kterou umělecky ušel. Začala na konci padesátých let krajinářsko-výtvarnými snímky, na nichž je již patrný vizuální talent, ale nikoli ještě expresivní styl, který se později stal neodmyslitelnou součástí jeho děl. Pro šedesátá léta jsou určující tři okruhy: divadelní fotografie, dokumenty z cikánských osad a záběry z okupované Prahy v srpnu 1968. Vše snímáno na doraz, "na krev", s neskonalou emocionalitou. Přitom precizní výtvarná stránka není přítomna nějak mimochodem; vše je plně nejen procítěno, ale i promyšleno. Koudelka coby exulant putující západní Evropou 70. a 80. let nevyhledával sociální a politické konflikty: stáhl se do sebe a nevšedně zaznamenával existenciálně podbarvené výjevy na ulicích, v parcích, u moří; ano, většinou v exteriérech. Tak se rozrůstal soubor Exily. V půli osmdesátých let začal podnikat výlety do krajin s panoramatickým přístrojem v ruce - a nepřestal s tím dosud. K překvapení mnohých. Namítá, že to není zas takový obrat, vždyť právě na konci padesátých let ořezával některé své záběry do panoramatických formátů, tudíž "široký pohled" v něm asi vězí. Když jsme v nabídce agentury Magnum vybírali snímek pro tento portrét, mezi pěti stovkami nabízených, vždy černobílých Koudelkových prací panoramata naprosto převažovala. Ale podle Koudelky to neznamená, že fotografuje už výhradně tohle a takhle. Panoramatická díla jen průběžně zpracovává, kdežto u ostatních exponovaných filmů má dramatický skluz.

"Budu-li mít po sedmdesátce ještě sílu, třeba si vezmu k ruce dva studenty, kteří ovládají počítač, někde si najmeme místnost, navezeme kontakty a začneme materiál zpracovávat," řekl mi. "Je daleko jednodušší zacházet s tím, co už máte, než to nejprve vytvořit a shromáždit."

Život v datech

10. ledna 1938 - narodil se v Boskovicích
1952 - bakelitovým přístrojem pořídil své první snímky
1956 až 1961 - studoval Fakultu strojního inženýrství ČVUT v Praze, koupil si aparát Rolleiflex a fotografoval již soustavně
1961 - v Divadle Semafor měl svoji první výstavu, seznámil se na ní s teoretičkou Annou Fárovou, která mu pak řadu let byla rádkyní
1967 - opustil povolání leteckého inženýra, rozhodl se plně věnovat fotografii. Poprvé publikoval v zahraničí, jeho práce ze souboru Cikáni otiskl prestižní švýcarský časopis Camera
1965 - režisér Otomar Krejča jej pozval fotografovat do Divadla za branou
1968 - vystavoval v Itálii a snímal srpnové události v Praze
1969 - jeho snímky z okupované Prahy byly tajně vyvezeny z ČSSR a anonymně publikovány po světě
1970 - odjel do západní Evropy fotit Romy; v zahraničí už zůstal
1971 - stal se řádným členem agentury Magnum Photos
1979 - přestěhoval se do Francie
1987 - získal francouzské občanství
1990 - po dvaceti letech navštívil Prahu, kde uspořádal retrospektivu
2002 - od prezidenta ČR obdržel Medaili Za zásluhy, ve Veletržním paláci představil velkou retrospektivu, vyšla mu monografie v nakladatelství Torst

JOSEF CHUCHMA , MF DNES

obsah | osobnosti