Cesky a slovensky svet

Zatímco jména Magdaleny Kožené, Dagmar Peckové a Evy Urbanové jsou u nás známá nejen v hudebních kruzích, o sopranistce Martině Jankové širší veřejnost tolik neví. Možná proto, že už delší dobu žije ve Švýcarsku. Přitom i ona patří k těm několika málo našim zpěvákům, kteří si ve světě vybudovali pozici a jsou obsazováni do špičkových produkcí.

Právě v těchto dnech se Martina Janková připravuje v Ženevě na premiéru Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, v níž zpívá hlavní roli, a příští měsíc jí vyjde ve vydavatelství Philips kompaktní disk s písněmi Dvořáka, Musorgského, Strausse a Schöcka. Pro ty, co ji neslyšeli například v roce 1999 v Rudolfinu, kde s Českou filharmonií zpívala pod taktovkou sira Nevilla Marrinera v Mozartově Requiem, může být její svěží, perlivý a lehounký soprán velkým objevem. Martina Janková se totiž pohostinsky mihla v Národním divadle a ve Státní opeře Praha začátkem devadesátých let, ale pak českému publiku zmizela z očí. Od té doby sice příležitostně vystupuje v Česku na koncertech, ale mnohem více závazků má v cizině.

Od cimbálu ke klasice

Na začátku umělecké cesty rodačky ze severní Moravy sehrál osudovou roli folklor. Rodina Janků se totiž přátelila se známým muzikantským rodem Kotků, z něhož mimochodem vzešla i houslistka Hana, laureátka soutěže Pražské jaro, která dnes rovněž žije ve Švýcarsku.

"Když mi byly čtyři roky, všiml si mě u babičky ve Frýdlantu pan Kotek, vedoucí místní cimbálovky, a pozval mne, abych si zazpívala s nimi. A tak jsem poprvé veřejně vystupovala už jako úplně malá," vzpomíná Janková. Pan Kotek přesvědčil rodiče, aby dceru zapsali na tehdejší Lidovou školu umění. Janková pak vystudovala konzervatoř v Ostravě, pokračovala na tamní univerzitě, ale když jí bylo dvacet, osud přichystal změnu. Roku 1992 pražské Národní divadlo připravilo v italsko-české koprodukci několik jednoaktových oper Gioacchina Rossiniho. Šanci dostalo několik mladých zpěváků, mezi nimi i Janková. Produkci nastudoval přední rakouský dirigent Gustav Kuhn, který pak Jankovou pozval na své interpretační kurzy do zahraničí.

Kudy dál?

Další cesta mladé zpěvačky vedla na Basilejskou akademii, ale tam jí osud poprvé zahrozil. "Můj profesor mi sice otevřel svět písňové i oratorní literatury, která se u nás doma nikdy moc neprovozovala, ale cítila jsem, že mi nedokáže pomoci překonat technické problémy," připouští.

Ve složité situaci se Janková doslechla, že v Basileji zrovna vystupuje Dagmar Pecková. Třebaže ji do té doby znala jen z televize, šla za ní a požádala o pomoc. Pecková ji doporučila své profesorce Antonii Denygrové, k níž pak Janková souběžně se studiem ve Švýcarsku dojížděla do Prahy.

Jednu krizi překonala, hned v počátcích se však musela vypořádat i s dilematem, kam směřovat, jaké role zpívat. Se svým hlasem nemohla pomýšlet na efektní party, jaké psali pro své hrdinky Verdi nebo Puccini. Musela se vzdát i pomyšlení na většinu hlavních rolí českého operního repertoáru. "Ty jsou také psané pro dramatické hlasy, a mně holt pánbůh větší hlas nenadělil," konstatuje. Když si uvědomila, že z ní nikdy nebude kněžna Libuše, ale ani Smetanova Mařenka nebo Janáčkova Jenůfa, zakotvila pevně ve světě baroka, Bacha, Händela, Mozarta, oratorií a romantických písní. I tento obor nabízí zpěvákům spoustu parádních příležitostí.

Sama ve světě

Hlasové i umělecké problémy, s nimiž se vyrovnávala, však nebyly jedinou překážkou. Začátky ve Švýcarsku byly krušné, přestože první dojem tomu nenasvědčoval. "Všude čisto a pořádek, z ulic by se snad dalo jíst, vše upravené, nazdobené a příroda jako z reklamy na Milku," vzpomíná. Jenže v těchto malebných dekoracích se jako začínající neznámá zpěvačka musela úplně sama, bez rodinného zázemí, postavit na vlastní nohy.

Nejtěžší bylo zvládnout němčinu. "Já předtím studovala angličtinu, ale ve Švýcarsku jsem brzy poznala, že se se mnou anglicky nikdo bavit nebude. Obtížné bylo zvyknout si na jinou kulturu, překonat pocity samoty, strachu, vyrovnat se s finančními těžkostmi, ale i s černými stránkami umělecké profese. Někdy jsem měla pocit, že všechno je jen byznys, a už jsem chtěla rezignovat," ohlíží se Janková za složitým obdobím.

Jazykovou bariéru pomáhala Jankové překonat ve Švýcarsku usazená česká rodina jejího dnes už bývalého manžela a také sám osud nakonec nastavil milostivější tvář. "Nějak jsem tušila, že jsem na správné cestě, že se dostávám k jádru věci a že musím vytrvat - a pomyslné dveře se mi najednou začaly pomalu otevírat. Dostala jsem stipendium od švýcarské vlády, začaly přicházet zajímavé role…"

To už byla členkou operního studia při Curyšské opeře, které funguje jako zásobárna pro operní dům, ale z něhož si vybírají posily i další scény. Po různých předzpíváních dostala nabídku na angažmá do divadla v Brémách, ale třebaže se před ní rýsovala vidina velkých úloh na regionální scéně, rozhodla se jinak.

Zůstala v Curychu a přešla ze studia do trvalého úvazku u zdejší opery, která patří k nejvýznamnějším na světě a hostí největší pěvecké i dirigentské hvězdy současnosti. Tušila, že přinejmenším zpočátku nebude mít vedle zavedené elitní konkurence příliš šancí na stěžejní úlohy svého oboru, ale chtěla se především učit. "Říkala jsem si, že do špičky se nedostanu tak, že budu jednooká mezi slepými, ale že musím být stále mezi těmi nejlepšími a pozorovat je při práci…"

Na volné noze

Trpělivost se vyplatila. Hvězdy s taktovkou si talentované a výborně připravené sopranistky začaly všímat. Dirigenti formátu Johna Eliota Gardinera nebo Nikolause Harnoncourta ji zvali do svých dalších produkcí mimo Curych. Když Gardiner před několika lety realizoval svůj velký bachovský projekt - provedení všech kantát tohoto skladatele, nabídl z českých umělců účast Kožené a Jankové. S tímto dirigentem a Českou filharmonií Janková také loni přednesla v Praze sopránový part v Mahlerově Čtvrté symfonii.

Nabídek začalo být časem tolik, že se trvalé angažmá pro Jankovou ukázalo jako svazující. V současnosti sice v Curychu nadále vystupuje, ale už je na volné noze, a tak se její umělecká dráha vlastně rozjíždí po nové koleji. O zajímavé úkoly rozhodně nemá nouzi.

V této sezoně, jíž bezprostředně předcházela role Papageny v Kouzelné flétně na letním Salcburském festivalu, ji čeká hned několik atraktivních produkcí. Po ženevské Lišce Bystroušce, kterou zpívá poprvé v životě, bude v Curychu následovat Angelica v Händelově Orlandovi s dalším vynikajícím dirigentem,Williamem Christiem, pak ve Vídni Celia v Mozartově opeře Lucio Silla s Nikolausem Harnoncourtem a opět v Curychu Zerlina v Donu Giovannim s FranzemWelser-Möstem.

České publikum bude moci Jankovou zatím nadále vídat pouze na koncertech. Nejbližší se mají uskutečnit v březnu příštího roku v Brně a v Ostravě.

Druhý domov

Janková žije v zemi, kde cizinci dnes tvoří již téměř třetinu obyvatelstva. "Mezi mými kamarádkami jsou nejen Švýcarky, ale i Ruska, Izraelka, Australanka, Švédka, Rumunka nebo Němka. Jelikož se neustále pohybuji mezi tolika různými národy, ztratila jsem smysl pro geografické hranice. Je mi prakticky úplně jedno, z jaké země kdo pochází, důležité je, zda najdu pochopení a respekt," říká.

Švýcarsko už dnes považuje za neodmyslitelnou součást života - a nejen proto, že tam má práci a také snoubence. "Myslím, že mě Švýcaři ovlivnili svými vlastnostmi, jako je serióznost, korektnost a píle. Nic neodbývají a mají jasná pravidla hry. Vím, že neexistuje žádná země zaslíbená, a nechci nic idealizovat, ale líbí se mi švýcarský systém přímé demokracie, kdy má každý opravdu možnost podílet se na dění ve státě, což prospívá pocitu odpovědnosti," zdůrazňuje.

Česko pro ni zůstává rodnou zemí. "Mé moravské kořeny jsou velmi silné a vždy zůstanu Češkou. Ve Švýcarsku však už žiji jedenáct let. Díky skvělému lidskému zázemí se mi tato země pozvolna, aniž jsem o to usilovala a aniž jsem si to uvědomovala, stala druhým domovem."

Proč jsem odešla